To, že jako lidé podléháme tzv. nemocím, třeba jak říkáme chřipkou, někde nás bolí je běžné. Nic bolestivého, tíživého se lidské inkarnaci nevyhýbá. Nesouhlasím s tvrzením, že nelze „duchovně usilovat“ pokud naše tělo je nemocné nebo bolí. Je to spíše otázkou pochopení v čem ono „úsilí“ spočívá a co je naše tělesnost.
Prvně musíme chápat, že každá nemoc, nesoulad, tíže či bolest není něco a apriori zlého, špatného co je pouze „nechtěné“ a je nutné rychle „překonat“, abychom mohli zase „duchovně usilovat“.
Vše, co prožíváme, je ryze subjektivní prožívání naší duše. Když se něco v našem životě chce vyjádřit a nemá jinou možnost díky našemu negování nebo nenaslouchání, tak to na sebe upozorní intenzivní zkušeností vědomí bolesti, vědomí tíže, vědomí deprese. Zkrátka, jak říkáme, vědomím nedostatku moci vědomí neboli „ne-mocí“.
Jedna věc je subjektivní prožívání bolesti, tíže a příznaků ne-moci (nedostatku moci vědomí); a zcela jinou věcí je objektivizovat a zpředmětňovat naše subjektivní prožívání do podoby „zlého“ či negativního „objektu“, který máme, anebo dokonce v objekty typu „zlo“, „negace“ či objektivní „nemoc“ od kterých nám někteří učitelé radí se „odtahovat pozorností“. Tím si nepomůžeme, ale pouze utvrdíme naši nevědomost.
Pak samozřejmě hledáme příčinu daného objektivizovaného ryze subjektivního prožívání, tedy nemoci, se záměrem, že když odstraníme onu „příčinu“, zmizí onen negativní objekt typu „nemoc“. Vyhledáváme pak pomoc vně ať už pomocí prostředků klasické medicíny, nebo jiných tzv. „alternativních“.
Nesouhlasím s názorem, že nelze duchovně usilovat, když tělo bolí nebo když cítíme jenom palčivou bolest. Právě naopak! Máme tu nejlepší příležitost k duchovnímu úsilí. Ona bolest a tíže je právě v ten okamžik pro nás vnitřním mistrem – guruem. Co jiného bychom měli meditovat, než právě onu bolest a tíži, když je naším aktuálním sebe-prožíváním?! Každá nemoc či bolest je vždy současně určitým způsobem řeči naší vlastní duše a vždy týká našeho života jako celku, našich vztahů, způsobu vyjadřování, jednání, vzorců myšlení a prožívání.
Samozřejmě musíme vědět, co znamená „duchovní úsilí“. Pokud si pod tím představujeme pouze jakési soustředění na Já v klidu v určitý čas, které navíc chápeme jako náročné na glukózu a kyslík, jak uvádí ve svých pracích Jiří Vacek s cílem něčeho dosáhnout, třeba „úniku“ z tíživé zkušenosti, kterou objektivizujeme a zpředmětňujeme jako negativní objekt, jenž „máme“, pak skutečně takové „úsilí“ je vyčerpávající, přetahující se s jiným objektem a nevede k ničemu. Proto se nelze divit, že „já“ je spojeno s tímto utrpením.
Ve skutečnosti stačí jednoduchý postup: být si vědom svého celkového tělesného sebe-prožívání jako takového v jeho co největší šířce a hloubce se současným pochopením, že vědomí vnímaní této bolesti celo-tělesným způsobem, není žádnou konkrétní lokalizovanou bolestí, ale bolesti prosté vědomí daného prožívání. Cestou je být si vědom nikoliv méně, ale o to více, intenzivněji a celistvěji. Jedině rozšířením vědomí lokálně prožívané bolesti spojené s určitým já do jeho prostorové charakteristiky, je první předpoklad pro proměnu naší zkušenosti v novou zkušenost samotného vědomí, které je svobodné od prožívání bolesti zcela přirozeně.
Správnému pochopení často brání přijatá zcela opačná přesvědčení, jež se běžně tradují, která radí zpředmětňovat své subjektivní prožívání a emoce a pak se od nich odtahovat pozorností apod. Věřím, že skutečně správným postupem je naopak v případě takových zkušeností celé tělo co nejintenzivnější cítit – procítit jako jedno pole vědomí s uvědoměním, že vědomí těla není ničím tělesným, ale z principu a přirozenosti netělesným a organismus přesahujícím vědomím netotožným s žádným konkrétním prožitkem či bolestí.
Zdánlivé zesílení subjektivního prožívání i třeba bolesti ve skutečnosti vede k odstranění bodově omezeného já spojeného s daným subjektivním prožíváním a zcela přirozeně k proměně naší zkušenosti této bolesti. Toto vědomí se pak rozšíří do své prostorové kvality pole vědomí s přesahem hranic organismu. Své tělesné bytí pak začínáme prožívat zcel jiným způsobem a to jako subjektivní pole cítícího pocitového vědomí. Co musíme odstranit, je dlouhodobě posilovaný návyk vidět tělo zvenku mentálně a objektivizovat naše vlastní prožívání v podobě „nechtěných“ zlých objektů od kterých se snažíme odtahovat pozorností.
Nebojme se i tíživých zkušeností. Jednak se jim v lidských inkarnacích nevyhneme, a jednak čím je bolest intenzivnější, tím ve skutečnosti váže v sobě větší intenzitu a potenciál vědomí, který lze využít k zesílení naší vlastní zkušenosti samotného vědomí! O tomto píší starobylé tantrické meditační manuály jako například Vidžňána Bhairava Tantra a další. Nelze ve skutečnosti oddělit vědomí od svého prožívání, neboť přestože je vědomí samo prosté všech pocitů či myšlenek, je současně tím, co všechny pocity, emoce i myšlenky pociťuje a současně skrze sebe zpřítomňuje včetně bolesti a tíživých duševních stavů.
Skutečné úsilí, které se postupně stává přirozenou vnitřní disciplínou lze vyjádřit jako snaha o nepřetržité věnování svého času stále hlubšímu, širšímu a svobodnějšímu vědomí našeho sebe-prožívání jako celku aniž bychom se ztotožňovali s čímkoliv uvědomovaným. Tělo vědomí zahrnuje jak prostor kolem nás, tak v těle, tak vnitřně prožívaný povrch těla jako propustnou duchovní dýchající membránu, jež tyto dva základní prostory neodděluje, ale naopak spojuje v jediném božském vědomí, které nás jak přesahuje, tak spojuje se všemi a vším, co je.