PRÁVĚ V TENTO OKAMŽIK je přítomna sféra nebytí, tvořící hraniční horizont všech událostí. Tato sféra není “nicotou” či “prázdnotou”, ale prvotní sférou vědomí – vědomí možného, kde jsou všechny možnosti a jejich pravděpodobnosti v podobě potencialit vědomí (semen) už známy, poznávány a s různou intenzitou dychtivosti očekávány. Současně jsou ale dosud blokovány ve svém vyjádření či aktualitě.
Tento “prvotní” či “primární” stav Absolutního vědomí, či vědomí všeho co je a může být – vědomí všeho (ANUTTARA, jak je toto vědomí zváno v tantře), můžeme velmi zastřeně ve své duši vnímat či cítit jako jakousi “vzpomínku” na to, co zveme “historií” člověka – lidstva i vesmíru, která se neudála „v minulosti“. ale v metafyzickém okamžiku v samotném vědomí.
Z pohledu metafyzické nálady jde o stav, který můžeme nazvat stavem absolutní agónie či naprostého ochromení z doslova stále se nekonečně množících možností a tedy překypující přítomnosti nekonečna sil tvořivosti a semen existence, které jsou sice v sobě známy, ale nikoliv způsoby jejich projevení – uskutečnění – aktualizace. Tento stav můžeme přirovnat k “prodlužovanému těhotenství těsně před porodem, který se zdá být v nedohlednu”.
Absolutní vědomí – ANUTTARA se tak tváří v tvář „setkalo“ s momentem, který muselo poznat. Tato prvotní agónie či ochromení, ze které povstala a povstává veškerá tvořivost, je stále přítomná ve všem i ve všech individualizovaných podobách vědomí, včetně nás samých – lidí.
Právě tato prvotní metafyzická agónie se stala prostředkem toho, že vědomí všeho co je a může být v sobě našlo způsoby jak BÝT. První fázi tohoto hledání můžeme přirovnat k “porodním bolestem a stahům”.
Vzdálené echo tohoto stavu si můžeme procítit v představě, že v sobě jako umělec chováme rozpoznání všech světových uměleckých děl – hudebních, výtvarných, sochařských, která v nás jako potenciální reality pulsují překypující radostnou těhotností k prasknutí, ale současně “trpíme” nepřítomností či nedostatkem fyzických prostředků a znalosti způsobu, jak je vyjádřit, neboť není přítomno nic, co by umožnilo jejich projevení – žádné barvy, plátno, kámen, hudební nástroje apod., a my s bolestí dychtíme po jejich zhmotnění – zpřítomnění – vstupu do aktuálního bytí.
“Na počátku” tak všechno co existovalo, existuje a bude existovat, veškeré možné reality i je obývající individuality, existovaly v podobě jakýchsi “snových mlhovin” myšlených-sněných v nitru nekonečného OCEANU vědomí všeho co je a může být.
Postupně se povaha těchto “snů” stávala více rozlišená, jasnější, intenzivnější. Sny se staly rozpoznatelné jeden od druhého, až svou intenzitou vzbudily opětovný zájem vědomí všeho co je a může být, které s doslova “dětskou” zvědavostí a touhou věnovalo stále více a více pozornosti svým vlastním snům. A podobně jako malíř pomalu odkrývá detaily malby, nebo sochař odkrývá sochu v kameni, přidávalo vědomí všeho co je a může být svým myšleným snům detaily s nadšením pro rozmanitost a tak rostla i jeho LÁSKA k jeho od sebe dosud neodděleným snům – “dětem”. Vědomí všeho co je a může být, dalo ve svých snech a sněných realitách svým bytostem a individualitám jejich vlastní unikátní vědomí i možnost představivosti. A nakonec i tyto indivduality, podobně jako samo vědomí všeho, začaly také dychtit a toužit být aktuálně stvořenými formami bytí a stvořiteli dalších forem bytí.
Všechny potenciální individuality “mají” své vědomí, či jako unikátní vědomí již existují před jakýmkoliv “počátkem”, tedy ještě před fyzickým porodem jako například i člověk. Člověk jako bytost také nevznikl fyzickým porodem – ten je pouze vnější aktualizací části nás samých, naší duše jako celku.
Všechny potenciální individuality dychtí po svém “uvolnění” ze sféry možného do aktuality – aktuálního manifestovaného bytí, a vědomí všeho co je a může být s nevyslovitelným tichým mateřským porozuměním v sobě hledá způsoby a prostředky k jejich vstoupení v aktuální podobu bytí.
