Vědomí samé je jediným neomezeným mnohaúrovňovým prostorovým polem a jako takové nemá nějaký jeden svůj konkrétní střed, neboť samo o sobě má ne-umístitelný charakter POLE. Současně se toto vědomí projevuje či moduluje skrze svá nesčetná centra. Každým takovým centrem vědomí je každá podoba bytí či bytosti jako celek v tomto jediném poli vědomí. Proto i každý člověk je individuálním centrem vědomí, stejně tak i každá věc kolem nás.
Není tomu tedy tak, že by vědomí či naše duše sídlila v nějakém “centru” v prostoru či v těle, například, jak se klasicky uvádí, v tzv. “duchovním srdci”, ale je tomu tak, že samo vědomí se projevuje skrze svá nesčetná individuální centra. Někteří učitelé dokonce učí, abychom se soustředili právě na toto “duchovní srdce” na pravé straně hrudi, které má být “sídlem” vědomí sebe, jako způsob poznání sebe ve vědomí.
Míním, že jde o nepochopení poučení o centru vědomí, které se v tanře zve hridaja-samvid, neboli srdce vědomí. V centrech vědomí se můžeme pouze “usadit” či “vycentrovat” svým vědomím a středem dýchání. Pokud zahrneme v našem vědomí celé tělo i neomezený prostor vně kolem těla i v jeho nitru, tak seznáváme centrum tohoto sjednoceného pole vědomí, kterým jsme, právě ve vnitřním prostoru těla v oblasti mezi hrudí a bránicí, což je střed celkového pole vědomí zvaný duchovní srdce (hridaja-samvid).
V současné době převážná většina lidí myslí a žije, jako by centrem vědomí byla hlava, či konkrétně mozek. Zejména v naší kultuře lidé své já převážně ztotožňují s horní částí svého těla, nejčastěji právě s hlavou, tedy tzv. “myslí”, nebo za střed svého vědomí považují hruď a centrum v ní. Takoví lidé si jsou vědomi svých myšlenek a emocí, ale žijí v dualitě rozumu (intelektu) a svých emocí a hlubších citů, často zcela “odříznuti” od dolní části těla od pasu dolů, jejíž hluboký duševní prostor necítí, či jej naopak cítí jako depresivní “prázdnotu”. Obecným symptomem dnešního člověka je nedostatek vědomí právě v dolní části těla a její oddělení od hlavy a hrudi.
Místo či centrum naší duše či nejvnitřnějšího já se ale nachází právě v této oblasti, konkrétně ve vnitřním prostoru dolní části trupu. Pokud se ztotožňujeme pouze s horní částí těla, tedy s centrem vědomí v hlavě nebo v hrudi, bez vědomí dolní části těla až po prostor pod nohama, tak nemůžeme z principu být svým celým vědomím sebe. Jsme natolik svým vědomím sebe jako celkem, nakolik jsme si vědomi prostoru v nitru a kolem našeho těla jako celku.
Toto centrum je ve Východních taoistických naukách známo jako hara a v tantře jako khanda či kunda (jde o termín ze sanskrtu bez vulgární konotace, přesto významově shodný s češtinou, oba jazyky mají stejný základ). Jde o místo – centrum naší duše, kterou jsme – těžiště vědomí těla a já jako celku. Proto přirozená regenerační meditace nespočívá v ničem jiném, než dát si čas uvolnit se a spočinout svým dechem a vědomím ve vnitřním prostoru těla v oblasti hary v dolní části trupu. Skutečná duchovní moc, síla i poznání povstává a nachází se právě v této oblasti, ve vnitřní plnosti právě tohoto prostoru dolní části trupu a jeho vnitřního CENTRA (hara) ve smyslu TĚŽIŠTĚ. Toto těžiště našeho vědomí já jako celku je nejen společným centrem duchovní a fyzické “gravitace” našeho života, ale je mostem – vnitřním “porodním kanálem” – spojujím vnitřní “TMAVOU” či “ČERNOU” sféru ryzí potenciality a možností vědomí na jedné straně, a přímou fyzikou aktualitu našeho těla a světa na straně druhé.
Ve vnější metafoře tento zdroj síly rozpoznali zápasníci suma i vzpěrači, kteří si právě v oblasti hary zesilují tuto oblast opasky, aby větší tlak využili jako oporu pro čerpání síly (nad rámec fyzické ochrany břicha a zad před poraněním). Je jistě zajímavé, že přezka opasku odpovídá oblasti hary, která se ve vztahu k fyzickému tělu umisťuje několik prstů pod pupkem v oblasti podbříšku.
