Vnější dýchání prováděné svalstvem těla (v běžném případě převážně nosem a svalstvem hrudi) je vnějším ztělesněním našeho celkového stavu vědomí a prožívání. Skrze ně dýcháme vzduch do těla, kyslík se stává součástí našeho krevního oběhu a s výdechem opět opouští proměněný vzduch tělo.
Spirituální (vnitřní) dýchání je vitálním projevem našeho subjektivního vědomého těla, těla vědomí, kterým DÝCHÁME, VSTŘEBÁVÁME a TRÁVÍME či METABOLIZUJEME naše smyslové prožívání a zakoušení světa, druhých i nás samých, TRANSFORMUJÍC tak prožívané smyslové kvality věcí, bytostí a světa v duševní kvality našeho vědomí a jeho celotělesné prožívání.
DECH je jednou ze základních KVALIT samotného vědomí, je vitální a vitalizující vzdušností či éteričností vědomí samého. Tento ryzí DECH vědomí se v tantře nazývá prána.
Um vědomého dýchání (pránájáma), který v naší prožívané zkušenosti přechází od vědomí celotělesného vjemu dechu v ryzí dýchání samotného vědomí a jeho kvalit, je z praktického pohledu jedním z nejúčinnějších prostředků – jóg k zintenzivnění, rozšíření a prohloubení vědomí. Samostatně se této kvalitě vědomí a meditační praxi s ní spojené věnuji v Umu DECHU a Umu ČASU.
Osvojení si umu spirituálního dýchání, tedy dýchání vědomí je předpokladem pro metafyzické zkušenosti sexuálně-magnetického spojení dvou primárních SEXUÁLNÍCH proudů DECHU vědomí během párové (tantrické) meditace.
Klíč k osvojení si umu spirituálního dýchání spočívá ve vědomém spojení a transformaci přímo subjektivně prožívaného aerobního, tedy běžného cyklu fyzického dýchání skrze celotělesné vědomí s ryze anaerobním, nefyzickým DÝCHÁNÍM vědomí samého, a to skrze okamžiky pociťované přirozené zástavy pohybu dechu po výdechu i po nádechu, které jsou vstupními TRANSFORMAČNÍMI branami do vnitřního spirituálního dýchání, VÝDECHU a NÁDECHU vědomí samotného jako sestupného a vzestupného PROUDU (nádí) DECHU (prány) vědomí.
K procitnutí a osvojení si vnitřního dýchání samotným vědomím je nutné prvně vycentrovat naše běžné aerobní dýchání v dolní části břicha v oblasti podbříšku a dýchat výhradně svalovou soustavu dolní části břicha, jejím napínáním a uvolňováním za současného udržování celotělesného vědomí jako celku.
Nadechujeme čistě napínáním svalů dolní části břicha, což vyvolá automatický pohyb bránice směrem dolů, její stlačení, které vtáhne skrze nos a ústa potřebný sloupec vzduchu do plic bez nutnosti zapojovat nos a svaly hrudi, jak je obvyklé při běžném aerobním dýchání.
Vydechujeme opět čistě uvolněním svalů dolní části břicha, což opět vyvolá automatický pohyb bránice směrem vzhůru, který přirozeně vytlačí potřebný sloupec vzduchu z plic nosem. Tímto usadíme naše vnější dýchání a vědomí v centru vědomí těla a sebe jako celku v dolní části břicha, které se zve hara.
K ryze vnitřnímu anaerobnímu dýchání vědomí přejdeme skrze přímé cítící vědomí prožívaného aerobního dýchání, ve kterém vědomě zpomalíme a prodloužíme výdech společně s kontrakcí svalů dolní části břicha tak, že jej neprožívání pouze jako výdech vzduchu, ale pociťujeme jej jako sestupný tok-proud vědomí celým z nitra pociťovaným tělem směrem dolů z Hlavy – Hrudi – Břicha a do celé spodní části těla a dále do prostoru pod. Tento proud dále pociťujeme, i když už další vzduch nevydechujeme, a dokonce i v okamžiku kdy opět nastává fáze nádechu dalšího aerobního cyklu i během ní.
Při nádechu iniciovaného napínáním dolní části podbříšku současně pociťuj vzestupný tok-proud vědomí z prostoru pod a dolní části těla skrze perineum naplňující celý vnitřní prostor dolní části trupu a stoupající dále do prostorů Hrudi – Hlavy a skrze horní část těla vně jako SVĚTLO a VITALITA a zintenzivněné smyslové vnímání a prožívání. Tento proud dále pociťujeme i když už další vzduch nenadechujeme, a dokonce i v okamžiku kdy opět nastává fáze výdechu dalšího aerobního cyklu i během ní.
Skrze přímo cítěné vědomí dýchání usazeného v dolní části trupu – centru hara přecházíme v DÝCHÁNÍ vědomí samého naznačeným způsobem se současným zintenzivněním a rozšířením vědomí, kterým jsme a v kterém spočíváme.
Ryze spirituální DÝCHÁNÍ (pránické dýchání) je primárně prováděno celým z nitra cítěným tělem jako dýchajícím povrchem či „membránou“. Má tedy celotělesný charakter na rozdíl od vnějšího aerobního dýchání, na kterém se podílejí jenom lokálně zapojené svalové soustavy.
DÝCHAJÍCÍM orgánem je tak vědomí těla jako celku, tedy vědomí současně zahrnující vnější smyslový tělesný povrch, tak svou duševní niternost.