Není, míním, výmluvnějšího příznaku nedostatku vědomí a jeho nepochopení než současné postoje, očekávání a vládnoucí přesvědčení spojená s vědou, náboženstvím a spiritualitou, které tyto oblasti současně vzájemně staví do protikladů. Výsledný z nich plynoucí “světonázor” se pak ukazuje jako v přímém rozporu například se světonázory a filosofickými soustavami starobylých lidských kultur, ale často i s obyčejným “selským rozumem”. Jsem naopak přesvědčen, že pravá věda, náboženství i spiritualita nemohou být vůbec vzájemně v protikladu nebo v rozporu. Pokud tomu tak je, pak nejsou hodné být zvány skutečnou vědou, náboženstvím a spiritualitou v původních významech těchto slov.
V případě starobylých kultur byly otázky spirituality, náboženství a vědy včetně jejich praktické aplikace součástí jediného výchozího komplexního “světonázoru” či filosofie, jakéhosi prapůvodního šamanismu. Můžeme hovořit o původním institutu “šamana”, neboli bytosti ztělesňující širší a hlubší vědomí. Současně žasneme, když shledáváme také zásadně jiný postoj starobylých kultur k fyzické smrti a nesmrtelné povaze duše. Tyto kultury dokonce považovaly stavy vědomí po fyzické smrti či stavy “mezi životy” za daleko pro člověka důležitější než život v těle, a jejich znalost již za života považovaly nejen za duchovní vysvobození, ale i jako studnici vědění a poznání pro náš individuální i kolektivní život.
Náš aktuální vládnoucí světonázor je do velké míry utvářen materialisticky orientovanou vědou se svými ničím nedokazatelnými předpoklady a přesvědčeními, srovnatelnými s náboženskou vírou či lidovou pověrou. Jsme přesvědčováni, že žijeme v objektivním hmotném vesmíru, jehož základem je neživá hmota či energie, a kde život, vědomí a inteligence jsou jenom vedlejším “náhodným” projevem tohoto vývoje. S tím souvisí i názor na naší existenci, tedy že naše existence končí s fyzickou smrtí organismu.
Současně pozorujeme zásadní, ovšem zdánlivý a umělý rozpor mezi východisky náboženství a vědy. Přitom oboje má povahu “slepé” víry, postavené v jednom případě na “vědeckých”, ale ničím fakticky zdůvodněných přesvědčeních – tedy víře – a v druhém případě na víře, která se snaží dokazovat vědecky-racionálně rozumem jako tzv. “teologie”.
Asi nejfantasmagoričtější tvrzení vědy je, že vědomí vzniklo v evolučním procesu jako produkt neurofyziologických procesů v mozku, viz poslední výzkumy. O co jiné je toto přesvědčení od přesvědčení třeba katolíků, že Ježíš za jejich spásu vstal z mrtvých ve fyzickém těle a že svět byl stvořen Bohem za šest dní? Dnešní věda se podstatně vůbec neliší od náboženské víry. V základech obou jsou nedokazatelná přesvědčení a tvrzení postavená na pouhých dogmatech.
Současná materialistická věda je spíše novým náboženstvím pro mnoho lidí. Je obrovským fatálním klamem si myslet, že věda přispívá k našemu hlubšímu poznání vesmíru a hlubšímu chápání skutečnosti. Věda pouze skrze své stále sofistikovanější “technologie” – doslova a do písmene skrze své “techno-jazyky” – aplikuje kalkulativní výzkum na stejnou, v podstatě umělou či “kamuflovovanou” “skutečnost”, projektovanou na svět kolem nás, které jsou její přístroje a technologie součástí.
Dle mého mínění je aktuální rozpor mezi vědou a náboženstvím současně vnější manifestací hlubokého vnitřního rozporu člověka mezi rozumovým a intuitivním poznáváním. Ve skutečnosti nemá být rozum a intuice v rozporu, jde o různé projevy jedné cítící duše. Proto míním, že mezi opravdovou autentickou vědou a náboženstvím nemůže být rozporu nebo protikladu.
Co ale poskytují dnešní organizované podoby nejrůznějších forem náboženství? Vyjma uspokojení z toho, že “patříme do určité skupiny”, spojené s pocity jisté “vyvolenosti” a pocitu falešného uspokojení, že jsme se o “duchovní stránku” svého života postarali, tak zhola nic.
V současné společnosti mnohdy přirozenou potřebu duchovního souznění a potřebu komunity nahrazují nejrůznější tzv. meditační skupiny, často přirozeně vznikající kolem individuálních duchovních praktiků, tak jako tomu bylo vždy v lidské historii. Pokud jde o neorganizované skupiny, které se výhradně zaměřují na vnitřní podobu náboženství, tedy na vlastní individuální osobní spojení s vnitřním božstvím, pak se jedná o autentické skupiny praktiků vnitřního náboženství, neboli toho, čemu říkáme spiritualita či mystika. V této souvislosti se nelze nezmínit o častém nálepkování těchto skupin ze strany většinového proudu, tvořeného právě zástupci oficiální vědy a náboženských skupin (církví), jako více či méně společensky nebezpečných sekt. Jde jen o pozůstatek přístupu lidí, kteří si zvykli uzurpovat monopol na “víru”, jak jsme byli svědky třeba ve středověku.