Ve své nekonečně masivní představivosti vědomí všeho co je a může být rozpoznalo, že v rámci sféry možného není umožněno kosmické množení vědomí. Zrození sféry aktuality se tak stalo nezbytným pro zrození-individualizaci všech těchto potencialit. Vědomí všeho co je a může být v sobě cítilo nekonečně možných vědomých bytostí a individualit a předvídalo všechny možné i alternativní možné způsoby jejich rozvoje, ale ty byly současně všechny blokované – zadržované v něm samém, dokud vědomí nenašlo způsob v podobě uvolnění do sféry aktuality.
Právě toto můžeme zvát doslova prvotním dilematem, kterým se “před jakýmkoliv počátkem” zabývalo vědomí všeho co je a může být. Pokud by toto dilema nevyřešilo, skončilo by metafyzickým “šílenstvím” – realita by byla beze smyslu a celý svět by upadl v chaos.
Tlak k rozřešení tohoto metafyzického dilematu přicházel ze dvou zdrojů – jednak od vědomých individualit, existujících dosud jako pouze možné a pravděpodobné individuality a duše žijící v Božském snu a toužící po svém osamostatnění, a od Boha samého, který toužil po jejich uvolnění.
Vědomí všeho co je a může být rozpoznalo, že musí uvolnit bytosti a pravděpodobnosti uvnitř svých snů, čímž jim poskytne aktualitu a možnost svobodného vývoje. Současně to ale znamenalo jakousi “ztrátu” části svého vlastního stavu vědomí, jehož část tvořily právě tyto individuality. Zatímco je vědomí všeho co je a může být původně myslelo jako svou tvorbu – sny, udržovalo je součástí sebe a neumožnilo jim vstoupit do aktuality. Nakonec jim ale přece umožnilo aktualizovat se, vstoupit v aktualitu a tak ztratilo část sebe sama, která je vytvořila. Už doslova nemohlo vydržet nekonečnou myriádu nekonečně se množících pravděpodobností a možností, a tak je prostě nechalo BÝT, aby byly svobodné. A bylo to dobré.
Tak vědomí všeho co je a může být v tomto tvůrčím rozpětí ztratilo část sebe, ale vše co vytvořilo až do nejmenšího detailu zároveň miluje a je si vědomo unikátnosti a významu každého jednotlivého vědomí, které bylo za tuto cenu uvolněno ze stavu možného. Rezonuje a je jásavé a radostné v každém rozvoji každého jednotlivého vědomí, neboť to je obrovský přidaný zázrak oproti původnímu stavu čisté narůstající agónie prvotní sféry možného. Vědomí všeho co je a může být doslova hýří a raduje se ze sebemenší tvořivé akce každého projevu svých individualizovaných podob vědomí. Dalo ze sebe život nekonečně možnostem a nekonečně individuálním vědomím. Ze své agónie z nekonečně se množících možností rozvojů individualit svých snů našlo způsob doslova extatického až orgasmického výbuchu či exploze svobody skrze své tvůrčí vyjádření, jež dalo existenci individualizovaným podobám jeho samého. Tento akt je doslova triumfem ZROZENÍ ŽIVOTA!
Vznik individuality je radostným projevem inteligence vědomí všeho co je a může být, nikoliv nějakým “odpadnutím od božského stavu”, jak nám namlouvají náboženství či spirituality negující svět a jeho smysl.
Všechny individuality si ve skutečnosti – byť zastřeně a matně – pamatují svůj zdroj a nyní “podobně” sní o vědomí všeho co je a může být, svým vlastním způsobem, podobně, jako ONO snilo je.
Základní motivující silou za vším je vědomí všeho co je a může být (božské vědomí – Anuttara), ale současně individuální vědomí není iluzí, klamem, nevědomostí, ani nesvobodou, ale božským dítětem – unikátní individualizací vědomí všeho co je a může být.
I ty jako individualita, tvoříš ze stejných pohnutek a v tobě samém je vzpomínka prvotní tvůrčí agónie, která tě nutí tvořit a osvobozovat pravděpodobné potenciality a podoby vědomí do jejch aktuálního bytí.
„Matematicko-metafyzická“ poznámka:
Tak z původně jedné prvotní dimenze – dynamického SPOJENÍ MUŽE-ŽENY vědomí-možného vyvstaly dimenze dvě: vědomí-možného a vědomí-aktuálního, a ze dvou následně tři: vědomí-možného, vědomí-aktuálního a je spojující vědomí stávání se-aktualizace, utvářející samotné kontinuum tvoření. Odtud pojem TRIKA.