Ve ztotožnění s prožívanými zkušenostmi máme sklon považovat své “běžné” vědomí, tedy vědomí prožívaných věcí, jevů, myšlenek, emocí, tělesných pocitů, impulsů, tedy zkušenostní vědomí za samo vědomí jako takové.
Z toho plyne neodůvodněná představa, že jsme vědomými bytostmi proto, že si uvědomujeme a zakoušíme tyto jevy jako zkušenosti (“jsem si vědom, já si uvědomuji a proto jsem”). Kým ale tedy opravdu jsme? Kým nebo čím je ono “já”, které prožívá a zakouší všechny věci, jevy, myšlenky, emoce, tělesné pocity, impulsy?
Po převážnou dobu svého života většina z nás toto své prožívající já nezná či nerozpoznává ve svém prožívání a místo toho je ztotožněná jenom se svou částí – prožívaným já, zakoušející zkušenostní vědomí věcí, jevů, myšlenek, emocí, tělesných pocitů, impulsů jako “své” zkušenosti.
Současně tímto zakoušeným či prožívaným já – doslova nikoliv jenom metaforicky zříme či “jeho očima, náladou a přesvědčeními” prožíváme, zakoušíme a pozorujeme věci, druhé bytosti i svět kolem nás. Jinými slovy naše prožívané zakoušené jáství doslova moduluje naše vnímání a zakoušení světa i druhých bytostí.
Prožívané já skrze které zakoušíme svět i druhé tak musí být “určitým způsobem” tedy současně i prožívajícím já – ALE jaká musí být jeho podstata, když není ani jedním s našich prožívaných zakoušených já?
Tímto “já” nemůže být nic jiného, míním, než samo vědomí – vědomí jako takové, což učí shodně Šivovy sútry I.1: čajtanjatma (Já je samo univerzální vědomí všeho.).
Díky čemu můžeme prožívat své já? Díky čemu můžeme prožívat sami sebe? Pouze díky přímému vědomí prožívání sebe, pak samo já jako prožívající já musí být samo vědomí.
Vědomí Já není ničím statickým, ale samotným vědomím našeho sebe-prožívání jako celku v kterém se zrcadlí prožívané já a jeho svět, který je na druhou stranu současně vyjádřením – souzněním (doslova společným tónem) onoho prožívajícího já, kterým je samo vědomí našeho prožívání jako celku.
Udržováním vědomí nejen našeho prožívání sebe jako celku, ale i všeho, čeho jsme si vědomí, či co pozorujeme, přináší zintenzivnění (bdělost) prožívajícího já v naší zkušenosti a tedy novou zkušenost našeho vědomí já, což umožňuje novým způsobem prožívat nás samé, druhé i svět, tedy prožívané já. Tato esenciální vrozenost vědomí se nazývá v tantře vimarša šakti.
Základní vlastností jáství je přirozené neoddělitelná rozlišenost prožívaného či zakoušeného já a prožívajícího já, kterým je samo vědomí a jeho dynamická proměnlivost.
Snaha fixovat či omezovat svůj pocit sebe, či způsob prožívání jenom na určitý způsob či vzor prožívání či určité “já” vede k omezenému způsobu, či omezenému “slovníku” prožívání a tedy omezení naší identity a tak vědomí samého. Často máme snahu fixovat své prožívání sebe do určitých “nám” navyklých struktur či pocitů, přitom skutečnosti je, že vše, co zakoušíme v našem nitru i kolem nás, se může zcela přirozeně – z principu dotknout či změnit naše sebe-prožívání a současně naše vlastní sebe-prožívání, tedy způsob jakým se aktuálně prožíváme současně ovlivňuje a utváří způsob prožívání svět, druhých i věcí kolem nás.
Způsoby našeho sebe-prožívání, či prožívání druhých či světa mohou být rozmanité. Z pohledu afinity můžeme hovořit o pozitivním-žádoucím a negativním-nežádoucím prožívání. Promítání této známe duality “dobro-zlo” do oblasti našeho prožívání přináší mnohé zbytečné utrpení a nepochopení. Zkušenosti sami o sobě nemají kvalitu “pozitivní” či “negativní”, jde primárně o zkušenosti (koho čeho) vědomí.
Mnohdy se jóga či spiritualita nesprávně chápe jako cesta k nějaké “vyšší blaženosti”, či jako “vysvobození z utrpení světa”, či jako cesta nebo způsob jak se vyhnout nepříjemnému prožívání a utrpení a jak směřovat jenom k pozitivním stavům prožívání. Jde o podobný přístup, který mají někteří lidé k medicíně, chápanou jako prostředku zbavení se utrpení, či nepříjemných bolestí. Obdobné “psychologické” či “terapeutické” metody přímo pracují s tímto duálním rámcem a usilují o nahrazení “negativního” prožívání “pozitivním” například pomocí jazykového “sebe-programování” apod. Jde stále o tzv. “uzavřený kruh” sebe-potvrzujícího myšlení a prožívání.
