Nikoliv “uvědomování” ale rozlišující CIT či cítící – kvalitativní ROZLIŠOVÁNÍ je prvotní schopností či smyslem samotného vědomí – vědomí jako takového.
V aktuálním “modelu” vědomí, se vědomí chápe jako pouhá funkční vlastnost buď něčeho jako “mysl”, “já”(ega) či dokonce biologických procesů mozku. Jako základní vlastnost vědomí se pak chápe tzv. “uvědomování”. Jinými slovy, když například řekneme, že si uvědomujeme například, že na židli sedí kočka, nebo před námi je stůl, či si uvědomuji bolest v břiše, jsme tzv. “vědomý” a “při vědomí”. Nicméně skutečnost, že jsme si vědomi své zkušenosti interpretované například jako „kočka na židli před námi“, nic neříká o tom, zda a jak – v jakém rozsahu jsme samotným vědomím – tedy nakolik prostor kolem nás i kolem sedící kočky a stejně tak v našem nitru a nitru židle a kočky skutečně cítíme jako své vědomí – jako své zkušenostní pole-tělo vědomí. To je zásadní rozdíl mezi tím být vědomím chápané v životní filozofii a praxi vědomí a tím, pouze si něco uvědomovat, jak se chápe v aktuálním modelu „vědomí“.
Slovně formulováno “já si uvědomuji to či ono” a “jsem vědomím toho či onoho”, vyjadřuje dvě zcela různé a kvalitativně rozdílné zkušenosti.
Vědomí samé si nelze tak z principu, tzv. ”uvědomit” či „soustředit se na něj“ (kdo či jaké já by si to mělo uvědomit či se soustředit?) , ale lze jej pouze ve své prožívané zkušenosti rozpoznat a být jím. Současně samo vědomí nepotřebuje nějaké “já” (ego) aby si něco uvědomovalo – ono je vědomím a tedy z principu vědomé všeho co je a může být neboť je nedělitelnou rozlišeností od všeho co cítí a je si vědomé. Vědomí samé je vědomé skrze svůj rozlišující CIT, lépe je tímto prvotním CITEM.
Vědomí není primárně nějakým “uvědomovatelem” či “proudem uvědomování” či “mentálním pozorovatelem”, ALE primárně vědomou vše cítící prostorovostí či POLEM, které je neoddělitelně různé od všeho co v něm vyvstává a je si vědomé.