Vědomí samé je jedinou absolutní i konečnou skutečností. V tomto aspektu bylo vědomí v tantrách zváno anuttara, tedy doslova “není vyššího vědomí”. Toto jediné božské vědomí v sobě ale zahrnuje tři (odtud para-trika, doslova nejvyšší trojice, trika je současně původní název nauky kašmírského šivaismu) základní různé a rozlišené, ale současně od sebe neoddělitelné dimenze vědomí, či oblasti (domény) skutečnosti, tvořící metafyzický trojúhelník. Šiva, označující samo neomezené pole ryzího vědomí se také nazývá trimukha, doslova “tří tváří”. V tantře se tyto tři základní dimenze vědomí nazývají para, para-apara a apara:
1. Oblast “ne-bytí” neboli vědomí možného – všech tvořivých možností (para). Jde o nejvnitřnější ne-fyzickou sféru-oblast vědomí. Jedná se o vnitřní časoprostor vědomí obsahující nekonečné, množící se možnosti a potenciality vědomí (sāmarthya). V této vnitřní sféře vědomí existují všechny nekonečně možné podoby, tvary, vzory a kvality vědomí, které se mohou projevit – odhalit – manifestovat – jako aktuálně prožívané a zakoušené bytí věcí, bytostí, celých světů a všech zkušeností, které si můžeme uvědomovat. Tato nejvnitřnější dimenze vědomí má charakteristiku všezahrnující mateřské “dělohy” všeho, co je a může být, která stále ze sebe věčně “rodí” všechny aktuální i možné světy, ať už fyzicky nebo ne-fyzicky existující, a všechny jejich bytosti. V této vnitřní, neprojevené sféře vědomí vše existuje výhradně jako samo vědomí – neprojevené kvalitativní možnosti vědomí samého.
Tento primární aspekt-oblast vědomí byla uctívaná ve starobylých-šamanských kulturách jako metafyzická “Matka” či “Děloha/Kunda”. Religionistika bohužel tuto skutečnost vykládá u starobylých kultur jako “uctívání Matky Země” a její “plodnosti”, tedy jako “animalistické” podoby “přírodních náboženství”. Ve všech autentických spirituálních tradicích byla symbolizovaná ženskými božstvy (Tiamat, Ištar, Márie). Tantra tuto “temnou” sféru neprojeveného potenciálu symbolizuje velkou bohyní Máhá Kálí nebo tzv. kolem času (Kala čakra). V gnostické podobě křesťanství se zase objevily tzv. “černé” madony s dítětem na klíně, které symbolizuje, odkud se rodí stále nové vědomí toho, kým jsme. Jde o sféru vědomí možného. Obecně se v gnózi hovoří o metafyzické TMĚ či NOCI.
Právě tuto nejprimárnější dimenzi vědomí doslova “ignorují” někteří duchovní učitelé, kteří chápou vědomí jako pouhou “transcendenci” ke všemu projevenému bytí, tedy jako “neprojev” či “prázdnotu”. Tito učitelé ve skutečnosti uctívají monoteistický kult nedefinovaného “božského Já” jako neprojevenou transcendenci všeho projeveného. Popírají a negují tuto “ženskou” stránku božství.
2. Oblast bytí neboli aktuálního stvoření (apara). Právě tuto oblast nejčastěji chápeme jako naši (jedinou) “skutečnost”, tedy to, co jest – jako celý projevený prostor a čas. Tato oblast zahrnuje vědomí veškerého aktuálně projeveného bytí všech věcí, bytostí a jejich světů, fyzických i ne-fyzických. Jde o sféru vědomí aktuálního. Obecně se v gnózi hovoří o metafyzickém SVĚTLU či DNI. Tato oblast projeveného bytí byla v tantře zvaná Maja. Tento pojem je ale v běžném pojetí advaity chápán jako “iluze” či dokonce “nevědomost”. Nicméně chápat náš projevený svět jako iluzi je velmi zavádějící. Ano, pokud jej vnímáme z odděleného prožívaného já (ega), jak je bohužel většině lidí vlastní, pak jej nevnímáme, jaký opravdu je, tedy jako zrcadlo našeho vlastního tělesného vědomí, ale pokřiveně jako objektivní hmotný svět. Spíše než o iluzi, jde o “deformaci” našeho vnímání.
3. Oblast tvořivého stávání se, či aktualizace (parapara). Tato oblast je výsledným projevem obou předchozích, je jejich vzájemným dotekem, spojením a prolnutím (sanghaṭṭa) a současně plodem tvořivého napětí (spanda), pulsujícího skrze obě vzájemně se aktualizující sféry vědomí aktuálního a možného bytí. Tvoří ji věčné kontinuum – proces tvoření – ve kterém se všechny potenciality a možnosti sféry možného aktualizují a současně zpřítomňují – vstupují ve své bytí ve sféře aktuálního jako smyslové kvality všech těl věcí a bytostí a jejich světů. Tato tvořivá aktualizace možného v aktuálním a současně možného vůči novému aktuálnímu se děje skrze nekonečně malé částice (“atomy vědomí” – anu) “kondenzovaného” potenciálu, v tantře zvané bindu-vindu, které prostupují celý prostor vědomí. Tyto jednotlivé částice – atomy vědomí (anu) doslova pulzují (spanda) svým tvořivým chvěním a ve svých vnitřních rytmech aktualizují všechny podoby bytí, jak aktuálního, tak potenciálního v celém neomezeném poli vědomí. Jejich působení můžeme přirovnat k chování černých či bílých děr podle obecné teorie relativity.
Míním, že právě poznání této sféry vědomí je skutečným poznáním vědomí jako takového v jeho plnosti. Tantrické meditační manuály vybízejí k meditaci tam, kde se stýká DEN a NOC, neboli SVĚTLO a TMA. Právě tato sféra vědomí “mezi” dvěma předcházejícími, sférou bytí a ne-bytí, či aktuality a potenciality, je tím, co všechny tři sjednocuje. Můžeme hovořit o sféře zpřítomňování či samotného vědomého By-tí jako bytí-vědomí jako takového. Jde o sféru samotného vědomí stávání se, tedy kontinua tvoření.
Tuto základní metafyzickou trojici můžeme v různě deformované podobě nalézt v mnoha duchovních systémech. Dostala se i do křesťanské teologie, kde má podobu Otce, Syna a Ducha svatého.