Co si málo uvědomujeme, že naše myšlení a prožívání je neoddělitelné a jedno je vyjádřením či odrazem ve skutečnosti druhého. To jak smýšlíme o našich zkušenostech souvisí s naším prožíváním. Snaha řešit naše prožívání pomocí “myšlením o něm” v úrovni myšlenek je nejen neúčinné, ale i nepřirozené, neboť nevědomě posiluje přesvědčení a oddělenost “mentálního já” od tělesného prožívání.
Základní přirozený terapeutický přístup proto musí začínat udržováním současného vědomí našich myšlenek, emocí a tělesného sebe-prožívání jako celku, jen tak zabráníme nevědomému ztotožnění jenom s určitou částí své zkušenosti prožívání a na druhou stranu jenom tak lze získat prostor naopak pro vědomé ztotožnění s naší zkušeností v jejím samotném vědomí.
Z pohledu jógy vědomí nejde o to nahradit námi samými ve skutečnosti “odmítané” podoby prožívání (ty nežádoucí-negativní) a tedy vždy určitá já nějakou jinou “pozitivnější” podobou prožívání, ale o hluboké pochopení-vědomí, že za veškerým utrpením je nevědomé ztotožnění s určitými způsoby sebe-prožívání, které právě utvářejí a formují zkušenost nás samých, prožívání druhých i světa, ať už je posléze přemítáním o nich “myšlením o těchto zkušenostech” vyhodnocujeme jako žádoucí-pozitivní nebo nežádoucí-negativní.
Základní praxe jógy vědomí spočívá v tom, že stále udržujeme vědomí všeho, co si právě uvědomujeme a prožíváme, tedy i naše aktuálně prožívané já – což nám umožňuje aktivní bdělé prohloubení vědomí naší zkušenosti a vědomé ztotožnění se s ní v jejím vědomí – místo nevědomého ztotožnění a pohlcení v prožívaných zkušenostech zakoušeného já.
Samo bdělé ale “pružné” vědomí našeho prožívání jako celku (vimarša), vědomí prožívání naší zkušenosti jako celku, tedy jak zakoušeného prožívaného já, tak jeho světa přirozeně proměňuje naše prožívání i prožívané já v zrcadlený subjektivní “tělesný odraz” tohoto vědomí. Rozšíření samotného vědomí prožívání pak umožňuje změnu samotného prožívajícího já, v kterém je vědomí prožívání zrcadleno jako já.
Vysvoboď svou zkušenost skrze samo (její) vědomí. Vědomí zkušenosti nás osvobozuje od nevědomého ztotožnění s jakoukoliv zkušeností a současně umožňuje vědomě se ztotožnit s touto zkušeností v jejím vědomí jako zrcadlené prožívající vědomí.
Nejde o to tedy “vysvobodit” určité “já” nebo určitou zkušenost jáství – ať už jakkoliv “vědomou” ve smyslu zafixování jejího prožívání, neb nahrazením jinou, což je vždy jen a pouze omezené naší identity a tedy i vědomí, ale o vysvobození samotného našeho způsobu prožívání jako takového skrze udržování bdělého vědomí našeho prožívání jako celku zrcadlícího se skrze tělesné vědomí jako já a jeho svět.
Cestou ke svobodě nelze chápat jako úsilí o nějakou nekonkrétní “svobodu”, ale o svobodu samotného vědomí našeho prožívání, tedy vědomou flexibilitu spočívající v neztotožňování se s prožívajícími já a jejich vzory prožívání ale udržováním celistvého vědomí prožívaného zkušenostního já i našich myšlenek, emocí, pocitů, věcí i druhých, což nám umožňuje plnější a intenzivnější vědomé ztotožnění se zkušenostmi v našem vědomí i svobodnou změnu samotného našeho prožívání jako takového ve stále novém vědomí nás samých.
Z toho principiálně vyvstává důležité pochopení, neexistuje nějaké konečné fixní celistvé Já, nějaký konečný stav vědomí označovaný “Já”, ale je vždy k celistvosti směřující vědomí prožívání všeho co jest a může být, které se zrcadlí a prožívá skrze prožívaná já, jejich těla a světy.
Povaha Já není fixní či statická, ale je dynamickým věčně se nově aktualizujícím procesem k celistvosti stále směřujícího vědomí, neboť v každém okamžiku sebe-prožívání, implikuje svou novou širší celistvost. Jde tedy o proces k celistvost směřující – či udržující, ale to neznamená existenci určitého fixního „Já“, které by bylo samo „konečné“ či „celistvé“.
Tomu odpovídá i pochopení samotného procesu meditace jako k celistvosti směřující, či celistvost našeho bytí obnovující re-kreativně re-generačního procesu našeho vědomí, nikoliv jako určité úsilí dosahující nějakého fixního „Já“.
Skutečnost, jejíž povahou je samo vědomí se stále „dokonává“ ve své stále nově aktualizované celistvosti.