V duchovních naukách se hovoří o utišení, spočinutí v tichu a klidu boží přítomnosti nebo před tichou tváří boží apod. Mystická duchovní instrukce zní “utiš se a poznej pravdu”, či přímo Mahárišiho instrukce k meditaci: “Zůstaň tichý”. Podobná sdělení nám říkají o jedné z Kvalit samotného vědomí. TICHO jako kvalita vědomí či “božského ticha” je podobná kvalitě SVĚTLA či PROSTOROVOSTI vědomí samého. Bez tohoto prvotního absolutního TICHA by nebyl vnitřní ani vnější svět zvuků, stejně jako bez SVĚTLA v jeho ryzosti by nebyly jeho další barevné kvality a odstíny vnitřní i vnější.
Být ve vědomí současně znamená přebývat v TICHU tohoto vědomí – být TICHEM vědomí. Ztotožnit se s tímto TICHEM znamená ztotožnit se s vědomím samým. Být opravdu Tichý, znamená v prvé řadě být vědomý, přebývat ve vědomí a být vědomím samým. Tato vnitřní praxe “mlčení” se v hinduismu zve mauna. O praxi vnitřního mlčení hovoří i mnohé křesťanské mnišské řády a světci. Nicméně tato vnitřní meditační praxe nespočívá jen v tom, že opravdu mlčíme ústy, tedy jsme tzv. “zticha” – ale přímé aktivně a vědomě vnímáme a NASLOUCHÁME z tohoto (z)TICHA. Být TICHÝ nespočívá nutně v tom, že se neprojevujeme slovy, nebo nemluvíme ale zejména v tom, že primárně věnujeme svůj čas vědomí vnitřního naslouchání z tichého bodu vědomí našeho bytí jako celku všemu, co vnímáme, co pociťujeme, tělům věcí i bytostí.
Pravé Mlčení není o ne-mluvení, ale o ztotožnění se – bytí hlubokým naslouchacím vědomím samým, ať již současně hovoříme, nebo mlčíme.
Jedním ze způsobů, jak rozpoznat a ztotožnit se se samotným vědomím spočívá v zaměření našeho vědomí na samotný proces naslouchání. Věnujeme-li svůj čas naslouchání v našem tichém vnitřním mlčení, a to jak našemu nitru, tak druhým v jediném poli, věnujeme svůj čas samotnému vědomí. Jde o jeden ze způsobů meditace, který kultivuje právě tuto Kvalitu vědomí a s ní spojenou kapacitu či schopnost vnitřního naslouchání.
Neslyší uši, či neslyšíme protože máme uši, ale protože jsme NASLOUCHACÍM vědomím. Neslyší uši fyzického těla, ale slyší člověk, my sami. Pak je zcela zásadní otázkou – otázka toho jak slyšíme právě ono “my” – jak jej přímo prožíváme a s čím je toto “já” ztotožněno. Současně platí, že jsme natolik vědomí a vědomím samým, nakolik jsme současně vědomím našeho tělesného bytí a jáství jako celku.
Je zřejmé, že jinak “slyší” jáství bodově usazené v hlavě, na které je omezeno naše vědomí se svými již prefabrikovanými koncepty a způsoby vnímání a ZCELA jinak slyší či naslouchá takové “já”, kterým je vědomí našeho tělesného bytí jako celku, kterým prožíváme naslouchané jako zpřítomňující se kvality samotného vědomí jako takového. Je prostě rozdíl, pokud slyšíme pouze ušima, hlavou a naším já vybaveným určitým způsobem vnímání a tím, když přímo naším tělem je pozorné naslouchací vědomí zahrnující v jediném poli jak zdroj slyšeného, tak naslouchacího i samotný proces naslouchání.
