Slovo jako Tělo a Tělo jako Slovo

Print Friendly, PDF & Email

„Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Všechno povstalo skrze něj. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.“

Evangelium podle Jana.

Není ve skutečnosti naše veškerá řeč, komunikace a diskuze ve slovech – ať už v mluvené nebo psané podobě prvně a přednostně vždy něco ryze tělesného?

Není ve skutečnosti naše veškerá řeč, komunikace a diskuze ve slovech – ať už v mluvené nebo psané podobě určité ROZENÍ a ZTĚLESŇOVÁNÍ určitého konkrétního způsobu, jakým se nás dotklo pociťující vědomí určitého významu či smyslu, a tak nás pohnulo k mluvenému nebo slovnímu projevu?

Mluvené i psané slovo je tak vždy i konkrétním tělem či tělesným projevem podobně jako běžný pohyb, tanec, tělesné cvičení či jakákoliv tělesná pozice či póza, neboť není ničím jiným podstatně než jedním z možných způsobů tělesné komunikace cítícího vědomí, kterým podstatně jsme.

Sama jakákoliv řeč, mluva, psané slovo NEEXISTUJE samo o sobě, ani „nespadlo“ jako „modré z nebe“, ale vždy se svým konkrétním tělem.

Tuto skutečnost slyšíme i organicky zakódovanou v naší běžné řeči. Viz například fráze „byl dotčen jeho slovy“, „jeho slova se jej dotkla, „nechal se zcela unést ideou – myšlenkou (tedy opět principiálně mluveným nebo psaným slovem)“, „je udržován v přesvědčení (ty jsou opět vyjádřena mluveným či psaným slovem), které chová (podobně jako děti v náručí)“, „nemohl se pustit své myšlenky“, „jeho myšlenky jej zcela pohltily“, apod. Tyto a podobné výroky v řeči jistě neodkazují na něco týkající se motoriky těla, či našich řečových orgánů, jako jsou ústa.

Neodkrývají nám vlastně skutečnost, že jazyk sám o sobě či řeč je způsob tělesného „přenášení“ či „překládání“ (intepretace) cítícího vědomí – a to podobně jako v případě tzv. celkové „řeči těla“ toho, kdo mluví.

Co míním „řečí těla“?

Obecně se tím chápe neverbální dimenze komunikace.

Co když je to vlastně zcela samostatný jazyk sám o sobě?

Jazyk s různě bohatou škálou – abecedou a slovníkem, který zprostředkovává specifickým tonalitám cítícího vědomí celkovou tělesnou, obličejovou – mimickou a vokální podobu či formu.

Pak v tomto smyslu tomu není tak, že tělo „má“ jazyk a mluví – ale tělo samo je stále MLUVÍCÍM živým jazykem. Tělo jako takové, není něco čistě „neverbálního“, podobně jako samotný jazyk či slova nejsou jenom něco čistě „verbálního“ či jenom nástroj pro komunikaci informací. Naopak to, co nazýváme „jazyk“ či řečí, je utvářeno stejnými strukturálními vzory vnitřního zvuku (náda) vědomí a kvalitami citového tónu (dhvani) tohoto vědomí, kterým jsou naše těla jako celek neustále IN – FORMOVÁNA (ztělesňována) – z nitra subjektivního pole cítícího vědomí směrem vně.

Co jsou pak samotné textové soubory – soubory textů, věty, eseje, které píšeme či čteme? Nejsou to vlastně taková vnější textová „těla poznání“ “obalující” v sobě tiché komunikované cítící vědomí, jeho význam či smysl?

Například něčí texty a eseje, které komunikují určité cítící vědomí, které řečí, neexistují sami od sebe, někde ve vzduchoprázdnu, či “volně” “odjakživa”, ale jsou vždy součástí konkrétního živého těla komunikátora, či řečníka. Je ale rozdíl, pokud například pouze použijeme něčí slova či formulaci, aniž bychom jí sami prvně vdechli život svým komunikovaný cítícím vědomím – přímou zkušeností daného komunikovaného vědomí. 

Každý text tak můžeme vnímat jako mnohavrstevné vyjádření vlastních tělesných struktur či vnitřní „anatomie“ cítícího vědomí – duše, kterou jsme. Ze své prožívané zkušenosti, nemohu říci, že je v tomto procesu někde přítomna nějaká „duševní“ či „psychická“ dimenze “mysli” – poznání – vědomí, která by nebyla současně nějakým způsobem tělesná a jazyková, chceme-li sómaticko – lingvistická, tedy současně jak tělem, tak slovem.

Samo naše zpřítomňování ve vědomí jako celku či ztělesňování v našem bytí je doslova a do písmene ŘEČENÍ cítícího vědomí, STÁVÁNÍ SE slovem – proudem řečeného cítícího vědomí, které se tak stává „masem“ – ztělesněním vědomí. My sami i vše co je a může být má principiálně metafyzický jazykový (lingvistický) charakter.

 

Komentáře