“Přes společný jsoucí Logos, mnozí žijí, jako když jim vědomí patří.”
Hérakleitos
Vědomí samo je neoddělitelné od zkušenosti či prožívání a je tím, co nám umožňuje být si vědom našich zkušeností i svého prožívání.
Proto samo vědomí – vědomí jako takové – nemůže být z principu vyjádřením, následkem, výsledkem čehokoliv, obsaženo, vlastněno nebo uvězněno v jakékoliv zkušenosti nebo prožitku či věci.
Vědomí tak – z principu nemůže patřit nějakému “já”, ať už jakkoliv “božskému”, neboť každé “já” je vždy určitý po-cit sebe a tedy zkušenost či prožitek, který – z principu nemůže vlastnit samo vědomí jako takové.
Kontinuální plynulé věnování času a celkové pozornosti samotnému bytí vědomím prožívání, ať už nás samých, či čehokoliv, co si uvědomujeme jako celkového zkušenostního pole, nás osvobozuje od ztotožnění s jakýmkoliv pocitem sebe – z principu vždy omezeným.
Současně nám tento přístup umožňuje rozpoznat a ztotožnit se, se širším polem vědomí Já, jehož “tělem” je pole všech já, aktuálních, v minulosti prožívaných, či potenciálně existujících, které toto vědomí Já – naše duše doslova zpívá – vyslovuje – řečí v podobě unikátní individuální melodie – řeči – písně ve svém “dramatu” života prožívaných já a jejich zkušeností.
O naší pravé identitě hovoříme jako o pravém Já s velkým “J” na rozdíl od prožívaného – zakoušeného já (ega), s kterým se nejčastěji ztotožňujeme a často mu přivlastňujeme naše prožívání, a tak i samo vědomí. Ono tzv. “pravé” Já, tedy vědomí Já, je výhradně prožívajícím – cítícím já, kterým je (ryzí) cítící vědomí samo.
Skutečnost, proč neprožíváme své pravé Já, kterým je samo cítící vědomí, je, že si přivlastňujeme – uchopujeme své prožívání, své zkušenosti, a tak nejen objektivizujeme, ale také si přivlastňujeme vědomí určitého konkrétního pocitu sebe. Doslova tak “vyrábíme” klamné “já”, kolem kterého pak kupíme nejrůznější omezující vzorce prožívání, myšlení a jednání.
Pro pravé Já, kterým je samo cítící vědomí, je veškeré prožívání a zakoušení jednak vlastním vyjádřením – projevem – řečí a současně něčím od něj samého nedělitelně různým.
Vědomí je ničím, ale je současně vším. Proto i my nejsme ničím z prožívaného, ale jsme současně vším, co prožíváme – nikoliv jako jednotlivé zkušenosti, ale jako samo vědomí tohoto prožívání.
Čím větší je naše ztotožnění s určitým pocitem já a jeho myšlenkově-emočními strukturami a čím více si přivlastňujeme samo vědomí, tím “dramatičtější” je nakonec “smrt” takové imaginární ego-osobnosti vystavěné kolem takového “já”.
My i každé naše já patří samotnému vědomí, nikoliv, že by vědomí patřilo nějakému – jakkoliv božskému já.
Jelikož já není nic jiného než proměnlivý subjektivní pocit sebe, tak udržováním vědomí celkového prožívání rozpoznáváme samotný prvotní CIT – naše pravé Já, které “nevlastní” určité vědomí, ale je cítícím vědomím samým, naší duší.