Současná doba je mimo jiné charakterizována tím, že lidé prožívají tzv. „stres“. Dokonce se stres z přezaměstnání ve východních asijských zemí uvádí jako jedna z hlavních příčin sebevražd. Čím je vlastně charakterizován „stres“? Pokud si dáme čas, zjistíme, že jím je zejména prožívání charakteristické na všemožná napětí v těle, jeho svalové soustavy, ať už v obličeji, ramen, šíje, bránice, břicha apod., které je odrazem nedostatečného a omezeného prostoru vědomí pro věci, aktivity a druhé ve svých životech a z něj vyvstávající stav „tlaků“.
Základem pro meditativní způsob bytí je naopak schopnost – umění kompletního tělesného uvolnění – vědomé relaxace. Míním, že pouze primární vědomá relaxace našeho celotělesného bytí je základem pro usazení a navrácení do našeho přirozeného stavu i přirozeným léčením působení tzv. „stresu“. Pouze v plně uvolněném, ale současně bdělém stavu, mohou být aktivovány hlubší části a složky našeho bytí, které jsou zdrojem našeho veškerého tvořivého potenciálu a schopností.
Každému stavu vědomí odpovídá určité tělesné bytí a každému tělesnému bytí určitý stav vědomí, současně každá změna tělesné pozice je podstatně změna prožívajícího vědomí i prožívaného tělesného jáství.
Toto nezbytné uvolnění – vědomá relaxace ale není rozhodně nějaký netečný či statický stav pouhého „dání si pohovu“, jde ve skutečnosti o vědomou aktivitu vyžadující celé naše bytí jako takové udržující vědomě dynamickou rovnováhu v souladu s dvěma základními pohyby-silami našeho vědomí: gravitační dostředivou silou a odstředivě vzhůru směřující silou našeho vědomí. Trvalým nacházením rovnováhy mezi oběma základními tělesnými prostory (vnějším a vnitřím) a základními pohyby-silami našeho vědomí (vzestupně-odstředivým a sestupně-dostředivým) skrze vědomí celotělesného „korpusu“, ať už stojíme, ležíme, sedíme, nebo se pohybujeme, chápu jako vědomou relaxaci v pravém slova smyslu.
Uvolnění těla jde ruku v ruce s jeho cítěním jako celku. Abychom své tělo cítili, musí být uvolněné a současně uvolnění nám umožňuje jeho hlubší a celistvější cítění. Uvolnění těla znamená zejména uvolnění tenzí svalové soustavy, jejích hlavních oblastí jako je obličej, ramena a šíje, hrudní svaly a bránice, břicho a podbříšek, na které se můžeme postupně zaměřit například směrem od hlavy dolů. Proto míním, není snadnější vstup do meditace než zaměření na bdělé uvolněné procítění těla jako celku.
Smyslem tělesného uvolnění je současně přesun těžiště tělesného vědomí do jeho spodního centra v dolní části břicha a celkové uzemnění vědomí spočívající v usazení se v dolní části trupu a nohou, díky čemuž udržujeme tzv. „spojení se Zemí“, s hlubším zdrojem našeho bytí.
Pokud je naše usazení v dolní části trupu malé a slábne, přirozeným následkem je, že se ve svém těle necítíme doma a současně máme pocit, že musíme čelit mnoha vnějším tlakům v životě. To může vést až k prožívání „stresu“, jako by bylo fyzické tělo opravdu v ohrožení.
Vnitřní „uzemnění“ není jenom o určitém „technickém“ soustředění na „bod“ v dolní části trupu, ale je naopak o přesunu nikoliv směru naší pozornosti, ale jejího celého“těžiště“. Jde zejména o celkové zvnitřnění a usazení v našem životě jako celku. Když je člověk dobře usazený ve svém těle a cítí tzv., že má své „kořeny“, vždy se cítí ve svém fyzickém těle dobře, tedy „jako doma“, vnímá ho jako dobrý domov k žití a žije tak v souladu sám se sebou. Ve svém širším životě takový člověk není „zranitelný“, nenechává sebou zmítat událostmi, ať se kolem něj děje cokoliv a plně žije svůj život, své bytí v celém těle.
