My sami jako vědomé mnoha-úrovňové bytosti či osobytosti žijeme mnoho současných paralelních životů v různých časech (minulé, aktuální, budoucí a paralelní) a přesto nejsme ani jedním z těchto individuálních životů či jejich identitami a zkušenostmi, ale širším polem vědomí, které zahrnuje tyto všechny životy, jež je naší širší Identitou – duší, která nám umožňuje žít jednotlivé životy a já, tedy identity.
Každá volba v našem životě, od sebemenší jako to, kam zaměřím pozornost v následujícím okamžiku, s kým se dnes setkám či zda budu dělat na tom či onom, až po rozhodnutí, do jakých partnerských vztahů vstoupím či jakému zaměstnání se budu věnovat, je vždy současně tvořivým aktem otevření příslušného prostoru věcí, bytostí a událostí v našem životě ze širšího prostoru možností obklopujících horizont aktuálního, které se začínají podle své intenzity zpřítomňovat – vcházet v přítomné bytí – ALE současně s každým rozhodnutím či volbou současně paralelně vznikají další já, která naplňují ty volby a varianty rozhodnutí, jež jsme nezvolili. Pokud navíc tyto jiné alternativní volby a možnosti byly spojeny se silnějším emočním nábojem, tak dokonce ovlivňují dále prostor aktuálního rozhodnutí a naše žití v něm. Naše žití času je tak podobno pulsující “míze” větvení stromu našeho života, kdy jednotlivé větve a jejich plody sílí, jiné slábnou, nové vznikají a jiné zanikají.
Je míním asi zkušeností života převážné většiny lidí, že cítí, že jejich aktuální způsob života – tedy jejich žitý čas jim neumožňuje plně naplňovat a ztělesňovat schopnosti a tvůrčí potenciály, které chovají a které pociťují jako touhu naplnit. Možná tyto naše plně nenaplněné tvůrčí schopnosti v daném životě zakoušíme jako různá hobby či zájmové aktivity, kterým se věnujeme mimo své zaměstnání, které nám nepřináší plné uspokojení a naplnění našich schopností. To je stav převážné většiny lidí současnosti. Co když tyto schopnosti – tedy tvůrčí potenciality naší duše, ve skutečnosti žijeme – žijeme jako paralelní či simultánní životy? Není ono věčně přítomné napětí k volbám v našem životě tím, co nazýváme touhou či voláním duše?
Naše vědomí Já, ve smyslu vědomí, kterým jsme, tedy pravá Identita naší individuální mnohaúrovňové vědomé Osobytosti, je polem cítícího vědomí všech různých nesčetných já, ať už prožívaných jako “minulá”, “aktuální” či “budoucí”, lidská či transpersonální. Jde vždy o potenciální já s různou mírou své intenzity – naléhavosti ve svém zpřítomňování. Každému jednotlivému já odpovídá určité tělo – jako forma vědomí a jeho svět, má svou sebe si vědomou identitu, které se samostatně vyvíjí.
Duše, která je esencí naší podstaty, je v trvalém stavu “stávání se”, tedy zpřitomňováním toho, kým jsme – tedy se reinkarnuje každým okamžikem jako celek. Naše duše – ve smyslu – individuální duše – individuální cítící vědomé-tělo, kterým jsme a kterého jsme současně i vlastní sou-částí jako každé individuální prožívané já či tělo, není nějakou konečnou fixní identitou, ale stále se zpřítomňujícím vědomím ve svých nesčetných inkarnacích a životech ve svých konkrétních časech.
Naše duše – vědomí Já jako celku je mnoha-úrovňové bytí-vědomí, inkarnující se v mnoha úrovních, tělech, časech a epochách. Tyto nesčetné identity tvoří širší pole vědomí, které je jejich širší Identitou – duší, která je ve stavu permanentního stávání se – reinkarnování jako celku skrze svá nesčetná já, minulá, přítomná, budoucí či alternativní ve svých nesčetných tělech a světech.
To samozřejmě mění i celkový pohled na tzv. lidskou historii – dějiny a jejich jednotlivé časové epochy, kultury, civilizace. Ty stále existují a stále se vyvíjejí ve svém čase – my sami svým bytí v konkrétním čase pak vnímáme takovou kulturu a žijeme v takové civilizaci, která je dána naším časem a širšími otázkami dané doby. Přesto tyto epochy a jejich doby se svými intenzitami, otázkami a zkušenostmi jsou stále přítomné. Archeologie pouze dokazuje pronikání těchto civilizací, epoch a kultur ze svých polí vědomí do našeho aktuálního času a světa.
Historie, jak ji vnímáme, se mi jeví spíše jako vnější metafora touhy člověka po individuálním a kolektivním osvobozením – naplněním tušené touhy po individuálním i společensko-sociálním osvobození. Zde vyplývá zásadní otázka – otázka po smyslu člověka jako završení dějin jeho historie, jinými slovy, co – či jaký stav, jaký stav člověka a jeho společnosti je konečnou singularitou času, kam gravituje lidská dějinnost? To je námětem na samostatnou esej.