V duchovních naukách se hovoří často o “duši” a tento pojem bývá zatížen různými náboženskými představami typu, že nám duši dal Bůh a že jí musíme spasit nebo, že “duše” je něco, co “máme”. Často nám chybí zkušenostní pochopení pojmu duše a tak pod tímto pojmem hledáme něco “esoterického” nebo si dokonce myslíme, že se jedná pouze o koncept.
Základní postoj k otázce duše spočívá v pochopení, že duše není něco, co “máme” nebo jenom nějaký “esoterický” či “teologický” pojem, ale TO, co z principu a podstaty stále JSME MY SAMI.
Jednoduše stručně řečeno, duše je primární CÍTÍCÍ charakter ryzího vědomí jako takového. Jednotlivé duše jsou pak individuálními unikátními vědomými sou-částmi konečné skutečnosti, kterou je samo neomezené božské vědomí všeho, co je a může být, které je tím, co označujeme slovem BŮH.
Esenciálně se duše projevuje v naší zkušenosti jako cítící-vnímající-pozorující neosobní vědomí, kterým stále jsme, i když si toho nemusíme být aktuálně vědomi, díky omezení vědomí na prožívané já (ego) a jeho zkušenosti. Duše je synonymum pro naše skutečné Já, či vědomí-Já.
Duše je naší skutečnou věčnou IDENTITOU. Tato naše pravá identita ale není statická, ale stále a věčně se měnící. Naše primární identita není statická nebo fixní v podobě určitého konkrétního “já”, ale je polem cítícího vědomí=duší všech svých já, ať aktuálních, minulých, možných-budoucích či alternativních. Duše, jako naše IDENTITA, je tak mnohaosobnostní a mnohaúrovňová.
Duše je současně neoddělitelná od našeho těla a světa kolem nás a současně jejich tvary neomezená. Je to právě duše, která stále aktualizuje a utváří naše tělo a svět kolem nás, jak jej prožíváme, vnímáme a poznáváme, a to ze svých vrozených tvořivých možností, struktur, kvalit a potencialit v ní přirozeně spočívajících.
Duše a tedy i naše identita se nachází ve stavu stávání se či věčné aktualizace. Snaha hledat nějaké “božské Já”, které by bylo statickým a fixním stavem, například jakousí “transcendencí” všeho projeveného, je projekcí nevědomých přesvědčení o skutečnosti a naší identitě a duši jako takové na praxi “meditace”. Tyto omezující přesvědčení nevedou k poznání sebe a rozšiřování vědomí.
Současně ego, každé prožívané já, je součástí této naší širší skutečné IDENTITY, ale není naší identitou celou, proto ztotožňování se s ním a jeho zkušenostmi jako “svými” je podstatou základní spirituální nevědomosti, která musí být odstraněna, pokud chceme prožívat svou duši takovou, jaká je.
Ego je prostředek-nástroj vědomí pro vnější orientaci naší bytosti ve světě kolem nás umožňující nám vědomé vztahování s okolím. Má svůj dobrý důvod. Nejedná se tedy o nějaké “zlo” nebo “hřích”, kterým bychom odpadli od Boha. Nicméně pokud se příliš zaměříme na jeho aktivity a ztotožníme se s ním, ztrácíme širší pole cítícího vědomí – duši, jíž je projevem z naší zkušenosti a tak usuzujeme, že samo ego je zlé a musí být odstraněno. Pouze jsme ego příliš upřednostnili, že nám začalo vládnout. Pokud chceme změnit tento otrocký stav, není třeba usilovat o “zničení ega”, či jeho jakoukoliv “eliminaci”, to bychom nebyli schopni žádného vztahování s druhými, se světem, ale ani s tím, co nás přesahuje – s Bohem, ale rozpoznat širší prožívající já každého našeho prožívaného já(ega), kterým je právě CÍTÍCÍ vědomí samo – duše, kterou stále jsme. Odstraněna musí být nevědomost spočívající ve ztotožňování se s egem, ale nikoliv ego samo.