Spiritualita, či česky “duchovnost” (byť se přiznám, že mi toto slovo nezní příliš dobře), je zcela něco jiného než náboženské přesvědčení či určitá konkrétní víra v něco, případně účastenství na organizované podobě náboženství nebo v jakékoliv duchovní skupině. Spiritualita se týká člověka jako takového, jeho bezprostředního života a je založena výhradně na přímých osobních prožitcích spirituální či duchovní dimenze skutečnosti duše, kterou je.
Spiritualita tak nepotřebuje ani speciální místa, ani oficiálně ustanovené osoby v nějaké organizaci. Jde o intimní osobní kontakt a “obcování” vlastní duše s tím, co nás přesahuje, čímž jsme současně podstatně i my sami v naší širší identitě a to v našem každodenním životě a vztazích s druhými a se světem. Duchovně zaměření lidé samozřejmě přirozeně vyhledávají podporu podobně zaměřených lidí a zkušenějších praktiků – učitelů – ale jejich zaměření je ryze na individuální vědomý život a kultivaci svého vědomí.
Přímé zkušenostní rozpoznání vědomí a přijetí souznícího přesvědčení o skutečnosti, že je to samo VĚDOMÍ jako takové, které může být z principu jedinou všezahrnující i konečnou skutečností za vším, co existuje, a současně všemi věcmi a bytostmi, co existují, je praxe filosofie vědomí a možné “teorie všeho”. Toto zkušenostní přesvědčení (a z něj plynoucí “nové” myšlení přístupu k životu) je tím, co přirozeně přesahuje aktuální vědu, její psychologii a náboženství jak je dnes známe, a současně jejich otázky v sobě ryze praktickým způsobem zahrnuje – nabízí k nim jednotný, chceme-li integrální přístup, a tedy jediný z principu možný filosofický či metafyzický základ těchto oblastí. Tím se vlastně vracíme – ale zcela nově a jinak – k původnímu stavu lidského poznání, charakterizovaného institucí “šamanismu”, ve kterém se neoddělitelným způsobem pojily otázky spirituální, náboženské, vědecké, kosmologické a léčitelské.
Vědomí a náboženství
Vědomí a jeho učení přesahuje všechna organizovaná, zejména monoteistická náboženství jako je křesťanství či islám, ale i budhismus a hinduismus, jak jsou dnes “importovány” a předkládány evropské společnosti. Proč? Protože filosofie vědomí rozpoznává Boha nikoli jako určité nejvyšší bytí nebo dokonce bytost, která “má” božské vědomí, nýbrž která JE VĚDOMÍM samým – univerzálním či božským vědomím, jehož jsou individuální těla, bytosti, či duše všech bytostí jakýchkoliv forem a podob unikátní SOUČÁSTÍ A MANIFESTACÍ.
Tím se opět vracíme k původnímu védskému náboženství indo-árijských národů se svým nadčasovým heslem vyjadřující pra-základ všech konkrétních náboženství: “Není vyššího náboženství, než je PRAVDA.” Co je pravda? Je tím, co bezprostředně jest, je odhalováním podstaty toho, co je a co je podstatou toho, že něco je, včetně nás samých i Boha – tedy bytí jako takového. Své bytí, včetně bytí všeho, co je a může být, poznáváme výhradně skrze vědomí svého bytí či vědomí bytí poznávaných věcí. Tím se dostáváme k pravdě bytí, kterou je samo vědomí jako takové. Současně navazujeme na echo tohoto univerzálního náboženství pravdy a svobody slova, které zaznělo v úst Jana Husa, středověkého reformátora církve, a které měl na své korouhvi Jan Žižka, který jeho odkaz bránil s mečem v ruce.
Současně v pozadí všech světových náboženství byly vhledy z rozšířeného vědomí jejich zakladatelů, interpretované unikátní individualitou dané osoby a klimatem doby. Tito, můžeme říci, vědomí lidé – jogíni, mudrci, spasitelé… stručně učitelé o žádné organizované vnější podobě náboženství neučili a nestáli o ní – pouze z nich byli učiněny kulty různými vykladači, tzv. kněžími, kteří z jejich učení učinili víru a dogma pro své stoupence a duchovní vnitřní praxi nahradili nejrůznějšími rituály a kolektivismem.
