Co vidí dítě, když se dívá do matčiny tváře?
Co když dítě obvykle vidí sebe samo?
Nebo jinými slovy, když se matka dívá na dítě, tak to jak při tom vypadá, nutně nějak souvisí s tím, co vidí.
Může se to jevit jako implicitní paradox ve vzájemném pohledu matky a dítěte. Paradox je zakořeněn v dvojí povaze matčina „pohledu“, neboť na jedné straně je to vyjádření jí samotné jako jedince, ale na druhé straně odráží i její způsob pohledu a vidění jiné lidské bytosti – dítěte. To, jak se jeví dítěti, tak „souvisí“ nejen s ní samou, ale i s tím, co vidí – s dítětem samotným. Současně toto je pravda i o pohledu dítěte na matku, nebo obecně o pohledu kohokoliv jiného – který odhaluje jak subjektivní tvář či aspekt jejich osobnosti, tak zároveň i jejich způsob pohledu na objektivní svět kolem sebe a na to, co v něm vidí.
Tento paradox se dále prohlubuje v kontextu vzájemného pohledu dvou lidí, v němž oči a tvář každého člověka současně odrážejí a reagují na to, co vidí v očích a tváři toho druhého. Tento “paradox pohledu” a “paradox vzájemného pohledu” má sám o sobě dvě od sebe neoddělitelné strany – dva aspekty. Slovo aspekt lze použít k popisu jak „objektivní“ tváře něčeho, co vnímáme, ať už třeba nějaké věci, třeba domu nebo lidské bytosti, tak i způsobu pohledu vnímajícího subjektu ve vztahu k vnímanému objektu – jeho „subjektivního úhlu” pohledu.
Právě ve zkušenosti vzájemného pohledu v párovém duševně-tvarovém souznění (morfické resonanci), je umožněno aby se v pohledech partnerů projevily různé aspekty osobnosti obou partnerů. Každý takový aspekt, který vnímáme ve tváři našeho partnera, není jen objektivní tváří této osoby, ale současně i pohledem – způsobem, jakým nás vidí. Rezonanční naladění jedné osoby na druhou ve vzájemném pohledu nás vede za hranice umělého rozdělení vědomí na subjekt-objekt. Neboť ani jeden z partnerů není pouze vnímajícím subjektem nebo vnímaným objektem pohledu toho druhého. To, co vyjadřují ve svém vlastním pohledu a co vidí ve tvářích toho druhého, vždy dává formu jak aspektu nich samotných, tak i aspektu toho druhého. Aspekty samé, které projevují ve svém vlastním pohledu, jim umožňují vyjadřovat různé tváře nebo aspekty své vlastní osobnosti, a současně vnímat různé tváře a aspekty svého partnera a dávat tak svou vlastní podobu aspektům, které jsou vyvolány pohledem druhého nebo se odrážejí v jeho tváři. Každý nový aspekt, který zažíváme v procesu vzájemné resonance, je jak novým způsobem jak „objektivního“ vnímání či vidění našeho partnera, tak i novou zkušeností sebe sama jako vnímajícího-vidoucího „subjektu“.
V rané komunikaci mezi matkou a dítětem, matka nejen zrcadlí tvář svého dítěte nebo “odráží” jeho zvuky. Ve skutečnosti si dovoluje cítit a rezonovat s citovými tóny vyjádřenými v těchto zvucích a projevených v těchto tvářích a pohledech dítěte. Matčina vlastní podoba tváře a tvar úst učí samotné dítě jak dávat svým citovým tónům zřetelný manifestovaný fonetický či zvukový tvar, jako jsou například typické cito-samohlásky (((Ááá))), (((Óóó))) nebo (((Úúú))), a formovat či ztělesňovat tak souznící výraz obličeje, který jim odpovídá, a vyzařovat tak tyto zvuky i skrze oči.
Procítění, citlivost, pružnost a pohyblivost matčina obličeje, jejích úst a očí, zvuků a pohledu je klíčové pro to, aby se dítě v tomto prvotním vztahování stalo osobou (naučilo se zosobňovat), tj. aby autenticky souznícím způsobem vyjadřovalo a tak doslova a dopísmene “personifikovalo” své prožívané subjektivní stavy tělesným způsobem, pohybem, výrazem a zvuky – později řečí. Dítě nereaguje pouze na hlas matky, ale zejména na její tvář a oči, vidí a také cítí zvukové tvary, které matka vytváří ústy a vyzařuje skrze oči. Tvář matky, zvuky, které vydává, a pohled v jejích očích nejen komunikují její vlastní citový a emocionální tón, ani jenom “nezrcadlí” citový tón dítěte. Ve skutečnosti vyjadřují-manifestují a komunikují její vnitřní souznění (resonanci) s citovými tóny dítěte a zároveň dávají této resonanci vlastní viditelnou podobu. Tento způsob rané komunikace mezi matkou a dítětem, ve kterém se utváří základy osobnosti, lze sám o sobě nazvat jako duševní tvarové souznění či “morfickou resonanci“ (z řeckého morphosis – dát tvar nebo formu).
Unikátní podoba párové meditace duševně-tvarového souznění (morfické rezonance) která je esencí párové tantrické praxe v rámci Životní filosofie a praxe vědomí tuto rannou zkušenost, kterou jako lidé procházíme přirozeně během svého prvního vztahování s matkou a během dětství – každý ve vlastní unikátní podobě, ať už si toho jsme vědomi či ne, umožňuje nejen znovu-prožít, ale přináší poznání (gnózi) ještě širšího kontextu celého tohoto metafyzického procesu ztělesňování duše.