Duše je v neustálém toku, je kontinuem cítícího a učícího se vědomí, které stále registruje, vnímá vše, i toho, čeho si nejsme my sami vědomi. Toto vnitřní vzdělávání či učení se týká výhradně vědomí vnitřních subjektivních zkušeností nikoliv aktivit v čase a prostoru jako v případě ega a vnější podoby vzdělávání.
Jelikož ego je součástí duše, tak není z principu nikdy od ní odděleno a přijímá od ní stále nejrůznější vnitřní informace, které se mnohdy projevují jako tzv. “HLAS S-VĚDOMÍ” či “INTUICE” apod.
Ztotožněni se svým egem a ponoření do jeho a jemu přivlastňovaných zkušeností a aktivit, se sami “oddělujeme” od tohoto širšího vědomí nás samých, které nás spojuje podstatně se vším, co je a může být, včetně Boha samého, chápaného jako božské vědomí všeho. Přesto i v případě nevědomého stavu a žití v egu však stále přijímáme různé informace od širších částí nás samých – naší duše, kterou jsme, nicméně je nedokážeme běžně vědomě prakticky využít a často bývají spíše matoucí.
Duše nikdy nezanikne, je naší věčnou nesmrtelnou podstatou. Duše, kterou je vědomí samo, se naopak skrze své inkarnace stále rozšiřuje – expanduje, a tak se vzdělává a učí.
My sami tak skrze své nesčetné životy a reinkarnace stále expandujeme jako samo vědomí a jeho možné identity. Této naší individuální podstatě, duši, můžeme říkat vědomá OSOBYTOST, která je součástí univerzální duše jako takové, tedy božského vědomí všeho co je a může být, jehož jsme součástí a individuální manifestací.
Duše má charakter cítícího vědomého pole. Podobně jako naše tělo se skládá z nesčetně samostatných individuálních unikátních buněk, které jsou současně svým unikátním individuálním vědomím a přesto tělo jako takové chápeme jako jednotku – jedno tělo, tak podobně je to s duší. Duše se také skládá z nesčetně aktuálních, minulých, možných či alternativních já a všech jejich možných zkušeností, ale není jejich pouhou sumou, ale inteligentní vědomou celistvou (HOLOTROPNÍ) individualitou. Duše, která je naší skutečnou identitou, je proměnlivým cítícím polem vědomí všech svých aktuálních, minulých, možných i alternativních já, které jsou jejími unikátními personifikacemi či zosobněními.
Jaký je vztah duše a těla?
Primárně neoddělitelný. My sami jako unikátní vědomá OSOBYTOST – individuální duše, své tělo stále tvoříme směrem “z nitra vně” z živé subjektivní substance, kterou je samo vědomí a v něm spočívající tělesné kvality, struktury, vzory a tvary.
Tělo je ryze subjektivní ztělesňování naší duše, tedy unikátní ohraničené vědomí tvořené nesčetnými individuálními jednotkami či strukturami vědomí a jeho kvalitami. Každá částice, atomy, molekuly, buňky, orgány, soustavy těla jsou kondenzované formy unikátního individuálního vědomí se svým vlastním záměrem, cílem, schopnostmi a potenciálem. Toto vědomí těla jako celku je neoddělitelnou součástí našeho vědomí Sebe jako celku, naší duše.
Proto z pohledu expanze vědomí platí, že jsme si aktuálně natolik vědomi Sebe a jsme tímto vědomím, nakolik jsme vědomím našeho těla jako takového. Přičemž vědomí těla není omezeno hranicemi (kůží) organismu, a to ani směrem vně na neomezený horizont, tak ani do nitra, jeho nekonečné hloubky.
Pro naše vědomí-duši, kterou jsme, neexistuje omezení a hranice. Existují pouze ta omezení a hranice, které si sami utváříme svými přesvědčeními, postoji a způsobem bytí.