Hara je centrem celého prostoru duševní niternosti těla, včetně centra u kořene páteře, známého v tantře a józe jako MU-LA-D-HARA nebo ve slovanském systému prostě PRAMEN či VŘÍDLO, které nás spojuje s centrem a polem vědomí ZE-MĚ jako takové a současně s ryzí otevřenou sférou vědomí záměrů a možného, v které se doslova odhaluje celý obvod vnějšího prostoru vědomí toho, co aktuálně je, jehož centrem je HRUĎ. Nicméně je to hara, které je hlavním centrem-těžištěm našeho vědomí a těla jako celku, které spojuje všechny centra vědomí, které můžeme rozlišovat, neboť zahrnuje vědomí horní (hlava, hruď až po bránici) i dolní části těla (od pasu, břicha až po chodidla) a s nimi spojená centra vědomí: centrum nad hlavou (SA-HA-S-RA-RA, ve slovanském systému KORUNA) a centrum pod nohama, centra v hlavě a v nohách, duchovní srdce a kořenové centrum (muladhara).
V našem unikátním lidském těle vědomí můžeme rozlišovat několik základních a vedlejších center vědomí a až nesčetně různých dalších. Můžeme si je představit jako různě do sebe vnořená pole, kola či oblasti nebo sféry různě do sebe vnořené. Základní schéma tvoří 3 centra vědomí: Hlava-Hruď-Bruch. Každému centru přísluší určité pole (čakra/kolo-vrt) či oblast vědomí.
Centrum Hlavy je středem pole vědomí fyzického organismu jako takového, tedy odpovídá základnímu tělesnému vědomí, skrze které vnímáme prostory kolem a v nitru těla.
Centrum Hrudi se svým centrem – srdcem (nejde samozřejmě o tělesný orgán) – je centrem vně se rozšiřujícího pole vědomí obsahující celý kosmický prostor kolem těla.
Centrum Břicha, konkrétně jeho dolní oblast (hara) je centrem do nitra gravitujícího (stahujícího), nekonečně hlubokého vnitřního prostoru těla. V této oblasti se nachází i kořenové centrum spojující nás se sférou vědomí ZE-MĚ i nevyčerpatelným “tmavým” potenciálem vědomí, metafyzickou “dělohou” všeho co je a může být.
Dále můžeme rozlišovat vedlejší centra vědomí mezi Hlavou a Hrudí, tedy Krk, mezi Hrudí a Břichem, tedy Solar, dále kolena, kotníky a chodidla. Celé tělo je tvořeno nesčetně poli vědomí různě do sebe vnořených a tedy i nesčetně mikro-centry vědomí. Každé centrum či pole vědomí je současně kvalitativně tónované svým specifickým vnitřním zvukem a tělo jako celek vytváří mnohadimenzionální sou-zvuk jednotlivých center vědomí.
Po vertikální ose pak ještě můžeme rozlišovat krajní centra “nad hlavou” a “pod nohama” a s nimi spojené oblasti (sféry) vědomí.
Základním centrem, doslova a do písmene, je ale hara a její vnitřní silový bod-těžiště vědomí sebe a těla jako celku. Spočívání naším dechem a vědomím v této oblasti vede k přímému prožívání svého BY-TÍ jako celku, tedy celistvému (holotropnímu) vědomí, které tvoří naši vědomou entitu či OSOBYTOST jako celek. Poznáváme, že není nutné jakýmkoliv vnějším způsobem sebe vylepšovat, nebo něco dosahovat, či naplňovat náš lidský potenciál, neboť přímo prožíváme, že všechny naše životní možnosti a potenciality se stále aktualizují skrze vnitřní dimenze a nové úrovně samotného vědomí, jeho vnitřního vesmíru. Doslova a do písmene vstupujeme do oblasti “mezi všemi svými životy”.
Každá bytost se schopností zaměřovat svou pozornost se může zaměřit na jiná centra vědomí, ať už druhé bytosti nebo věci. Současně může, pokud to je v jejích (vědomých) schopnostech, i měnit své celkové těžiště ve vědomí skrze různá centra svého těla. Z tohoto pohledu pak můžeme hovořit o dvou kvalitativně rozlišených typech center vědomí:
- těžišti vědomí (místo, stav, odkud se soustředíme svým vědomím, kde jsme “vycentrováni” či usazeni svým vědomím a odkud celkově vnímáme);
- ohnisku vědomí (místo, na které soustředíme své vědomí).
V případě jakéhokoliv zaměření pozornosti, či soustředění, nezáleží jenom, na co se soustředíme, ale primárně odkud se soustředíme, či obecně, odkud vnímáme.
Pokud si toto do důsledků uvědomíme, pak je zřejmé, proč meditační postupy, které nabádají k určitému soustředění “na” “něco”, i kdybychom to “něco” nazývali třeba “vědomí Já jsem”, zcela pomíjejí fakt, že abychom se mohli na něco soustředit, musí zde prvně být samotný prostor, který je kvalitativně dán právě svým centrem, ve kterém se nachází ten, kdo se soustředí, a to, na co se soustředí. Navíc na samo vědomí jako takové se nelze – z principu – soustředit určitým já, neboť se nelze soustředit na něco z podstaty neumístitelného v prostoru, neboť je to samo vědomí, co má kvalitu prostorovosti. Při jakémkoliv druhu soustředění pozornosti nezáleží jenom na tom, kam či na co svou pozornost zaměřujeme či soustředíme, ale základní kvalitativní rozměr jakéhokoliv soustředění je dán tím, odkud se soustředíme, či pozorujeme.