“Věčnost je dítě, hrající si s barevnými balónky (koulemi).”

Herakleitos asi 550-480 př. n.l.

Úvod

Následný popis vzniku a struktury našeho fyzického těla je, z přísně “biologického” pohledu, samozřejmě jistým z-jedno-duše-ním.

Nicméně záměrným a vědomým, směřující ke komunikování přímého metafyzického zkušenostního pochopení základního pra-vzoru vědomí těla jako ohraničeného vědomi (tedy těla-vědomí), jež je živou pulsující hraniční vědomou sférou spojující vnějškovost a niternost tělesného bytí jako celku.

Když hovořím o “vědomí těla”, není tím myšlen jenom fakt, že si své tělo uvědomujeme, že registrujeme jeho přítomnost. Míním tím samo vědomí a jeho kvality, které zpřítomňuje subjektivně prožívané fyzické tělo jako celek, tedy celistvé (holotropní) vědomí všech buněk, orgánů a částí těla jako celku. Toto vědomí těla jako celku tvoří naší primární identitu, z jejíž hlubin stále vyvstává a aktualizuje se každé naše prožívané já, myšlení, cítění, vnímání i řeč včetně světa kolem nás.

Vědomí přímo cítícím způsobem prožívaného tělesného bytí jako celku z nitra i z vnějšku „od vrcholu hlavy po chodidla“ nám přináší transformační zkušenost těla jako pole-sféry cítícího vědomí zahrnující nejen to, jak cítíme své tělo “ z nitra“, ale i prostory kolem i v nitru tohoto subjektivního těla.

Základní meditace v józe vědomí je meditací našeho bezprostředně pociťovaného fyzického tělesného bytí. Přináší přímou zkušenost těla jako pole cítícího vědomí a jeho nesčetných v něm spočívajících subjektivních kvalit, vzorů prožívání, pohybů a vnímání tvořící esenci subjektivní tělesnosti.

Bohužel převážnou část svého žitého času jsme ztotožnění se svým pouze aktuálně prožívaným já v hlavě, odděleném od tohoto svého širšího vědomí těla, své širší identity, ze kterého vyvstává a tím se sami doslova a do písmene odřezáváme od širších částí nás samých i od nevyčerpatelného zdroje poznání i tvořivosti, jejímž je právě tělo  ztělesněním i prostředkem.

Tělo, jak se v něm přímo prožíváme, je naše primární identita, je proto zajímavé promeditovat, jakým způsobem je každým okamžikem utvářeno. Bavíme se samozřejmě o subjektivním, tedy vnitřním těle, skrze které prožíváme svou fyzickou přítomnost ve světě.

Nezkoumáme “tělo” z vnějšku jako objektivní “biologické” či “medicínské” tělo, jak to činí aktuální věda, ANI si nepředstavujeme nějaké „jemno hmotné“ či „energetické“ tělo, ALE přímo meditujeme živé subjektivně cítěné fyzické tělo jako celek z pohledu vědomí, tedy, jak jej prožíváme “z nitra” včetně jeho subjektivní „vnějškovosti“ i „niternosti“.

Jak „vzniká“ tělo?

Vnitřní principy vědomí a jeho těla se projevují ve vnějším bytí v každém těla, včetně těl buněk, které jsou základem všech těl.

Než vznikne naše i jakékoliv fyzické tělo, tak existuje pouze zárodečná potenciální buňka – tzv. vajíčko. Vajíčko je dokonalá koule, dokonalý míč. V této podobě jsme tak potencialitou v podobě zárodečné koule. Vajíčko v sobě obsahuje ještě jednu menší kouli, tzv. ženské jadérko. V této podobě „jsme“ tedy koulí v kouli.

Aby mohlo cokoliv vzniknout, tedy i manifestovaná fyzická tělesnost z potenciálních zárodečných buněk, musí být dva, mužský a ženský princip, tedy ještě jedna další koule. Tou je na úrovni buněk organismu spermie, ta po proniknutí do vnější koule vajíčka se stane druhou vnitřní koulí – mužským proto nukleusem. Mimochodem toto proniknutí konkrétní spermie do mateřské koule není výsledkem “soutěživosti” mezi spermiemi, jak se běžně vysvětluje, ale složitým výsledkem jejich vzájemné spolupráce a výběru. V tomto okamžiku těsně před početím těla jsme tak dvěma koulemi v kouli přitahovaných svými polaritami.

Tyto dvě koule mužská a ženská se v mateřské kouli k sobě přiblíží, prostoupí, tím utvoří tzv. “dělohu” ve tvaru vesica piscis, čímž dají vzniknout ze svých neprojevených potenciálů třetí nové zárodečné lidské buňce, tzv. zygotě, která je výsledkem jejich spojení. Tak vzniká první buňka lidského organismu. Jsme buňkou se svým jádrem, tedy opět koulí, či koulí v kouli.

