Základní disciplíně jógy vědomí které se trvale věnuji je snaha o stále nové rozšiřování a prohlubování co nejintenzivnějšího vědomí tělesného bytí jako celku a jeho celo-tělesného vnímání a ztělesňování tohoto vědomí v mé zkušenosti.
Současně si stále myslím, že má smysl se věnovat této jógické praxi i tzv. „formálně“ během klidového sezení, v páru, nebo i v malé skupině v kruhu. Pomáhá rozvíjet základní schopnosti a kapacity našeho vědomí a je současně nezbytnou základní přípravou i pro další meditace a meditativní rezonanci.
Zaměřujeme se na duchovní oživení a zvědomění těla jako živého těla vědomí a to buď postupem shora dolů, skrze procítění základních oblastí těla jako polí vědomí, například hlava, hruď, břicho, nohy, nebo ze spodku vzhůru, jak je obvyklé v klasické józe a jejím tradičním výkladu. To lze provádět jak sólo, tak párově, tak ve skupině si myslím. Při párovém sezení je nutné sedět těsně obličeji k sobě tak, aby oči byly v jedné linii, jeden z partnerů dá nohy kolem nohou druhého, aby bylo dosaženo potřebné blízkosti a sdílení společného mezi tělesného prostoru.
Základní filozofií je věnovat dostatečný čas k tomu, abychom si detailně co nejintenzivněji a nejcelistvěji uvědomovali – byli si vědomím sebe-prožívání těla jako celku – to je základní disciplína jógy vědomí: neustále si co nejsilněji uvědomovat tělo jako celek, jako cítící subjektivní pocitové tělo duše – tělo vědomí Já, které je polem cítícího vědomí, které se ztělesňuje jako naše sebe-prožívání.
Prvně si zkrátka uvědomíme celé naše tělo jako celek, jak umíme, nikoliv jako „objekt“ mimo nás, ale přímo pocitově, jak se v něm subjektivně prožíváme jako své bytí.
Pak postupujeme od hlavy, přes trup k dolní části trupu až k nohám. Uvolňujeme celkovou pozici těla, veškeré jeho napětí. U hlavy začínáme temenem, pak obličejovou částí, oči, tváře, zadní část hlavy, po stranách a pak celou hlavu jako celek. Postupujeme tak u každé části abychom jí skutečně celou plně vědomě procítili jako membránu spojující prostor „v“ a „kolem“. Cílem je co nejjasněji danou část skutečně cítit, procítit, zintenzivnit její vědomí v naší zkušenosti. Z procítěného vnitřního povrchu hlavy, jak jak se v něm subjektivně pociťujeme si začneme uvědomovat celý sférický prostor kolem hlavy jako pole vědomí, prostor v nitru jako pole vědomí a nakonec se vždy identifikujeme s celkovým polem vědomí hlavy zahrnující nitro-vnitřní prostor i vnější prostor dané oblasti.
Postupujeme dále k horní části trupu, uvolníme ramena, přední část, záda, po stranách trupu, prostor kolem nás a současně v nitru. Následuje oblast břicha a usazení v dolním centru – těžišti vědomí celo-tělesného já a dechu jako celku, v haře / kundě / živě. Opět po zahrnutí prostoru vně i v nitru se usadíme v těžišti našeho bytí (hara).
Během společné meditace není nutné si stopovat čas věnovaný dané oblasti, ale zkrátka je potřeba věnovat dostatečný čas k plnému procítění a vědomí dané části a pak přejít k další části.
Po procítění vnitřního povrchu těla můžeme přirozeně cítit prostor kolem nás jako prostor vědomí a stejně tak prostor v nitru těla jako homogenní prostor vědomí se svými různými kvalitami a pohyby životního dechu, kdy tělo není oddělujícím prvkem, ale naopak prostupnou dýchající netělesnou ryze pocitovou membránou spojující oba základní prostory vně a v nitru.
Dýchání naším těžištěm – skrze ně (harou) je ryze anaerobní dýchání vědomím. Dýcháme celým povrchem těla z jeho těžiště hluboko v tichém silovém bodě našeho bytí jako celku v podbříšku z horizontu prostoru kolem nás (prána) při nádechu a necháváme sestupovat vědomí do hloubky duše směrem dolů (apána) po výdechu. Nakonec se oba pohyby vyrovnají ve svém středním stavu (mezi) (samána) a spojí v jediný vzestupný a expandující pohyb vědomí, přičemž současně uvolněná substance vědomí (kundaliní / udána) naplní a prostoupí celý vnitřní prostore těla (lingam) a současně srdcem a celým bytím vyzařuje jako světlo do prostoru kolem nás (vjána) v jediném poli univerzálního vědomí, ze kterého naše já jako celek je okamžik po okamžiku zpřítomňováno ve věčné radosti božské rezonance duše s univerzálním vědomím.
Takto lze společně praktikovat přípravnou meditaci pro párovou meditaci. Učíme se nazírat partnera jako senzorický obraz jeho duše skrze naší vlastní duši – tělo vědomí, tedy jej nepozorujeme jako „objekt“ očima, ale cítíme polem vědomím naší duše, našeho duchovního těla vědomí. Je dobré si uvědomit rozdíly při vzájemném vnímání z oblasti hlavy, hrudi a nakonec s centra duše, hary.
Mám zato, že skutečně autentická tzv. kundaliní jóga je o sestupu moci vědomí (šaktipáta) do hlubin neprojeveného potenciálu naší duše (centrum duše hara / kunda), kde je její neprojevený potenciál – kundaliní probouzen až do plného duchovního vzkříšení nesmrtelného těla vědomí, v kterém svobodně žijeme v neomezeném oceánu božského univerzálního vědomí, než snahy o „zvedání nějaké síly nad hlavu a její měnění ve světlo“ jak učí například Jiří Vacek. Nejvyšší schopností duchovního těla vědomí je pak „hadí“ mobilita – svobodná pohyblivost a proměnlivost duše – těla vědomí.
Pozdější nepochopení z původních tanter jejich studováním objektivizujícím rozumem vedlo naopak k úsilí ve směru „zvedání“ jakési vnitřní „energie“ v těle či „hadí síly“ nad hlavu s cílem dosahovat světla. To je výsledek promítání psychiky na jazyk vědomí, který nebyl plně pochopen.
Základní praktiky jógy vědomí jsou nejen velmi jednoduché, ale zejména přirozeně přímé, vychází ze základního pochopení, že cestou k plnému vědomí je cesta být si plně vědom sebe jako těla jako celku, s vědomím, že vědomí těla není nic tělesného, ale netělesné ryze svobodné duchovní tělo vědomí tvořené prostorem, světlem, dechem a blažeností.
Detailní instrukce, které se mi osvědčili při formální meditaci, pokud by byli někomu napomoci, uvádím jinde, či zprostředkuji osobně.