Kultivace vnitřního naslouchání přirozeně vede k rozlišení samotného naslouchacího vědomí od všeho, co si uvědomujeme, ať se jedná o naše myšlenky, emoce, pocity, apod. a vede ke spočívání ve vnitřním TICHU, odkud všechny naše myšlenky i pocity vyvstávají a nabývají svých slovních a mentálních tvarů. Pouze tímto způsobem se můžeme naučit vědomě hovořit tak, aby naše řeč reflektovala – souzněla se samotným TICHÝM naslouchacím vědomím a jeho kvalitami, které chceme komunikovat a vyjadřovat.
Mluvení bez primárního naslouchání je podobno “spasmové” řeči reflektující naši okamžitou nebo nějakou minulou prožívanou zkušenost a tedy z principu nejde o svobodnou řeč, ale z velké části nevědomou ve vleku našeho aktuálního prožívání. Většina z nás hovoří tak, že se ztotožňuje s tím, co říkáme, tedy s mentálními slovy, místo s TICHÝM zdrojem těchto slov a jeho základním komunikovaným tónem či náladou tohoto naslouchacího vědomí.
Co můžeme z principu nazývat vnitřním nasloucháním – či prostě skutečně NASLOUCHÁNÍM? Spočívá v jediném, dát si dostatek času být vědomý celé naší zkušenosti, toho co zakoušíme, jak o tom přemýšlíme a jakým způsobem hledáme slova k vyjádření, než svobodně z TICHÉHO cítícího a naslouchacího vědomí necháme vědomě uvolnit – osvobodit souznící tok či proud řečení. Je to podobno citu, kterým lučištník vypouští šíp s tětivy tak, aby současně neminul cíle.
Být tichý ve smyslu být vědomý není negací mluvení a nevyžaduje ani “nemyšlení”, jak se často klade příliš dogmaticky důraz v klasické józe nebo buddhismu. Být tichý, spočívat v naslouchacím vědomí nám umožňuje do slova a do písmene slyšet naše myšlenky a to ať už současně je vyřkneme, nebo ne. To nám umožňuje obrovskou kvalitativní změnu v našem myšlení jako takovém. Tímto vnitřním nasloucháním začínáme slyšet naše myšlenky a celý vnitřní duševní proud v těle jako vnitřní ZVUK, vnitřní SLOVA, vnitřní HLASY, vnitřní ŘEČ tichého vědomí. Jde o tvary tichého vědomí samého, jeho základního tónu či tonality-nálady, která prostupuje a svým tónem tónuje či “zabarvuje” naší celkovou zkušenost tělesného bytí jako takového. Tyto vnitřní tóny vědomí mají své vlastní mnohé smyslové kvality podobně jako náš zevní hlas nebo zpěv.
Být tichý skrze naslouchání si tak vlastně dáváme čas být více vědomý a to nás udržuje v samotném vědomí. Nicméně pouze v naprostém vnitřním tichu se může otevřít širší prostor – pole ryzího vědomí, které je jeho zdrojem. Právě v tomto prostoru si můžeme být plně vědomi svých myšlenek jako vnitřních zvuků i našeho hlasu ještě předtím, než začneme hovořit. Můžeme si tak být vědomi toho, jak naše řeč rozjasňuje tento prostor vědomí nebo jej naopak zatemňuje.
Pokud prohloubíme svůj prostor naslouchacího tichého vědomí, můžeme začít věci a druhé kolem nás zakoušet „zvukově“ skrze vnitřní slyšení. Všechna těla věcí i bytostí jsou doslova a do písmene zhmotňované zvuky, či doslova zvučené podoby vědomí ve svém bytí. Tak můžeme výrazně kvalitativně prohloubit naše vnímání věcí a druhých bytostí a otevřít se jejich vlastním vnitřním tónům jejich tichého vědomí, které je zvučí v bytí. Ve skutečnosti vše vnímané, veškeré smyslové vědomí můžeme zřít-naslouchat jako tichou ŘEČ smyslových kvalit samotného vědomí, které zpřítomňují ve svém bytí.