Jednou z “new age” moderních záležitostí trhu se „sebe-rozvojem“ jsou tzv. “pobyty ve tmě” či “terapie tmou”, slibující něco úžasného, jakýsi “spirituální pokrok” či hlubší “sebepoznání”, o kterém ale příliš moc nikdo nedokáže nic říci, kromě “wau” hlášek, jaký to bylo “super a úžasné”. Samozřejmě s odkazem, že jde o “starobylou” metodu praktikovanou některými jogíny. O tom, jak konkrétně to pomáhá v kultivaci a rozvoji našeho vědomí v běžném životě, třeba ve vztazích a našich tvůrčích aktivitách – pokud tedy za něj nepovažujeme samotný “pobyt ve tmě”, se příliš nedozvíme.
Je také signifikantní, jak různé semináře a propagátoři těchto “pobytů a terapií ve tmě” se vůbec ne-zabývají prvotní otázkou CO JE vlastně ta TMA jako taková? Přeci prvně, než se vůbec skutečně vědomý inteligentní člověk začne zabývat tím, kde PŘEBÝVAT, či zda být v něčem, co nazývá tmou, neměl by se prvně zabývat tím, co je ona “tma”, ve které chce pobývat, co je vlastně její podstatou ve vztahu k životu a skutečnosti?
Další otázkou, kterou jsem nikde neslyšel v souvislosti s oněmi “pobyty ve tmě”, co je vlastně ono “BÝT” či “PŘEBÝVAT” ať už kdekoliv, třeba “ve tmě”. To je to všem těmto propagátorům tak jasné, co to znamená “být”? Místo toho tito samozvaní učitelé hned mluví o “terapii tmou” – co je vlastně “terapie” jako taková? Poskytují rady, jak se na “tmu připravit”, ale nezabývají se samotnou “tmou” jako takovou a povahou “bytí” třeba ve “tmě” a tedy vlastně není příliš zřejmé, z jakého skutečného důvodu, PROČ tedy bychom měli chtít a usilovat o terapie “pobytu ve tmě”.
Další otázkou prostého selského rozumu je, proč bychom měli usilovat být ještě nějak více ve tmě, když jsme zcela přirozeně ve tmě každou noc. Když je to tedy na zemi zařízeno tak, že se přirozeně střídá den a noc, tak co “duchovního” nám může přinést jakýsi pobyt ve tmě? Vždyť můžeme celou noc být ve tmě, stačí zavřít oči každý den při usnutí přeci.
Co je také zajímavé, je skutečnost, že nucenými pobyty ve tmě se v historii zejména trestalo, případně mučilo.
Kde se tedy vlastně vzala mánie kolem “pobytů ve tmě” jako prostředku “sebepoznání”?
Míním, že tak jako v jiných podobných případech, nejde o nic jiného než o vnější objektivizaci pouhým vnějším rozumem studované poučky některých tantrických praktik bez jejich skutečného pochopení.
Ano, učení tantry, nagualismu a všechny autentické gnóstické tradice obecně hovoří o “božské” TMĚ. Co je ale touto metafyzickou TMOU, která společně s metafyzicky pojímaným SVĚTLEM tvoří nedělitelnou jednotu Skutečnosti či Života? Někdy se poetickým jazykem hovoří o DNI-NOCI vědomí s instrukcí, že nejvhodnější doba a místo k meditaci je “místo”, kde se setkává světlo s temnotou či den s nocí.
Co když dvě vnější smyslové kvality spojené s přítomností slunečního světla, kterým říkáme den a noc, jsou vnějším metaforickým vyjádřením hlubších principů samotného vědomí?
Co když metafyzické světlo či den je vně projevenou kvalitou samotného SVĚTLA a PROSTORU vědomí, které podobně jako denní světlo osvěcuje a poskytuje prostor pro vše ve svém bytí-existenci?
Co když metafyzická tma či noc je vně projevenou kvalitou samotné sféry NE-BYTÍ či neprojeveného bytí, tedy prvotní sféry MOŽNÉHO, kde veškeré bytí existuje jako pouze rozlišené potenciality a možnosti, které teprve čekají na vyvstání ve svém bytí skrze SVĚTLO-DEN vědomí?
Co když se tyto dva od sebe neoddělitelné aspekty vědomí projevují ve všech podobách bytí, včetně nás samých? Co když to, co zveme světlem dne je vědomí aktuálního bytí a co zveme tmou noc je vědomí možného – potenciálního? Co když to, kým jsem – vědomí Sebe, je polem vně vyzařujícího světla a expandujícího prostoru, zahrnující jak naše těla, tak všechny věci a těla kolem nás a současně do nitra sálajícího – černého světla a do nitra stahujícího a do nitra rozšiřujícího prostoru naší niternosti, která nás spojuje skrze naše těžiště či “černé slunce” s TMOU prvotní sféry vědomí možného, ze kterého jsou stále rozeny všechny formy bytí, ať už potenciální, nebo aktuální?