V buňce se vnitřním napětím vytvoří “tubus”, spojující dva krajní vertikální póly či vrcholy buňky = koule. Neodpovídá to dvou krajním centrum vertikální osy našeho vnitřního těla-vědomí?

Následuje samoorganizující proces dělení buněk, které v souladu se svými specializovanými zaměřeními a organizujícími kvalitami postupně vytvářejí celý organismus v lůně matky podél vertikální osy. Jako první se tvoří orgány hlavy a po-hlaví (tedy jako druhé po hlavě).

Současně prvotní zárodečné buňky tvořící původně mužské a ženské proto nukleové jádro, ze kterých se postupně vyvinuly všechny ostatní buňky organismu, zůstávají na specifických místech nového organismu, a to na vrcholu temene hlavy a v oblasti perinea mezi řití a šourkem či vagínou, kde pulsují svou zesílenou intenzitou, což můžeme velmi zřetelně pozorovat u novorozenců.

Novorozenci nejsou ještě ztotožněni plně se zevním dýchacím cyklem a svou širší duší ještě spočívají ve svém ryze vnitřním těle-duše – své mateřské kouli-vajíčku, jejímž je jejich tělíčko duševním povrchem a jejich vnitřní dech stále pulsuje ve vnitřním prostoru spojujícím právě perineum a temeno hlavy.

Co je to za tělo, ve kterém tyto vnitřní děje prožíváme? Je to nějaké objektivní tělo nebo ryze subjektivně prožívaná tělesnost jako taková?

Vědomí těla není žádným objektivním tělem, ale vitálním polem vědomí ztělesňující se jako dané tělo.

Nepochybně my sami musíme existovat i v okamžiku, kdy nemáme fyzické tělo a nebo naším tělem je pouze jedna zárodečná buňka. Osobně jsem během zintenzivněné noetické meditace prošel zkušeností, ve které jsem se postupně ztotožnil s vědomím různých orgánů těla jako specifickými kvalitativními poli vědomí, prožil vědomí početí svého těla včetně prvotního spojení buněk utvářející můj fyzický organismus. Stejné zkušenosti měla i Eva. To současně během společné párové meditace.

Ve skutečnosti toto naše primární ryze ne-fyzické duchovní vědomé tělo – tělo vědomí jsme nikdy neopustili, ale současně jsme se natolik zaměřili na vnější fyzický obraz těla, že jsme takřka zcela ztratili jeho vědomí z naší aktuální zkušenosti a místo toho se považujeme za uvěznění ve fyzickém těle z “masa a kostí” viděným z vnějšku skrze které „koukáme“ na objektivní svět.

Znovuzrození v těle

Co když i my sami máme stále možnost pociťovat tuto vnitřní pulsaci v obou centrech, na temeni a perineu, pokud v meditativním klidu nasloucháme naší celotělesné subjektivní niternosti?

Co když se dokonce můžeme opět naučit či se vrátit k prvotnímu vnitřnímu dýchání mezi těmito centry bez nutnosti aerobního dýchání, tak jako to umí po narození ještě někteří novorozenci? Co když právě tím se můžeme opět ztotožnit s touto naší širší identitou a jejím svobodným tělem?

Co když máme skrze toto vnitřní vyladění našeho vnitřního těla možnost opět procitnout v našem prvotním těle-vědomí – naší vědomé sféře-kouli, ve které jsme přišli na svět a kterou jsme ve skutečnosti nikdy neopustili – ale ztratili postupně její vědomí i schopnost rozpoznání vlivem adaptace na podmínky fyzického těla a vlivem přijatých a naučených způsobů prožívání a vnímání v daném životě?

Pokud je tedy základem našeho fyzického organismu buňka, a ta je esenciálně koulí, pak je náš organismus jako celek složen z mnoha množin koulí, které spolu svou soudržností vytvářejí jeho celkový vnější tvar. Pak přímé vědomí těla jako celku znamená primárně celistvé či holotropní vědomí všech buněk organismus tvořící.

Základní schopností buňky je citlivost rozlišující vnější a vnitřní tlak. Její základní vnitřní řečí je kontinuum rozšiřování-expanze a smršťování-kontrakce, ve kterém každá buňka naplňuje a stále aktualizuje své unikátní kvality, specializaci a identitu a současně tak svou tichou řečí komunikuje se všemi buňkami organismu jako celku.

Obrácením pozornosti vědomí k vnitřnímu tj. subjektivnímu přímému pociťování nekonečné duševní niternosti tělesného bytí jako takového, začínáme vnímat, pociťovat, slyšet a doslova a do písmene ČÍST tento vnitřní sebe-organizující tvůrčí proces, který je esenciálně jazykový, jenž udržuje v bytí nejen naše těla, ale všechna těla věcí a bytostí i vesmír jako takový.

