“Vědomí je Já.” Šivova sútra I.1
“Tvou vlastní podstatou je Já, které je vědomím samým.” Tantralóka 5.127
“Všechny jevy existují jen díky světlu vědomí, bez něhož nemůže existovat nic.” Kšemarádža
“Nejvyšší bytí, jehož esencí je “masa” vědomí-blaženosti, je rozpoznána moudrými lidmi nikoliv skrze “myšlenkové struktury”, ale skrze vimaršu – vědomý akt sebe-rozpoznání se jako jeho živý cítící odraz v samotném prožívajícím já.“ Netratantra
Vimarša je současně nejvyšším tichým slovem (paravak), božským chvěním světla (sphuratta) a vědomým bytím (máhasatta) obsahující veškerý čas a prostor, je srdcem “nejvyššího Dárce”. Išvarapratjabhídžna kárika I. 5.11
Žijeme v době, ve které považujeme své “běžné” vědomí za pouhé vědomí určitých věcí či jevů, ať už je to nějaký pocit, myšlenka, emoce, impuls či nějaká věc či předmět. Považujeme se za vědomé bytosti jenom proto, že si něco uvědomujeme, něco zakoušíme. Nicméně toto vědomí prožívaných jevů a věcí tvoří pouze naše “zkušenosti” a “prožitky”.
Oficiální medicína a psychologie nás v tomto módu vědomí pomáhá udržovat a říká, že jsme vědomý jenom proto, že zakoušíme jevy a věci, které si uvědomujeme. Když si nic neuvědomujeme, jsme podle medicíny “bez vědomí”.
Slovo “vědomí” či “být vědomý” pak v souladu s tím většina lidí chápe jako pouze si něco uvědomovat, prožívat, cítit. Vědomí se tak omezuje a redukuje na “vědomí něčeho” a navíc se v souladu s touto nevědomostí zasazené do kořenů aktuální vědy chápe vědomí jako odvozené od nějakých procesů v mozku či jako vlastnictví nějakého já. Není divu, že dnes je pro vědu otázka vědomí velké téma, se kterým si dosud nedokáže poradit a uspokojivě vysvětlit.
Otázka, která ale vyvstává, je zásadní otázkou po naší identitě, neboť pokud by se naše “vědomí” mělo skládat pouze z věcí, které si uvědomujeme nebo zakoušíme a prožíváme, tak čím či kým tedy v pravdě jsme?
Čím nebo kým je tedy ono “já”, které zakouší a prožívá všechny zkušenosti, které prožíváme?
Co je tedy prožívající já všech našich zkušeností a prožitků?
Oprávněně míním, že většina lidí toto své “pravé” prožívající já nezná a nepoznává, a tedy se ani v něm neprožívá. A pokud ano, tak jenom chvilkově bez vlastní vůle či jenom v okamžicích náhle zvýšené intenzity prožívání bez vlastní vůle a schopnosti v tomto vědomí trvale žít.
Místo toho si většina z nás uvědomuje pouze své právě zakoušené prožívané já v každém okamžiku jako sami sebe. Jsme plně ztotožněni se svým aktuálně zakoušeným já. Samo zakoušené já je ale také současně i prožívající – zakoušející já, neboť skrze jeho “oči” vnímáme svět a ostatní lidi. Takové já ale nemůže být oním konečným prožívajícím-zakoušejícím já, které nám umožňuje všechny jevy a zkušenosti zakoušet a prožívat. Nebo snad ano?
Jaká je tedy skutečná povaha tohoto zakoušejícího-prožívajícího já, které není současně žádným ze zakoušených-prožívaných já?
Není jím právě vědomí jako takové, vědomí samé?
Přesně to nás učí nejen naše přímá přirozená zkušenost, pokud jí věnujeme dostatek času a úsilí, ale i například nauka tantry.
Vždyť přeci výhradně díky či skrze vědomí našeho bezprostředního prožívání včetně toho, jak prožíváme aktuálně sami sebe, prožíváme své “pravé” prožívající já v každé zkušenosti, jako samo vědomí. Jak jinak? Právě samo vědomí našeho prožívání vede k nové zkušenosti vědomí jako našeho pravého já.
