Dýchání a prožívání

Print Friendly, PDF & Email

Naše dýchání souvisí s naším prožíváním. Způsob, jakým se prožíváme jako my sami a tělo, ovlivňuje způsob našeho dýchání. Umění dechu nás učí skrze vědomou změnu dýchání měnit způsob, jakým se prožíváme. Běžně se ví, že vnější dýchání, jeho rytmus, rychlost, prohloubení ovlivňuje náš emočně – mentální stav a současně je jím zpětně ovlivňován. Ale málo se ví a vůbec připouští mnohem základnější skutečnost, že jsou to právě toky vědomí, jeho dechu (prány), které předurčují, jak náš celkový emočně-duševní stav, tak tělesnou kondici jako takovou.

Melancholické, hluboké a tíživé emoce, depresivní (doslova “dolů” nás tlačící) nálady, na kterých není – z principu nic negativního a mají v našem životě dost dobrý důvod, přetrvávají jako “deprese” a “sklíčenost” pouze proto, že lidé neví a neumí, jak pomocí nich nechat své vědomí a dech sestoupit skrze prohloubení výdechu do dolní části trupu – břicha. Přesto současná léčba “depresí” se “řeší” psychiatrickými drogami, které způsobují závislost a mnoho negativních vedlejších psychických problémů.

Stavy stresu, úzkosti, až paniky jsou provázené jak prožívanou zkušeností duševního vědomí, či jáství, jako něčeho uzavřeného v hlavě nebo v těle – hrudi s “neschopností se nadechnout”, naopak vyvstávají v lidech pouze proto, že neví a neumí, jak rozšířit dýchající prostor svého vnitřního a vnějšího prostoru vědomí tak, aby dostatečně obsáhli a zahrnuli i ty elementy své zkušenosti, které pociťují jako “ohrožující”, či “způsobující úzkost”. Právě pociťování sebe v uzavřených hranicích kůže svého těla, či hlavě, nám neumožňuje pociťovat tělesný povrch jako otevřenou propustnou dýchající membránu, která spojuje vědomí nás samých a vědomí světa v jediném poli dechu vědomí umožňující volnou dynamickou výměnu – dýchání mezi vnitřním prostorem vědomí sebe a vším, co zakoušíme a prožíváme v prostoru vědomí vnějšího světa bez nutnosti rigidní obrany svého fixovaného já, nebo naopak katarze a ztrátě jakýchkoliv hranic.

Tento stav a způsob ne-zdravého života navíc podporují běžná psychologická či “new age” přesvědčení, že naše já sídlí v hlavě, že jsme tvořeni “myslí” v hlavě a fyzickým tělem, v kterém jsme uzavření, že našemu já patří vědomí a pozornost, že myšlenky vznikají “v hlavě” a emoce v hrudi, a že je nutné toto já “sebe-rozvíjet”. S tím ruku v ruce plyne způsob života, ve kterém se lidé snaží stále udržovat fixní “tělesné hranice” mezi svým já a světem “tam kolem”. Dokonce některé “psychologické kurzy seberozvoje” hovoří o nutnosti “hledání a vymezování si tzv. svých osobních hranic” a tzv. “komfortních zón”. Tento způsob psychologizujícího myšlení a vnímání sebe, druhých i světa, tedy obecně tento způsob bytí a života vede ke stále větší prožívané oddělenosti vnitřních a vnějších prostorů vědomí a dechu od těla, a tak nevyhnutelně k tendenci oscilovat ve svém životě mezi – mnohdy až paranoidním “ztuhnutím” těchto svých “hranic” “komfortní” identity se svými projevy nejrůznějších citových dotčení, pocitů nespravedlnosti či ublíženosti “od druhých”, až k projevům nevysvětlitelné úzkosti a paralýze strachem a nebo naopak pocitem naprosté ztráty svých pociťovaných hranic doprovázené často nějakou “emoční katarzí” z dosud nestráveného a odmítaného prožívání v našem životě pokračující “depresivními” stavy.

Všechny tzv. “duševní nemoci”, výše uvedeného druhu, léčené často psychiatrickými drogami, nejsou ve skutečnosti organického charakteru, neboť jsou primárně zakoušeny ryze subjektivně, jako určitý druh prožívání sebe a těla, nikoliv jako určité nemoci “mozku” nebo “nervů”. Osvobození toků a pohybů dechu vědomí a skrze ně rozšíření dýchajícího prostoru vědomí, ve kterém spočíváme, je ve skutečnosti esencí k duševnímu i fyzickému zdraví jako takovému.

Komentáře