Vědomí těla jako celku, jež je primárně celistvým vědomím všech buněk tělo tvořící, má podobný charakter jako každá jednotlivá jeho část – buňka, tedy charakter koule = hraničního sférického duševního obalu vědomí, který spojuje prostory vně a v nitru v jediném poli cítícího vědomí, kde samotný subjektivní povrch – kulová sféra je dynamickým projevem napětí mezi prostory vně a v nitru.

Vědomí těla jako celku, jeho přímý subjektivní prožitek, cítícím způsobem “z nitra” i “z vnějšku”, nám umožňuje prožít subjektivní tělesnost jako duševní sférický povrch (kouli) vědomí, kterým přímo vnímáme neomezené prostory vně a v nitru těla a všechny zkušenosti a věci v těchto prostorech.

Tělo vědomí je z principu nesmrtelné a je prostředkem mobility či pohybu našeho vědomí ve spánku, během snění i ve stavech “mezi životy” v celém oceánu vědomí a jeho vnitřním vesmíru duše. Právě procitnutí v tomto nesmrtelném těle-duše skrze aktuální fyzické ztělesnění je podstatou “zmrtvýchvstání” ve fyzickém těle, jak o něm hovořil Ježíš a jeho žáci.

Co když v těchto našich vrozeně svobodných a nesmrtelných tělech vědomí a skrze jejich vědomé schopnosti (siddhi) se můžeme naučit například  zvětšit a roztáhnout k obejmutí jakéhokoliv těla nebo naopak zmenšit a vstoupit do niternosti jakéhokoliv těla nebo se s různými těly vědomě spojovat, fúzovat či pomocí tohoto těla se pohybovat mezi různými vnitřními dimenzemi vesmíru vědomí?

Koule jako základní geometrické slovo

Co je vlastně koule? Či obecně základní geometrické tvary jako je bod, úsečka, trojúhelník, kruh, čtverec, krychle, koule, jehlan atd.?

Je zřejmé, a v mnoha duchovních tradicích včetně evropské takto tyto tvary byly nazírány, že jde o jakési základní proto-tvary, jakousi univerzální metafyzickou řeč vesmíru, která komunikuje základní principy či zákony stvoření ještě před vznikem mluvené řeči.

V případě geometrických tvarů nejde tedy jenom o pouhé idealizované “abstrakce” získané pozorováním vnější přírody, ale naopak jde o univerzální slovo=význam, kterým se vyjadřuje samo vědomí a jeho vnitřní inteligence. Celá oblast základních geometrických tvarů, jejich řeči, by stála za samostatnou esej z pohledu vědomí , nicméně zde se zaměřím stručně jenom na kouli vzhledem k tématu těla vědomí.

Koule je vymezena sférickou plochou, která je charakteristická tím, že každý její bod plochy je stejně vzdálen od středu – centra či těžiště koule. Koule sama je pak tvořena dvěma sférickými prostory, vně jí obklopujícím a vnitřním.

Míním, že význam, který geometrický tvar koule komunikuje a nese, je esence těla jako ohraničeného ztělesněného vědomí. Těla v jeho esenci jako subjektivního hraničního duševního obalu vědomí spojujícího vnější a vnitřní prostor vědomí v daném prostředí – světě těla. Tělem je tak každé ohraničené sférické vědomí, od buňky po organismus, až třeba celou zemi apod.

Základním pohybem těla vědomí je pulzace, která je projevem aktualizace vnitřního potenciálu v aktuálním bytí směrem z nitra vně a současně aktualizace potenciálu směrem z vnějšího horizontu aktuality do nitra. I tento pohyb můžeme pozorovat ve vnějším chování fyzického těla každé jednotlivé buňky.

Koule je tak ohraničené vědomí v neomezeném mateřském oceánu vědomí, mající svou identitu, prostor vně i v nitru jediného pole cítícího vědomí, jehož je ztělesněním či podobou. Koule je tak prvotní individuální pratvar všech těl, základní proto-tělo. Tak mluví koule.

Každé tělo, tedy ohraničená podoba vědomí může být vyjádřena výše uvedenou mandalou jako 2D projekcí sférického tvaru. Červená koule/kružnice představuje subjektivně prožívané tělo jako celek „z nitra“. Skrze ně cítíme a prožíváme vnější horizont prostoru kolem těla (bílá sféra) a současně vnitřní nekonečnou duševní niternost (modrá sféra).

Každé tělo jako sjednocené pole vědomí všech tří základních oblasti těla má své celkové těžiště v hluboké niternosti našeho vnitřního prostoru v těle (černá tečka uprostřed), které nás spojuje s neomezeným polem vše zahrnujícího vědomí možného, ze které vyvstává a je stále zpřítomňován společně s naším organismem i vnější prostor kolem nás.

