V metafyzice nejvyšší skutečnosti hovoříme o dvou od sebe různých, ale současně neoddělitelných aspektech: vědomí a bytí.
Co je vlastně bytí jako takové?
Co znamená, že vlastně něco je, a co je jsoucno – bytí jakékoliv věci?
Vnímané věci, jako stromy, květiny, počítač, hrnek jistě JSOU – co je ale jejich jsoucnost-bytí jako takové?
Přitom nejde pouze o statickou existenci, prostý fakt nehybné fixní “objektivní” existence – vždyť současně vnímáme, jak věci podléhají změnám.
Každé bytí je dynamický proces zpřítomňování či ztělesňování daného bytí ve vědomí. Řečeno poeticky – věci “dělají to”, kým jsou, tedy nikoliv jenom obrazně, ale doslova a do písmene; např. takový strom, který vidíme na zahradě, prostě “stromuje”, hrnek na stole “hrnkuje” a stůl “stoluje”, červená barva “červení” apod. Všechny věci, tedy všechny formy bytí, jsou prostě věčným procesem zpřítomňování a ztělesňování vědomí samého v jeho nesčetných trans-subjektivních kvalitách. Nikoliv našeho osobního, ale jediného univerzálního vědomí všeho, co je a může být.
Povaha bytí je dynamická, nikoliv statická a fixní. Samo by-tí, jak i hlas slova napovídá, je věčným procesem – doslova pulsací ve svém vlastním rytmu by-tí. Všechny podoby bytí nevznikají z nějaké nicoty a nejsou fixně dané pro naše vnímání, ale zpřítomňují se ve věčném procesu tvoření-stávání se-aktualizace skrze tvořivé napětí mezi sférou vědomí aktuálního a potenciálního, světlem a tmou.
Božské vědomí není tvořeno jenom samotným ryzím vědomím toho, co je, ale zejména vědomím možného-potenciálního a jeho věčným procesem “rození”, spočívajícím ve věčném procesu aktualizace, zpřítomňování a ztělesňování. Vědomí je tedy i svým By-tím jako takovým a každou individuální formou by-tí. Bytí současně není statické jsoucno, ale primárně proces, ve kterém se individualizuje určité pole-tělo vědomí ve svém zpřítomňujícím bytí v podobě určitého těla věcí či bytostí. Každá forma bytí je vždy určité vědomí, které se současně zpřítomňuje jako dané bytí. Vědomí všeho, co je a může být, tedy vědomí aktuálního i možného bytí, ale není žádnou z forem a podob bytí, ale samo Vědomí – vědomí, nad něž vyššího není, zvaného v tantře Anuttara.
Metafyzické kategorie vědomí a bytí jsou různé, ale současně od sebe neoddělitelné. Nejvyšší skutečnost je tak zejména věčná dynamická vztahovost mezi vědomím bytí ↔ bytím vědomí, proto je označovaná jako Šiva-Šakti, které představují dva od sebe neoddělitelné principy vědomí. Jak již bylo řečeno, jejich věčná vzájemná pulsace se nazývá v tantře spanda.
Vědomí samé tak není pouze určitou absolutní “jsoucností”, ale je i tvořivým impulsem a zdrojem všech forem bytí, aktuálních i možných, které doslova a do písmene ze sebe rodí, zpřítomňuje a ztělesňuje, tedy doslova a do písmene in-formuje v jejich bytí. Jak nazvat tuto aktivitu samotného vědomí? Co tedy “dělá” samo vědomí jako takové?
Vědomí tak prostě a jednoduše “vědomí” (zpřítomňuje) všechny formy bytí aktuálního i možného ve smyslu, že je ze sebe zpřítomňuje a ztělesňuje ve svém bytí. Pro vědomí samé platí, že je to samo vědomí, které vědomí (zpřítomňuje) všechny podoby a formy vědomí ve svém by-tí.
Pro správné zkušenostní pochopení vědomí je nutné si uvědomovat, že pojem vyjadřující skutečnost VĚDOMÍ samého je i sloveso či slovesný tvar „vědomí“. Podobně jako máme v češtině slova „konání“ a „projevování“ pro vyjádření aktivit – probíhajících dějů, tak také samo „vědom-í“ je prvotně a zásadně aktivitou vztahově relační, vedoucí ke stávání se, aktualizaci, zpřítomňování, ztělesňování, a nikoliv určitou pouhou existencí.
Vědomí samo tedy současně vědomí (zpřítomňuje) – sloveso). To je základem pro pochopení samotného principu vědomí a jeho zásadního neodělitelného rozlišení od veškerého bytí i bytí všeho jako celku.
Vědomí nelze redukovat na vlastnost či pouhou schopnost nějakého já nebo subjektu. Proto lze vědomí zvát ryzí trans-subjektivitou neboli subjektivitou bez subjektu, jejíž základní charakteristikou je otevřený neohraničený prostor – pole.
Současně vědomí ani nelze omezeně chápat pouze jako bytí, byť prvotní bytí, neboť vědomí nikoliv pouze jest, ono také vědomí (sloveso), tedy ze sebe zpřítomňuje a ztělesňuje všechny formy bytí. Vědomí je proto zásadně činění či konání. Každé bytí je tak primárně aktivitou vědomí – zpřítomňováním – a nikoliv statickým jsoucnem.
Vědomí je nepřerušované, věčně expandující pole-prostor: Pole vědomí, doslova “těhotné” všemi neoddělitelně rozlišenými, ryze trans-subjektivními (konkrétní subjekt přesahujícími) kvalitami a zkušeností veškerého bytí, aktuálně projeveného i potenciálně neprojeveného, které existuje pouze v samotném vědomí v podobě vědomí.
Vědomí je svou inherentní skutečností aktivita, dění, čití, neboli prostě vědomí chápané jako sloveso (aktivita), a nikoliv jenom jako podstatné jméno odkazující na vědomí jako na věc či objekt.
Vědomí vědomí veškeré bytí, aktuální i potenciální, neboť neexistuje žádná podoba jakéhokoliv bytí, tedy jakéhokoliv já či Boha a jakéhokoliv jsoucna vůbec, bez jejich prvotního vědomí.
Každá forma bytí, ať už věci nebo bytosti, je současně určité ohraničené zpřítomňující se a ztělesňující se individuální pole vědomí.
Vědomí a bytí jsou neoddělitelné. Vědomí není to samé jako bytí, ale každé bytí, i Bytí jako celek, je vždy vědomí. Rozlišení metafyzických aspektů, které zveme vědomí a bytí, je důležitým předpokladem zkušenostního pochopení vědomí jako takového. Vědomí samé je jedno jediné, ale může se nacházet v různých stavech a formách bytí, které vědomí ze sebe věčně vědomí.