Duše tedy není něco, co “máme” a co se po smrti někam “vrací”. Současně ani nelze, jak obrazně říkáme, “ztratit” či “zaprodat” duši, neboť duší jsme stále, nicméně můžeme pod vlivem nevědomosti její skutečnost zcela ve své zkušenosti negovat.
Duše je zejména cítícím, k tvoření stále připraveným vědomím. Samo vědomí jako takové je duší celého vesmíru a všeho, co je a může být, zde i jinde.
Duše je vědomím veškerého bytí, obsahuje nevyčerpatelný tvořivý potenciál a možnosti a je stále puzena do tvorby svých světů skrze svou identitu.
Duše je jak naší individuální identitou (OSOBYTOSTÍ), tak současně duší celého vesmíru, všeho co je a může být. My sami jsme tak unikátním individuálním projevem své vlastní duše. Naše aktuální já či osobnost není naší celou individualitou – vědomou OSOBYTOSTÍ – duší, kterou podstatně jsme. Duše se účastní každé naší zkušenosti a okamžiku času, aniž bychom si toho museli být vědomi.
Rozpoznání duše přichází skrze rozpoznání přímého ne-konceptuálního vnímání. Duše je primárně CÍTÍCÍ – VNÍMAJÍCÍ a v tomto smyslu neutrálně pozorující vše uvědomované, cítěné, vnímané, pozorované.
Duše svým způsobem CÍTĚNÍ – VNÍMÁNÍ – POZOROVÁNÍ současně stále utváří vše cítěné, vnímané a pozorované.
Duše tak stále VNÍMÁ a je si vědomá všeho, co prožíváme, co myslíme, pociťujeme a zakoušíme. Proto se někdy hovoří o “pozorovateli” či “pozorujícím vědomí” jako základním aspektu duše či vědomí, kterým jsme v naší zkušenosti.
Způsob, jakým duše vnímá, je stejný před naším fyzickým narozením, během života i po fyzické smrti. Proto rozpoznání naší nesmrtelné duše, kterou jsme a osvojení si jejího přímého vnímání je oním “vysvobozením za života”, o kterém hovoří východní směry jógy a tantry.
Duše, naše skutečná vědomá individualita a identita, kterou jsme, svůj charakter a způsob vnímání nezmění s fyzickou smrtí těla. Duše je nesmrtelná část nás samých.
Dokonce ani jednotlivé naše osobnosti neboli personifikace aktuální, minulé, nebo budoucí, nikdy nezaniknou, ani nejsou zničeny s fyzickou smrtí těla, jsou trvalou součástí duše, tvoří její nesčetné aspekty.
Naše duše tak obsahuje a zahrnuje moudrost, vědění a poznání, které je součástí zkušenosti všech jednotlivých osobností a jejich prožívaných já a tedy i my sami máme přístup k tomuto zdroji poznání, vědění, vitality, ALE jen za rozpoznání povahy skutečnosti a poznání toho, kým opravdu jsme. Současně tyto jednotlivé osobnosti, či personifikace a jejich já existují jako samostatné a nezávislé v naší duši – kterou je vědomí Sebe (Já) jako celku a jsou svobodné i ve své tvorbě, vyjádření a vývoji.
Tato vnitřní tichá komunikace mezi jednotlivými částmi nás samých, jednotlivými osobnostmi, probíhá stále i právě teď, přesto jí v plném vědomí často zakoušíme až v okamžiku fyzické smrti. Duše, či naše vědomá OSOBYTOST se tak stále vnitřně VZDĚLÁVÁ, a tak se “vyvíjí” ve stále širší a kvalitativně hlubší vědomí nás samých skrze své všechny osobnosti, jejich zkušenostní světy a já. Naše Duše je ale více či je širším vědomím nás samých, než jenom určitá osobnost nebo aktuálně prožívané já (ego).
Jelikož duše je samo vědomí, a to není z principu omezené, tak i duše je zcela otevřený a nikoliv omezený či uzavřený systém či oblast, naopak její základní charakteristikou jsou neomezené možnosti rozvoje, vzdělávání, tvoření a ztělesňování.