Schopnost usazení ve svém těle je důležité z duševního pohledu. Člověk, který se cítí dobře, tedy doma ve svém tělesném bytí, se cítí jistý a v bezpečí a nevzniká jakákoliv potřeba promítat a projektovat své vlastní „nestrávené“ prožívání na své okolí a vztahy. To jde ruku v ruce s doslova „hmatatelným“ vyzařováním „síly“, které přináší přirozený respekt, klid a léčení ve vnitřním i vnějším prostoru.
Správné vědomé hluboké uvolnění těla vede současně k přesunu centra celotělesného vědomí do jeho dolního těžiště a současně k přirozenému přesunu středu dýchání do této oblasti. Udržování vědomí prožívaného uvolňování svalové soustavy, zejména té podílející se na dýchání, vede přirozeně k meditaci s možností rozpoznání a ztotožnění se se samotným polem cítícího vědomí tohoto tělesného uvolňování – relaxace.
Rozšířené či prohloubené intenzivní či „vysoké“ stavy vědomí z pohledu jejich přirozeného dlouhodobého prožívání, jdou ruku v ruce s tím, nakolik je naše vědomí současně plně usazeno ve svém tělesném bytí jako celku. To opět souvisí s tím, nakolik udržujeme vědomí plně uvolněného – ale bdělého tělesného bytí jako celku.
Meditativní stav bytí zahrnuje v harmonickém působení dvě složky, které obvykle spojujeme s bděním a spánkem a stavíme do protikladu. Je jím jednak „světlo“ vědomí, které často přisuzujeme jenom denní smyslové zkušenosti, tak současně uvolnění a doslova živá „tma“, kterou zakoušíme přirozeně ve spánku.
Mistři meditace tradice kašmírského šivaismu zdůrazňovali meditaci jako místo doteku (sandhi) „světla“ a „tmy“, a jako nejlepší čas pro meditaci považovali okamžik setkávání dne a noci a opačně, jinými slovy přechody mezi bděním a spánkem.
Co kdybychom prožívali bdělost smyslů i ve spánku? Co kdybychom prožívali uvolněnost a tmu spánku i v denním bdělém stavu? Co když jenom „ze zvyku“, který se stal „železnou košilí“, si myslíme a i se tak v souladu s tím prožíváme, že bdělý či vědomý jsme jenom během dne a pouze v noci při spánku můžeme skutečně odpočívat? Co když můžeme být bdělý i během spánku a současně zakoušet uvolněnost spánku i jeho tmu – neprojevený potenciál i během dne? A to současně včetně našich všech snů-životů, které žijeme včetně toho aktuálního?
Meditace v sobě zahrnuje kvalitu bdění i spánku, proto také lidé, co meditují, mají obvykle přirozeně sníženou potřebu klasického nevědomého spánku, kdy jenom tzv. spíme a říkáme, že „tam nic nebylo“, ale i vnějšího dýchání a potravy.
Bojové sporty vycházející z taoismu zdůrazňují udržování tzv. „měkkosti“ a „tvrdosti“, tedy měkkosti-uvolnění těla směrem vně a současně tvrdosti-celistvého vědomí těla jak celku směrem do nitra.
Míním, že skutečné hluboké uvolnění fyzického těla a procítění tohoto uvolnění je nejlepším východiskem pro rozepnutí a prohloubení vědomí a přirozený vstup do meditace. Samozřejmě za předpokladu rozpoznání samotného vědomí prožívaného uvolnění tělesného bytí, jinak tělesné uvolnění přechází v běžném případě ve spánek.
Uvolnění a relaxace těla neznamená jenom ležení, ale bdělé vědomí celého těla – jenom tak si můžeme být vědomi i všech tenzí v tomto těle a uvolňovat je. Udržení vědomí těla jako celku s postupným uvolněním jeho svalové soustavy, zejména té podílející se na dýchání ať už ve stoji, v sedě nebo při pohybu, je nejpřirozenější způsob vstupu do meditace. Umění vědomého uvolnění těla jako celku se současně jeho plným vědomím, je míním základem pro meditativní způsob bytí.