Vědomí a psychologie
Psychologie, jako představitelka vědy zabývající se duševní podstatou člověka, chápe člověka jako duální bytost tvořenou myslí a fyzickým tělem. Oficiální psychologie chápe “vědomí” jako osobní vlastnost našeho já či mozku – tedy jako něco, co je primárně uzavřeno v našem fyzickém těle či mozku.
filosofie a jóga vědomí přesahuje aktuální psychologii, její nejrůznější “školy” i jejich psychoterapeutické metody tím, že naopak rozpoznává vědomí či duši jako z principu všezahrnující a všeprostupující. Chápe vědomí jako neomezené hranicemi fyzického těla, ale naopak tvořící jeho nekonečnou duševní hlubinu, neomezenou “kůží” organismu. Je to právě samo vědomí – vědomí, které jsme, které člověka spojuje se vším, co je a může být, včetně Boha samého. Tím současně vrací důstojnost samotnému jménu pro nauku o člověku jako duši – psych(e)ologii.
Vědomí a věda
Vědomí a jeho filosofie a praxe přesahuje aktuální vědu přímým zkušenostním rozpoznáním, že na rozdíl od postupů vědy, vycházejících z prvotního dogmatu existence objektivního hmotného vesmíru, tvořeného kvanty energií, prostorem a časem, který věda zkoumá, vychází filosofie vědomí NAOPAK z prvotního zkušenostního FAKTU: vědomí zkoumané věci či vesmíru.
Aktuální materialistická věda nezkoumá vůbec povahu toho, co či kdo zkoumá – kdo vědecky pozoruje a co je primární prostor všech zkoumaných věcí, makrokosmu i mikrokosmu, narozdíl od spirituálních systémů a duchovní meditační tradice.
Na základě myšlenek A. Einsteina věda sice uznává vliv pozorujícího vědce na pozorované, zkoumané jevy, ale dosud není schopna rozpoznat, že jde o oboustranný rezonanční akt samotného vědomí, zahrnující jak pozorovatele, tak pozorovaného jako interferenční projev strukturovaného vědomí vnímatele i vnímaného ve společném poli vědomí. Zapomínáme, že to, co vidíme, slyšíme a vnímáme, je výsledkem toho, JAKÝM ZPŮSOBEM vidíme, slyšíme a vnímáme, tedy z jakého bodu-centra vědomí vnímáme – tedy “odkud” pozorujeme a v jakém rozsahu a úrovni vědomí spočíváme. Ideál tzv. “objektivního” poznání a pravdy je proto nedostižný konstrukt aktuální vědy.
Věřím, že vědomí a jeho uznání jako prvotního principu přináší možnost osvojení si vnitřních “vědeckých” metod a způsobů poznání, včetně mnoha “praktických” dovedností, které byly přirozeně dostupné řadě zakladatelů starobylých, spirituálně i technologicky vyspělých civilizací. Tak lze získat možnost zcela nového přístupu k aktuálním problémům naší společnosti, které jsme si sami způsobili jako civilizace svým nedostatkem vědomí a z něj plynoucím úzce zaměřeným “technologickým” a kalkulativním myšlením.
Vědomí a “ateistický materialismus”
Někdy se uvádí, že český národ je jednou z nejvíce tzv. ateistických zemí v Evropě. Je třeba toto chápat nikoliv jako nedostatek, ale naopak jako velmi dobrý výchozí bod. Ateismus, jak se obecně soudí, odmítá existenci Boha, nicméně je třeba dodat, že odmítá Boha takového, jak jej chápe monoteistická náboženská víra – tedy jako nějakou všemocnou spasitelskou bytost. Míním, že toto zdravé jádro český národ získal v době husitské revoluce, kdy procitl z klamu a pokrytectví tehdejšího vládnoucího monoteistického kultu v čele s římským papežem.
Být ateista tedy vůbec neznamená, že neuznáváme duchovní podstatu člověka i skutečnosti jako takové, či odmítáme duchovní dimenzi bytí, ale znamená odmítnutí objektivistického pohledu na samotnou skutečnost i to, co nás přesahuje a jež zveme Bohem.
Materialismus je filosofický názor, že jediné, co existuje, je hmota, a vše, každý fenomén, je výsledkem pouhé interakce hmoty. Pokud samotnou “hmotu” chápeme jako statické objekty, ať už jako pevnou hmotu tvořenou částicemi, energií, nebo kvanty jakkoliv “jemnohmotné” energie, jsme nevědomými materialisty, neboť uznáváme a vzýváme “hmotnou objektivní skutečnost” jako reálnou pravdivou a jedinou skutečnost.
Nicméně pokud chápeme onu “hmotu”, která tvoří všechny vnímané věci a fenomény, jako samotné vědomí a v něm spočívající trans-subjektivní kvality, vzory a struktury, které se tak zpřítomňují a ztělesňují ve svém bytí, pak na samotném “materialismu” takto chápaném není nic v rozporu s pravou spiritualitou.
Vědomí je moc a lék na naše ne-moci omezeného myšlení ve všech oblastech lidského života; ve vědě, náboženství, ekonomice i politice aj. O tom nemám nejmenších pochybností.