Duše je zdrojem našeho INTUITIVNÍHO poznání a tzv. “mimosmyslového” vnímání jako je přirozená “telepatie” či “jasnovidectví”. To nejsou nějaké tajemné “okultní” schopnosti, ale přirozená schopnost vnímání naší duše, které je ale zastřeno a potlačeno mnoha chybnými přesvědčeními o nás samých, skutečnosti, duši a vědomí samém.
Otázkou rozpoznání naší duše není získání nějakého vnějšího poznatku “o duši”, ale naopak zbavení se omezujících přesvědčení, které nám brání vědomě využívat její nesčetné schopnosti a kapacity v našem běžném životě. Chováme-li omezující přesvědčení o skutečnosti a třeba ve vztahu k tomu, co zveme “duše”, v souladu s tím se i prožíváme a vnímáme. Právě nesprávná přesvědčení v oblasti vědomí či duše a naší identity jsou ty, které nás zbavují kontaktu a spojení s vlastním zdrojem vlastního bytí a jeho neomezené tvořivosti.
Vnímání skutečnosti je podmíněno našimi přesvědčeními o skutečnosti, které chováme, ve kterých, místo rozpoznání je jako přijatá přesvědčení, je zaměňujeme za fakta a skutečnost a v souladu s tím i vnímáme. Opačně, co prostě neodpovídá našemu konceptuálnímu nastavení, očekávání, tak prostě nejsme schopni vnímat a nevnímáme – přirozeně vylučujeme z naší celkové prožívané zkušenosti.
Duše je prvotním VNÍMA-TELEM (vnímájícím-tělem) a v tomto smyslu CÍTÍCÍM POZOROVA-TELEM (pozorujícím-tělem) v naší zkušenosti. V českém jazyce daná slova jasně sdělují, co je povahou toho, co zveme “vnímání” a “pozorování”, tedy, kdo je ten, kdo vnímá a pozoruje. Je jím vnímání a pozorování TĚLEM – duše, kterou je cítící vědomí těla jako celku, které je neomezené hranicemi fyzického těla.
V souvislosti s chápáním duše jako cítícího POZOROVATELE je nutné pochopit povahu VNÍMÁNÍ samotného jako aktu vědomí. Nejde o jakési “nezaujaté”, “nezúčastněné” či “odtažené” pouze mentální pozorování. Naopak v aktu vnímání se proměňuje jak vnímatel, tak vnímané či pozorovatel, tak pozorované. Vnímající a vnímané není od sebe oddělené, ale vše vnímané je ve skutečnosti pouze vnějším rozšířením – expanzí samotného vnímatele.
Duše se svým VNÍMÁNÍM stále proměňuje v souladu s vnímaným. Duše, kterou jsme, neustále vytváří, doslova materializuje naše myšlenky, emoce a city a zpřítomňuje naší každodenní fyzickou skutečnost. V tomto hlubokém pochopení a uvědomění vyvstává význam našeho přímého subjektivního prožívání a cítění ve vztahu k naší skutečnosti. Pochopení, že svět, jak jej žijeme a jaký žijeme, je náš vlastní podstatně konceptuální výtvor, je zásadní pro případnou možnost měnit svou skutečnost a prostředí a nebýt obětí svých emocí a myšlenek.
VNÍMÁNÍ duše je bezčasé, ve smyslu neprobíhající v lineárním čase, která je jenom fyzickou kamuflovanou skutečností. Je ryze trans-subjektivním (tedy určité konkrétní já) přesahujícím aktem vědomí samého.
Duše vnímá přímo ničím ne-zprostředkovanou skutečnost, jaká je, vnímá doslova skrze naše prožívané zkušenosti, zatímco naše běžné vnímání, které si jsme vědomi svým já (egem), má charakter prožívání jistým způsobem “zapouzdřených” zkušeností, které si pouze uvědomujeme, ale nejsme si vědomi jejich niternosti – smyslu a významu, který vyvstává z širší části nás samých – duše, kterou jsme.
