…aneb nových – pozor 13 „nových“ přikázání, v dnešní době “digitálně” vytesaných!
Z pohledu základních životních – zkušenostních disciplín Životní filozofie a praxe vědomí můžeme hovořit o následujících disciplínách či praktikách pro celodenní meditativní vztahování k nám samým, druhým a ke světu.
1. Neztrácet vědomí svého vnitřně vnímaného těla jako celku.
2. Neztrácet spojení se svým přímým smyslovým vědomím sebe sama a druhých.
3. Neztotožňovat se s žádným prvkem své zkušenosti nebo zkušenosti druhých, ale být vědomím všeho, co my nebo druzí zakouší.
4. Nepovažovat žádné pocity za ‚negativní‘, ale – aniž bychom se s těmito pocity ztotožňovali, dovolujeme si je plně připustit a cítit a v sobě následovat bez před-časných reakcí.
5. Neztrácet se v reflexi – v přemýšlení ‚o‘ věcech – ale spočívat v před-reflektivním vědomí – našem citu toho, o čem přemýšlíme.
6. Nezaměňovat přesvědčení nebo pocity „o sobě“ nebo o druhých s realitou, ale snažit se přímo cítit svou vlastní nebo jejich realitu.
7. Neztrácet se v mluvení ‚o‘ věcech – ale mluvit s ostatními pouze s vědomím toho, odkud mluvíme, co se snažíme svými slovy komunikovat a vlivu, který mohou mít naše slova.
8. Nereagovat na ostatní ze svých pocitů nebo tyto pocity potlačovat, ale cítit je tělesným způsobem – přijmout je a následovat je v sobě.
9. Nereagovat na pocity druhých, aniž bychom tyto pocity nejprve plně přijali a sami je plně cítili.
10. Nepoužívat přímou komunikaci ke změně chování jiné osoby, ať je jakkoli obtížné nebo znepokojivé, bez cítění osobních potíží, které nepřímo prostřednictvím tohoto chování komunikují.
11. Nehledat verbální odpovědi na své vlastní otázky u druhých, aniž bychom prvně tyto otázky v sobě plně cítili a hledali na ně odpovědi v sobě.
12. Nezaměňovat osobu nebo povrchové já jednotlivce za celou lidskou bytost, ale rozpoznávat je a vztahovat se k nim jako k jednomu vyjádření jejich vnitřního bytí jako celku.
13. Nedávat rovnítko mezi spirituální schopností, znalostí a zralostí a “nadřazeností” nad jakoukoliv jinou lidskou bytostí a nenazírat kvůli těmto nedostatkům druhé lidské bytosti jako “méněcenné”. V očích Boha jsme si všichni rovni a všichni jsme jeho unikátníma očima.
Výše uvedené celodenní či spíše celoživotní disciplíny či praktiky (všimněme si – z principu “vztahové” či “párové”), jsou jenom “teorií” (neb jsou ztělesněné a komunikované textovým tělem) nebo “praxí”?
Lze se tyto disciplíny naučit, či osvojit, pokud bychom prvně o nich ani neslyšeli a “někdo” nám je nekomunikoval, tedy je neslyšeli při čtení?
A pokud nám je někdo takto komunikuje – jsou výsledkem jeho pouhého “teoretického” poznání, nebo žité praxe, ze které právě může takové disciplíny formulovat a komunikovat druhým? A to poprvé v historii lidské spirituality?
Existují podobná sdělení někde jinde? V nějaké jiné “jógické” či “spirituální” tradici člověka?
Mohli bychom se o těchto meditačních disciplínách či praktikách – tedy jejich poznání dozvědět na nějakém kurzu “sólo” meditace nebo během nějaké “meditační zkušenosti” nebo jenom díky našemu aktuálnímu vztahu k jejich autorovi, jež je skrze sebe komunikuje a zprostředkovává nám část svého “textového” těla, za nímž je právě to – co to komunikuje?
Co když celé sdělení je plodem-dítětem právě párové meditace mezi cítěným – žitým vědomím a jeho souznícím duševním – textově projeveným tělem? Podobně jako byla původní “Mojžíšova přikázání” zjevena Mojžíšovi?