…aneb už přestaňme s tou manipulací pozornosti, jakoby nám vědomí patřilo, a buďme prostě vědomím svého zakoušení jako celku včetně tendence manipulovat svou pozorností.
Aktuální ezo-spirituální scéna je snad nejvíce zatíženou oblastí metafyzické či spirituální nevědomosti. Kromě samotné oficiální vědy a psychologie, není snad zatíženější oblast lidského činění tak závažnou nevědomostí, která se navíc stále jenom recykluje, místo aby ti, co se vydávají za “osvícené”, už tedy své “osvícení” využili k tomu konečně formulovat věci, jak jsou.
Jedním z nejvíce nepochopeným pojmem je samotná “meditace”.
Za prvé a předně, “meditace” není žádnou aktivitou v čase, které bychom se měli věnovat kenom v nějakou určitou konkŕetní dobu či čase.
Meditace je způsob bytí v jakémkoliv čase a zejména radikální změnou našeho vztahu k času jako takovému, míněno prožívanému času.
Tato radikální změna k prožívanému času spočívá v tom, že místo věnování našeho žitého času pouze jednotlivým zkušenostem sebe či tomu, co si právě uvědomujeme či zakoušíme, a ztotožňování se s nimi, naopak svůj prožívaný čas věnujeme výhradně samotnému ryzímu vědomí našeho prožívání sebe i všeho ostatního, čeho jsme si vědomi, či zakoušíme.
Tento způsob bytí – tedy meditace – spočívá v bytí samotným vědomím našeho prožívání jako celku, ať už jakéhokoliv já – sebe (ega), tak jakýchkoliv jeho zkušeností.
Základní esenciální charakteristikou vědomí jest, že je prvotním, vždy přítomným polem celé naší prožívané zkušenosti, ať tzv. “subjektivní” části – já, tak tzv. “objektivní” části zkušenosti, tedy světa kolem nás.
Vědomí je pole zahrnující jak niternost, tak vnějškovost naší celé zkušenosti. Viz mimo jiné Ježíš: “Království je v nitru i kolem vás”. Tomášovo evangelium.
Meditace není aktivitou jakéhokoliv soustředění či koncentrace na nějaký “objekt”.
Proč?
Kdo by se soustředil?
Kdo by zaměřoval pozornost?
Kdo by jakkoliv chtěl manipulovat pozorností?
Přeci jedině nějaké “já” (ego), které si přivlastňuje vědomí, a pak se snaží “manipulovat” s “osobní” pozorností na nějaké meditační “objekty”.
Dále proto, že ve vědomí prostě neexistují nějaké “objekty”, ať už sebejemnější, ale výhradně vědomí samé v nejrůznějších aspektech. Model vědomí typu “subjekt-objekt” je právě projevem kořenové nevědomosti o samotném vědomí.
K procitnutí do meditace, tedy do ryzího svobodného vše zahrnujícího a vše prostupujícího vědomí samého, což jsou synonyma, není třeba jakéhokoliv soustřeďování “naší” pozorností nějakým já na nějaký objekt – taková snaha už z principu jenom odvádí od přirozeného spočívání v neomezeném poli cítícího vědomí celé naší prožívané zkušenosti vně i v nitru nás.
To, co nás uvádí do meditace, tedy do spočívání v ryzím vědomí všeho, co zakoušíme, včetně nás samých, je výhradně bezprostřední rozpoznání polní charakteristiky vědomí našeho zakoušení, ať už sebe či čehokoliv jiného, tedy že vědomí jakékoliv zakoušené věci, ať už sebe (ega), myšlenky, pocitu, emoce, věci, neomezeného prostoru kolem i v nitru, není ničím z toho, ale výhradně ryzím vědomím tohoto zakoušení, ve kterém dané zakoušené skutečnosti “bytují” – vyvstávají – zpřítomňují se.
Jinými slovy, vědomí myšlenky není žádnou myšlenkou, ale ryzím, všech myšlenek prostým polem vědomí. A to platí pro jakoukoliv věc či skutečnost, které si jsme vědomi či kterou zakoušíme. Právě toto zkušenostní žité rozpoznání je ono “osvícení” či gnóze.
K meditaci, tedy bytí ryzím vědomím našeho zakoušení, dále není třeba nijak “zastavovat něco jako mysl”, ani snažit se nějak “přesahovat” či transcendovat já (ego), ale výhradně bezprostřední rozpoznání (gnóze), že vědomí jakéhokoliv zakoušeného či prožívaného já (ega) NENÍ žádné “já” (ego), ale samo ryzí vědomí tohoto zakoušeného já, které je oním tzv. “pravým” či skutečně prožívajícím-Já, které ale není žádným z prožívaných já, ale právě samotným ryzím vědomím samým jakéhokoliv prožívaného já. Právě proto první sútra základního tantrického textu Šivovy sútry říká: “Vědomí je já” a hned druhá sútra dodává “Nerozpoznání této skutečnosti je příčinou veškeré další nevědomosti”.
Nejhorší návody, které můžeme v ezo prostředí slyšet, jsou o “soustředění se” na nějaké “božské já” s cílem přesáhnout svět a tělo s tím, že “tělem nejsme”. Typickým hlasatelem takové ego-meditace byl v ČR Jiří Vacek, proto o tomto způsobu praxe “disociační koncentrace” hovořím jako o “vackismu”. Nicméně v jeho nejrůznějších podobách toto učí vesměs všichni aktuálně působící “učitelé” “meditace”.
Snaha jedním já (egem) se jeho pozorností soustřeďovat na něco jiného – něco tak nespecifického jako “božské já”, je nebezpečná cesta k disociaci a duševním poruchám, což například život Jiřího Vacka a jeho následovatelů, či jiných obdobných “učitelů”, až příliš znatelně ukazuje.
Na samo vědomí se nelze soustředit z nějakého já, tedy defakto “bodu”, nelze na něj “obracet pozornost”, ALE lze samo vždy přítomné vědomí v naší zkušenosti přímo ROZ-POZNAT (PRATJABHIDŽNA) a BÝT JÍM (MUKTI).