Odraz či cítěné “zrcadlení” vědomí prožívání v samotném prožívaném já, tedy můžeme říci vědomí-Já, tantra označuje pojmem vimarša šakti. Vědomí-prožívání (vimarša) zcela přirozeně proměňuje – trans-formuje (“rozpouští”) naše prožívání a zakoušené já v cítící zrcadlo prožívajícího já, kterým je pole vědomí samého.
Meditace vedoucí k rozpoznání našeho pravého prožívajícího či zakoušejícího já – vědomí Já vede skrze tiché udržování vědomí všeho, co si uvědomujeme, všeho, čeho si jsme vědomi včetně našeho aktuálně prožívaného já skrze celotělesné vědomí, což přirozeně vede k prohloubení a zintenzivnění našeho prožívání a nakonec k vědomému ztotožnění se s naší zkušeností jako samo vědomí prožívání, místo nevědomého ztotožnění se se zakoušenými zkušenostmi.
Já, které se může vědomě ztotožnit s určitým aspektem své zkušenosti jako celku, nemůže být já, které je s danou zkušeností nevědomě ztotožněno. Toto já je od všech svých prožívaných já i všech aspektů své zkušenosti a prožívání rozlišené. Toto Já je samo vědomí.
Udržování našeho vědomí-prožívání znamená být si nejenom vědomi svého aktuálního prožívaného já (ega), ale i všeho přítomného – tedy na prvém místě našeho těla jako celku a všeho, co si uvědomujeme vně či v našem nitru. Tento tichý způsob meditativního bytí vede k transformačnímu prožitku našeho sebe-prožívání jako celku, jako cítícího odrazu samotného vědomí, kterým jsme jako prožívající já, tedy jako samo pole cítícího vědomí (vědomí-Já). Odraz tohoto vědomí v našem tělesném prožívání jako celku nemá nic společného, natož je totéž co uvažování či přemítání “o” našich zkušenostech, které zakoušíme v těle.
Udržování vědomí-prožívání našeho bytí – naší celkové zkušenosti jako celku současně zintenzivňuje a prohlubuje naší zkušenost prvotního CIT-u, kterým je samo vědomí v podobě našeho “pravého” prožívajícího já. Cítícím zrcadlem tohoto vědomí je vědomí prožívání našeho zakoušeného já a těla jako celku.
V souvislosti s tím mě napadá jeden živý lucidní (plně bdělý) sen, o kterém mi vyprávěl jeden z mých přátel, se kterým se pravidelně setkávám k párové rezonanci.
“Během lucidního snu, během kterého jsem vědomě věděl, že je to sen a byl jsem v něm plně vědomý, jsem najednou uviděl zrcadlo. Bylo to na chodbě nějaké větší budovy podobné Rudolfinu. Všude okolo bylo mnoho lidí. Napadlo mě, že by bylo dobré se na sebe podívat do zrcadla. V zrcadle jsem ale neviděl statickou podobu fyzického těla, jak jí vidíme normálně v klasickém zrcadle. Obraz se dynamicky měnil podle mého prožívání, které mi zrcadlo zpětně zrcadlilo – jako by se zosobňovalo mé prožívání sebe sama v mnohých jeho podobách. Zmizela oddělenost od zrcadla, prostor mezi mnou a zrcadlem nás neodděloval, ale spojoval. Zahleděl jsem se do jednoho oka, v tom se černá panenka roztáhla, její tma pohltila vše a současně jsem pociťoval doslova vtažení do hlubiny mého nitra (hary), kde se vědomí rozepnulo v neohraničeném prostoru. To mě současně probudilo do plné bdělosti v leže na posteli.”
Tantrická filozofie, která je filozofií vědomí, je založena na přímém poznání, že nejzazší skutečností reality nejsou nějaké jevy či fenomény, myšlenky či pocity, neboť toho vše si můžeme být (pouze) vědomi či si uvědomovat, ale právě samo vědomí, vědomí jako takové, které nám umožňuje prožívat své různé stavy bytí jako nás samé.
Vědomí není nějakou “filozofickou abstrakcí” či “konceptem” nebo nějakým pouhým, třeba mým “názorem”. Není ani negací projeveného nebo nicotou nebo nějakou prázdnotou. Ano vědomí je prázdné pouze ve smyslu, že není žádnou věcí, ale tím, co je prvotním Dárcem bytí všech věcí a jevů. Je Životem v jeho prvotním Zdraví.
