O čase hovoříme, že jej buď máme nebo máme nedostatek. Ruku v ruce s tím jde nedostatek prostoru pro určitá setkání a události. Jak prožíváme obecně “nedostatek času” ať už pro někoho nebo pro něco – nějakou aktivitu? V této souvislosti hovoříme často o časovém “tlaku” či stresu. Jde ale o nějaké pouze “duševní” či mentální stavy s názvem “stres” nebo jde naopak o ryze konkrétní tělesné sómaticky prožívané zkušenosti? To, co zakoušíme ve spojitosti s tzv. “nedostatkem” či tlakem času, jsou ryze tělesně prožívané zkušenosti, tělesné stavy projevující se svalovými kontrakcemi zejména ve svalových soustavách spojených s dýcháním, hruďi, břicha, a pak svalech vzpřimovačů krku. Představují současně omezení prostorového vědomí, v kterém spočíváme. Proto nejpřímějším způsobem, jak překonat sómatické projevy z časového stresu, je si prostě dát čas plně cítit, být si plně vědomý svého dýchání – svalů, které se na něm podílejí, a to celo-tělesným způsobem “z nitra” – tím si současně zcela přirozeně začínáme být vědomi i celého těla jako takového a více se zpřítomňujeme ve svém bytí. To nás osvobozuje od ztotožnění s jakoukoliv prožívanou zkušeností, kterou nazýváme “časový stres”. Chce to jenom odvahu – dát si opravdu čas – tedy změnit svůj vztah k prožívání, tedy k času.