Pokud se ztotožňujeme pouze s naším prožívaným zkušenostním já (egem) jako objektivním tělem „v“ prostoru viděném z vnějšku a jeho zkušenostmi, které “máme” a které si přivlastňujeme, pak se nemůžeme z principu prožívat či se ztotožnit s prostorovými poli vědomí vně či v nitru těla i otevřeným polem vědomí zahrnující oba tyto základní zkušenostní prostory i vše, čeho si v nich můžeme být vědomi.
Buď se ztotožňujeme s našimi jednotlivými pocity sebe, myšlenkami, city, emocemi, impulsy a tělesnými vjemy „v našem nitru“, nebo se naopak můžeme ztotožňovat s „vnitřním” tělesným prostorem vědomí, ve kterém všechny naše myšlenky, city, emoce zakoušíme a prožíváme.
Podobně se buď ztotožňujeme s naším tělem viděným z vnějšku či věcmi a předměty takto viděnými ve “fyzickém prostoru” vně nás a jejich smyslovými zkušenostmi, nebo je naopak prožíváme jako samotné konkrétní prostorové vyjádření našeho cítícího prožívajícího vědomí světa kolem nás, ve kterém sebe, naše těla i těla druhých a stejně tak všechny věci a předměty prožíváme a zakoušíme – jsme si jich vědomi bez omezení na jejich jednotlivé zkušenosti.
Pokud se kdykoliv příliš silně soustředíme jedním směrem či „bodově“ zaměřenou pozorností na něco, co právě zakoušíme či prožíváme, ať už sebe, myšlenku, pocit, nebo na nějakou věc, ztrácíme z naší zkušenosti intenzitu prostorové kvality naší pravé subjektivity, kterou je samo vědomí jako takové – širší pole cítícího-vnímajícího vědomí všech našich prožívaných já a zakoušených zkušeností v nitru i vně. Nevědomé pohlcení ve ztotožnění se s tím, na co se soustředíme, může vést až do naprosté ztráty širšího vědomí sebe sama i ztráty jeho vitality a samozřejmě přináší nevyhnutelné omezení naší prožívané identity.
Pokud se místo ztotožňování se s prostorem prožívajícího vědomí ztotožňujeme s prožívanými či zakoušenými zkušenostmi, které “máme” – i kdyby to byly kdovíjaké “duchovní či transcendentní zážitky”, klidně „bohové“ sami – v tomto prostoru, nakonec stále posilujeme přesvědčení, že „vědomí“ je vlastností subjektu – já, že je oním zaměřeným vědomím, když si něco uvědomujeme. Tedy nakonec chápeme vědomí jenom jako pouhou schopnost uvědomovací, patřící určitému “subjektu” či já a nikoliv jako primární pole všech zkušeností našich já a našeho prožívání. Snaha o různé “sebe-rozvoje” takových já, které sbírají své “duchovní zkušenosti”, jak je dnes typické na “duchovním trhu”, jenom dále zesiluje primární nevědomost o povaze vědomí a identity pod rouškou “duchovního vývoje”.
Míním, že ve skutečnosti za názory, které považují “vědomí” za vlastnost “já”, či dokonce mozku, stojí nedostatek vědomí naší prožívané zkušenosti v její celistvosti – jí pak odpovídají i naše pohledy, výchozí přesvědčení a názory na to, co je “vědomí” jako takové. Jsou tedy předčasné, bez plného prožitku toho, co vědomí jako takové jest a odrazem již předem rámcujících a nedostatečně pro-meditovaných přesvědčení, které jsme přijali za své.
Míním, že prvotní není objektivní vesmír či vnější kosmický prostor, který se stále rozpíná, jak nás poučuje “náboženství” vědy, ale prvotní je otevřené stále expandující pole – prostor vnitřního vesmíru vědomí se svými nevyčerpatelnými potenciálními kvalitativními vzory bytí, jehož je náš vesmír a všechny formy bytí a bytostí jednou ze stále se aktualizujících a zpřítomňujících se možností.
My sami máme vždy přítomnou možnost prožít samo vědomí jako svou svobodnou identitu, tedy své širší vědomí-Já, neboť jsme to my sami ve své vrozené přirozenosti.