Jedním z projevů duchovní nevědomosti je navyklá objektivizace a doslova zpředmětnování našeho emočního a pocitového prožívání, zejména toho tíživého, či nepříjemného. Podobným projevem – projevem stejné nevědomosti je vidění objektivního zla v druhých, ať už jako vidění zla v podobě zlých druhých, či zlých sil nebo energií, či podobných objektivizací. To má většinou za následek oprávněnost projevovat vlastní často dlouhodobě potlačovanou nenávist, a tak unikat před vlastní slabostí a tíží duše a jejími otázkami života, které se dotýkají každého člověka svým vlastním unikátním způsobem.
Vše co prožíváme jako tíživé, bolestivé, jakýkoliv diskomfort v našem životě musíme prvně doslova znovu-učinit součástí nás samých, naší širší identity, což přináší i proměnu vědomí daného prožívání v prožívání samotném. Můžeme hovořit o vnitřním přijetí daného tíživého prožívání jako dosud plně nevyjádřeného určitého já, které dosud není vědomou součástí naší pravé širší identity, k celistvosti stále směřujícího (holotropního) vědomí Já. Základem je vnitřní postoj. Nikoliv jakýkoliv způsob odmítání, potlačování našeho tíživého prožívání – což je v konečném smyslu negování vždy části nás samých, je negací tvořivých schopností života, kterého jsme projevem. Naopak následování tohoto vědomí a věnování mu více času nikoliv jako lokalizované nepříjemné zkušenosti, které máme a přemýšlíme, jak se jich zbavit a ulevit si, ale jako celo-tělesným vědomím procítěné určité vědomí prožívání jako takové, nám umožní doslova do-narodit širší vědomí daných otázek dosud prožívaných jako naše osobní či fyzické obtíže.
Například, když cítíme hněv, nebo bolest v břichu, tak jej hned neuvolníme v našem jednání v nějakém hloupém činu, kterého pak budeme litovat, ani se nesnažíme „nebýt tělem“, abychom necítili bolest v břiše, ale naopak bychom měli vnitřně zpozornět co nám naše duše skrze tělesné prožívání komunikuje a věnovat více času právě těm oblastem těla a souvisejícím oblastem našeho života více prostoru a času jejich plnému vědomí.
Mám zato, že pouze rozšíření a prohloubení vědomí, může přinést nové prožívání samotného vědomí daných tíží a skrze ně jejich transformaci a novou zkušenost nás samých v širší vědomé identitě, kterou je širší vědomí skutečného prožívatele, kterým je samo prožívající vědomí, které je svobodné od ztotožnění a vázání v určitém druhu prožívání.
V meditačním přístupu se to projevuje nikoliv přístupem objektivizovat naše prožívání a snažit se „jím nebýt“, nebo se od něj odtahovat k jinému sebe-prožívání, ale naopak ve věnování dostatečného potřebného času rozšíření vědomí samotného celistvého prožívání celo-tělesným způsobem, které zahrnuje jako prostor širšího života kolem nás, naše vztahy, prostředí v kterém žijeme, tak naše nitro. Tak necháváme odhalit hlubší smysl a širší souvislost s naším celým životem bez projekce zevně jako vnitřní proměnu našeho vědomí, kterým jsme. Co je potřeba je jasné a silné vědomí, že vědomí jakékoliv prožívané zkušenosti není touto zkušeností, ale jejím samotným vědomím skrze které se zpřítomňuje a to je zcela přirozeně svobodným vědomím daného prožívání.