Co když ony starobylé tantrické instrukce nenabádají k nějakému pobytu ve tmě ve smyslu například pobytu někde v jeskyni za nepřítomnosti světla, ale v usazení se ve vnitřní TMĚ našeho bytí, v prvotní sféře vědomí možného? To ale vyžaduje pobývat v této TMĚ za DNE, za plného vědomí aktuálního světa, který prožíváme, tedy při plném smyslovém vědomí světa. Proč bychom nemohli spočívat ve TMĚ i ve DNE, či lépe žít na rozhraní a společném poli SVĚTLA DNE a TMY NOCI, jak nás vybízejí poetickým jazykem starobylé tantry?
Jak se usadit a přebývat ve skutečné TMĚ – neomezeném vědomí možného – tvořivého re-generčního a re-kreativního potenciálu?
Je třeba prvně překonat strach z “božské samoty” a stáhnout své vědomí ze sféry aktuálního bytí a naopak jej ponořit do „temných“ hlubin neomezeného vnitřního prostoru – “temné” tělesné niternosti a skrze jeho centrum – černou díru/slunce procitnout v neomezené sféře vědomí černé niternosti veškerého bytí. Aniž bychom se ztotožňovali s jakýmikoli projevy, jednoduše stále hlouběji tiše “klesáme” a spočíváme v intenzitě černé sféry možného za plného “DNE” našeho smyslového vědomí. Tato “TMA” není nepřítomnost světla, naopak jde doslova a do písmene o neomezený prostor živé tmy, která je neoddělitelně spojena s prostorem světla vědomí. Jde o nejhlubší úroveň či dimenzi vědomí samého. Tato „TMA“ se v tantře symbolizovala černou bohyní KÁLÍ. V řecké gnózi se hovoří o prvotním „černém“ KCHAOSu.
Právě z této sféry vědomí vyvstává veškerá regenerační aktualizace veškerého bytí, včetně nás samých a celý proces tvoření. V této sféře zakoušíme “tmu” jako „hustou“ černou intenzitu ve svých nesčetných kvalitách, tónech a náladách dosud nezrozených pouze potenciálních tvořivých možností. Právě z této živé tmy vyvstávají i naše lucidní sny, ve kterých naplňuje vědomí své unikátní tvůrčí potenciály a kvality během snění a ve snové dimenzi těla.
Zkušenosti rozšířeného vědomí o sféru „živé tmy“, zkušenosti vědomí jako prvotní mateřské dělohy, černého prostoru možného, ze kterého se vše stále aktualizuje a zrozuje, přinášejí i mnohé tradiční entheogenní látky. Nicméně tato zkušenost je zejména přirozeně dostupná skrze kultivaci našeho vědomí.
Jinak samozřejmě každý násilný vnější zásah do smyslového vědomí vždy přináší větší či menší posun či změnu vědomí – pozor nikoliv nutné ROZŠÍŘENÍ vědomí, s čímž se tyto prožitky obvykle “změněného” vědomí zaměňují. Podobně působí i jiné známé prostředky smyslové a fyziologické deprivace, jako jsou různé půsty, manipulace se stravou, čichání olejíčků, přebývání ve floating-tank, ale i obyčejná sauna nebo cestování do jiného časového pásma a jiného prostředí smyslových vzorů, apod.
Takže je zcela nepochybné, že takový “pobyt ve tmě” bude jistě zážitkem, něco jako “zážitkový či zkušenostní výlet” a přinese jistě “neobvyklé” zkušenosti a prožitky. Skutečnou otázkou je ale, proč k těmto aktivitám je člověk ve svém životě puzen? Nejde jenom o podvědomou snahu o “rozšíření našeho vědomí”, otevření se našemu “hlubšímu tvůrčímu potenciálu” a po “intimitě naší duše” jako takové?
A opravdu věříme, že nám k tomu pomůže trávit čas určitou aktivitou v omezování přirozeného prostředí kolem nás vytrženou z našeho širšího života? Není to tak recyklace a udržování v chodu strategii “útěku” od živé tmy našeho bytí, která je stále přítomna, ať si to můžeme samozřejmě “logicky” a “racionálně” zdůvodňovat snahou o “poznání sebe” a rozšíření “našich” zkušeností?
Co když se ale ve skutečnosti jenom bojíme skutečné TMY a našeho pobytu v ní za plného SVĚTLA?
A pokud opravdu chceme do živé tedy vědomé tmy a nikoliv se pouze „vystavit“ působení nedostatku denního světla, tak proč za plného denního smyslového vědomí, naše vědomí jako celek nepřesměrujeme výhradně do vnitřní hluboké černé niternosti našeho tělesného bytí jako celku. Právě odtud vyvstávají všechny opravdu nové myšlenky, ideje, buzené ve své tmě do projeveného bytí světlem vědomí.
Vědomí není jenom nějaké „nic“ nebo dokonce nějaká abstrakce, ale má své vrozené kvality, intenzity a aspekty. Světlo je mírou rozsahu a „atmosférické“ „výšky“ vědomí a tma je naopak „hloubkou“ bytí-vědomí. Zahrnutím obou aspektů, světla i tmy v naší zkušenosti v jediném poli vědomí vstupujeme do samotné sféry vědomí tvoření, které je věčnou dynamikou metafyzických kvalit světla – tmy, muže – ženy jako dvou různých, ale od sebe nedělitelných aspektů Vědomí samotného či Života jako takového.