Vědomí nelze nijak vysvětlit, odvodit, nebo popsat, není ničím majetkem ani nevzniká z určitého bytí, natož z procesů v mozku, jak tvrdí současná věda. Vědomí je singulárním polem zpřítomňující veškeré bytí, a současně přesahující jakoukoliv podobu bytí či osobnost. Současně všechny podoby bytí jsou vždy určitým ohraničeným vědomím v tomto jediném „oceánu“ univerzálního vědomí. O vědomí jako takovém lze jednoduše říci, že prostě JEST, či ono „vědomí/vědomuje“ (slovesný tvar od slova „vědomí“). Nic není mimo ně či vně vědomí. Není třeba vědomí nazývat “teologickými” slovy jako “Bůh” či “Absolutno” apod., ba právě naopak, teprve pak tato slova nabývají svého zkušenostního významu. Nejdůležitější je ale, se tomuto prvotnímu Dárci veškerého bytí, který nás doslova a do písmene zpřítomňuje a prostupuje námi jako jednou z individualit mnoha-úrovňového vesmíru neomezeného – univerzálního vědomí, “otevřít”.
Vědomí samo je zejména doslova “mateřsky” těhotné svou vrozenou stále novou potencialitou bytí, prostorovostí, substancialitou-dechem (životní silou) se svými nesčetnými sensuálními vzory prožívání i ztělesňujícími se tvary těl bytostí i věcí.
Vědomí ze sebe neustále tvoří svou vnitřní řečí, a tak neustále individualizuje jednotky vědomí – bytosti, které se nám pouze z vnějšího pohledu jeví jako fyzická těla, jak tzv. “živých” bytostí (lidská, zvířecí, trans-lidská), tak “neživých”, které vnímáme jako věci, předměty apod.
Vědomí jako nejzazší skutečnost ze sebe vytváří všechny naše duševní či myšlenkové struktury, které pak současně doslova a do písmene utvářejí naší žitou zkušenost a prožívání sebe, světa i všech ostatních těl v něm.
Naše myšlenky mají podobu mentálních slov – jsou vždy spojené s naší řečí a způsobem vyjadřování, kterou se vyjadřujeme v duchu i nahlas. Myšlenky nejsou nic jiného než mentální struktury = slova vystávající z našeho vědomí. Ty pak utvářejí naše prožívání sebe, světa i druhých. Jinými slovy, vše, co v našem životě prožíváme, zakoušíme, jak vnímáme sebe, druhé, věci i události světa, je doslova a do písmene náš specifický překlad či výklad (interpretace) vrozených kvalit, struktur a vzorů vědomí samého. Řeč utváří náš svět. Naše prožívání a vnímání světa, druhých i sebe je naší unikátní řečí – řečením prvotních z vědomí se rodících kvalit skrze nás samé.
Řeč je právě tím prostředkem vědomí, kterým slovně strukturujeme naše myšlení, které doslova a do písmene naše vědomí přetváří do různých struktur a vzorců prožívání a konání.
Pochopení této souvislosti mezi naším vědomím a řečí je zcela zásadní pro kvalitu a zdraví našeho života, neboť pouze skrze samo vědomí našich myšlenek jako vědomí prožívaných mentálních slovních struktur, můžeme vědomě zabránit tomu, aby tato slova a slovní utváření našeho prožívání vytvářela neprospěšné, nežádoucí, nezdravé a omezující vzorce prožívání, jednání, chování a konání.
Vědomí je cestou k pravému vědění, neboť skutečné vědění vyvstává pouze prostřednictvím vědomí, jak našeho bezprostředního celotělesného prožívání, tak našich myšlenek a úvah o něm.
Autentické myšlení a vědění není výsledkem zkušeností a prožívání, ale může vyvstávat pouze z vědomí zkušeností a prožívání. Skutečné vědění netvoří úvahy o zkušenostech a našem prožívání a cítění, ale vyvstává jako živý prožívaný odraz-echo, zrcadlící neomezené pole vědomí (Šiva/Živa), z něhož a v němž povstávají všechny zakoušené jevy a prožívané zkušenostní světy (Šakti).