Duše ke svému vnímání nepotřebuje fyzické tělo a jeho smysly. Její vnímání pokračuje i po fyzické smrti těla i před narozením, stejně tak právě nyní při čtení těchto slov. K tomuto žádným konceptuálním vnímáním ovlivněnému přímému VNÍMÁNÍ dochází v jistých hlubokých úrovních spánku. V těchto oblastech komunikujeme s naší širší vědomou OSOBYTOSTÍ, hloubkou svého bytí, jež je zdrojem tvořivosti, ze které vyvstávají naše sny včetně snu fyzického života.
Duše a tedy i naše esence je podobna poli vědomé vitality, poli kondenzovaných akcí, doslova tvořící “energetický” zdroj možností k projevenému vědomí v podobě různých ne-fyzických podob individuálních “vědomí”, které hledají své vyjádření v podobě svých unikátních identit.
Duše se nikdy neobává o svou identitu, vždy ví, kdo je a přitom není žádným z konkrétních identit. Je naší primární IDENTITOU, která má povahu celistvé struktury mnoha různých individuálních osobností a já.
Duše je neomezeným celistvým (HOLOTROPNÍM) Já, neboť je vědomím samým, schopným se projevovat a vyjadřovat nesčetně způsoby skrze nesčetné osobnosti, já a těla a jejich světy, a přesto stále udržovat primární celistvou (HOLOTROPNÍ) IDENTITU, vlastní vědomí SEBE.
Duše, naše pravé holotropní Já, kterým je vědomí samo, není jenom primárním VNÍMA-TĚLEM, ale současně i STVOŘI-TĚLEM své zkušenosti, kterou zakouší. Doslova a do písmene “za chodu” stále vytváří a aktualizuje všechny inkarnace, osobnosti, těla a jejich světy. To platí pro naší skutečnou podstatu – esenci, celistvé bytí, jehož jsme součástí i právě teď.
Pro oblast duše, kterou je samo vědomí, neplatí běžné kategorie dobra a zla – COŽ neznamená, že pro náš fyzický systém tato otázka neplatí a že není například dobro preferované před zlým, ale jednoduše proto, že duše ví, že to, co běžně chápeme jako dobro a zlo, jsou různé projevy daleko širší skutečnosti.
Duše není nic jiného, než to, co jsme podstatně my sami a současně my sami a každá naše osobnost i já, je její konkrétní individualizovanou součástí. Duše je širší identita nás samých, kterou nemusíme hledat a není nikdy ztracena, a i když neumíme její zkušenosti často převést ve slova a vyjádřit, její přímé subjektivní zkušenosti jsou pro nás skutečné.
Duše stále působí i svým meta-etickým citem jako to, co zveme S-VĚDOMÍ. Jak nám samo toto české slovo říká, duše je samo vědomí, a proto INTUICE přichází z širších oblastí našeho bytí, které jsou stále spojeny S-VĚDOMÍM samým.
Svou duši nemůžeme nikdy ztratit, ani pro její zkušenost jí nemusíme nikdy hledat, ale každý ji zná již ve své podstatě a vše, co stačí, je jen věnovat čas “obrácením do nitra” přímému primárnímu cítícímu VNÍMÁNÍ skrze vědomí těla jako celku.
Tělo jako celek, jak jej prožíváme přímým subjektivním způsobem “z nitra – vně”, je celistvým vnímajícím orgánem naší individuální duše či vědomé OSOBYTOSTI.
Naše duše, kterou je unikátní strukturované cítící pole vědomí, je současně a sou-podstatně DUŠÍ celého VE-SMÍRU a všech jeho nesčetných světů a úrovní se všemi jeho bytostmi a věcmi.
Je-li naše duše VE – SMÍRU se všemi svými osobnostmi a já, je celý vesmír v míru. To je i jediná autentická cesta k tolik žádanému míru v našem světě a v celém vesmíru, jak jej chápeme.