Souznící tantrická tradice KULA/KAULA

V souvislosti s tělem nazíraným jako ohraničené množiny různých individuálních polí vědomí různých kvalit a struktur, se dostáváme k souznícímu učení šivaistické tantrické školy kaula.

I samo slovo „koule“, slovensky „gula“ je etymologicky souznící s koncepty této tradice.

Mezi její hlavní zkušenostní esoterické principy patří koncepty kula (vyjadřující každé ohraničené vědomí, tedy každé tělo či skupinu=rodinu ohraničených těl) a akula (doslova neohraničené a z ničeho se neskládající pole vědomí samého), jejichž jednotou je kaula.

Všechny ohraničená vědomí či jejich množiny a uskupení (kuly) vyvstávají ze světla vědomí (akuly), a ztělesňují vitální esenci (kauliki) sdíleného pole vědomí daných těl. Jde o jiný zkušenostní koncept vyjadřující dynamickou jednotu dvou různých principů jediného vědomí Šiva-Šakti (Mu-Že-ny).

Koncept kuly zahrnuje jakoukoliv množinu “koulí” či skupinu nebo kruh ohraničených jednotek či forem, tedy “těl” vědomí, ať už se jedná o seskupení atomů, molekul, buněk či celých těl jako nejrůznějších skupin lidí. Každý jednotlivý člen takové množiny (kula) je vnitřně spojen s každým dalším členem “rodiny” skrze společné pole vědomí (akula) dané skupiny a ztělesňující sdílenou vitalitu (kauliki) pole.

Kula („rodina“) je tak ztělesněné vědomí vzájemně spojující různé individuální členy dané skupiny-rodiny-množiny.

Podobně jako se sdružují atomy, aby tvořily své struktury nebo buňky své orgány, tak se spojují a sdružují i jednotliví lidé a bytosti a tvoří spolu různé celky = kuly či rodiny, které je spojují vnitřním vědomím a jeho kvalitami.

Kula jako určitá skupina lidí může být buď biologická jako je pokrevní rodina, tak spirituální nebo kombinace obojího, například jako výsledek inkarnace spirituální rodiny duší do podoby rodiny nebo duchovního společenství, reinkarnací duchovního společenství jako biologické rodiny nebo vlivem vztahů z jiných životů apod.

Nicméně základní jednotkou=kulou každého takového spirituálního nebo biologického společenství je vždy principiálně dvojice muže a ženy. I to rezonuje se vznikem každého těla jako takového od své první buňky.

Kula je také ve svém užším specifickém významu označení pro duchovní či spirituální rodinu-společenství či klan tantriků – kaulů, kteří si osvojili a praktikují učení kaula tantry. Tyto ryze tantrické duchovní skupiny či kruhy jsou spojené sdíleným vědomím nikoliv “pokrevními vazbami”, byť i ty bývají součástí, viz Ježíšova skupina.

“Skupina (kula) je tvořena učitelem, jeho ženou, bratry (sestrami) a syny (dcerami) a není generována spojením krve, ale spojením vědomí.”

Abhinavagupta

Tantrické skupiny se věnovaly společnému párovému rituálu (čakra-pudža), ve kterém centrální pár, sjednocený ve společné meditaci obklopený kruhem = rodinou dalších párů, na fyzické rovině replikoval Boha a Bohyni ve věčném tantrickém spojení obklopení svými kvalitami, schopnostmi a silami (siddhi). Osvobozující blahodárná moc a vitalita i klid vědomí vyzařující z vědomého sjednocení centrální dvojice zesilovala rezonančním způsobem celkové ztělesněné vědomí v celém kruhu jednotlivých dvojic.

„Dvojice je ztělesněním vědomí samého, sjednocení vyzařování a klidu. Je absolutnem, ztělesněním ušlechtilé kosmické blaženosti Šiva-Šakti. Je tryskajícím pramenem moci klidu a vznikání.“

Abhinavagupta

Dle mého mínění právě v tomto spočívaly skutečné “skupinové” tantrické rituály, kterým se tyto tantrické vnitřní školy věnovaly. Rozhodně nešlo o nějaký “skupinový sex” se “střídáním partnerů”, ale o společnou meditaci tantrických párů ve vnitřním spojení svých nesmrtelných těl vědomí skrze oční kontakt, ve kterém sdíleli své nesčetné kvalitativní úrovně duše skrze vrozenou sexualitu svých ryze duchovních těl-vědomí.

„Kula je ryzí vědomí přítomné ve všech tělech věcí a bytostí, jde o vitalitu sféry moci, nejvyšší blaženost, tělo jako takové.“

Džajrátha, žák Abhinavagupty

Poznámka

Ve výše uvedeném smyslu pak nabývá české přísloví “mít koule” zcela hlubšího metafyzického významu:-):-):-).