aneb o významu tázání v procesu myšlení
Zřejmě každý někdy slyšel otázku “co bylo dříve, vejce nebo slepice?” Nedávno jsem ji opět slyšel u přátel a opravdu ji i začali řešit, každý samozřejmě měl své pravdivé argumenty.
Tiše jsem je poslouchal a uvědomil jsem si, že jde o krásný jednoduchý pedagogický příklad, na kterém se dá ukázat, v čem spočívá ne-myšlení a v čem spočívá myšlení, kterému můžeme říkat meditativní či vědomé myšlení.
Základní pochopení a uvědomění ve vztahu k myšlení spočívá v tom, že myšlení je principiálně slovní či textová formulace cítícího vědomí – jeho pnutí k vyjádření určitého smyslu-významu skrze svalovou soustavu těla.
Slova a věty, kromě toho, co jimi my sami zamýšlíme sdělit, už samy o sobě hovoří, dokonce každý jednotlivý zvuk nese svůj hluboký metafyzický význam, ještě než vnímáme zvukové melodie, ve kterých rozpoznáváme nám známý význam slov.
Myšlení je tak neoddělitelné od jazyka v jeho nejširším významu slova. Z toho pro mě plyne, že samotné strukturování do slov je prvotním projevem myšlení či myšlením samým ve své esenci.
K získání nějaké odpovědi, tedy obecně poznání či určitého pochopení, které je vždy primárně přímo cítěným vědomím dané odpovědi, poznání či pochopení, používáme tázací tón – říkáme otázky. Tázání či dotazování je samotná esence myšlení ještě předtím, než začneme vůbec formulovat “odpovědi”. Správně se tázat znamená správně myslet.
Pojďme se podívat na onen příklad otázky znící: “Co bylo dříve, slepice nebo vejce?” Slovem “co?” se ptáme po podstatě dané věci, jeho bytí. V pořádku. Spojením “co bylo dříve?” už nevyřčeně předpokládáme vztah “minulost-budoucnost”, tedy uvažujeme v rámci lineárního chápání času, kdy něco předcházelo něčemu, a to ve vztahu příčinném “příčina-následek”. Spojení “co bylo dříve, slepice nebo vejce?” už přímo zužuje otázku na dvě skutečnosti, “buď to nebo to”, mezi kterými se má pouze rozhodnout a zcela se opět nevyřčeně předpokládá, že se ví, co je “vejce” a co je “slepice”, tedy dva objekty s těmito názvy. Jinými slovy, byť jde o tázací větu, už si sama otázka apriori odpověděla na to, co je čas a že vztah toho, co zveme “slepice” a “vejce” musí probíhat v lineárním vztahu času. Jde skutečně o OTÁZKU nebo jde jenom o “tázací větu”?
Takto formulovaná tázací věta umožňuje pouze dvě odpovědi, které předem staví do vztahu příčina-následek, aniž by třeba uvažovala možnost sou-přítomnosti. Jinými slovy nejde z pohledu toho, co považuji za myšlení o svobodný projev myšlení, ale o ne-myšlení spočívající v pouhém řetězení slov, která nás napadnou, které jsou ale “podvědomě” vedeny našimi nevyřčenými přesvědčeními, hodnotami a celkovým tichým ne-poznáním, které jako lidé zosobňujeme.
Při prvotním meditativním NASLOUCHÁNÍ, co daná otázka říká ještě před formulovanou otázkou, slyšíme, že “slepici” i “vejce” vidíme jako pouhé objekty a hledáme mezi nimi pouze abstraktní koncept příčina-následek. Ani si možná neuvědomujeme, že něco jako mentální objekt “slepice” nebo “vejce” není to samé jako skutečná konkrétní SLEPICE nebo VEJCE a že celá otázka je ryze “mentální” a “vykonstruovaná”. Ani si možná neuvědomujeme, že jde o otázku, která v sobě chová “totalitní” přístup k myšlení, neboť neuvažuje skutečné odpovídání, ale předurčuje svou konstrukcí možné odpovědi.
Z pohledu svobodného, chceme-li meditativního, myšlení jde o předčasnou otázku, která plyne z nedostatečného vědomí naší vlastní zkušenosti bytí a z pohledu omezeného vědomí na ego (prožívané já) a jeho vidění světa jako lineárního vývoje přítomných okamžiků, mezi kterými je vztah příčina – následek. Jde tedy o otázku konstruovanou ve vlastní vykonstruované realitě světa. Jinými slovy po právu můžeme hovořit o “halucinaci”.
Pokud bychom otázku chtěli meditativně dekonstruovat v DIALOGU, museli bychom se prvně zaměřit na to, co znamená být, že něco je, tedy co je samotné bytí SLEPICE a VEJCE a z toho pak můžeme vnímat jejich vztah jako vztah reálných živých skutečností, které zpřítomňují.
Co když oboje prostě sou-přítomně vyvstává – ztělesňuje se, či zpřítomňuje se, SOUČASNĚ jako samo vědomí druhu SLEPICE, ke kterému patří všechna jeho stadia a formy těla (podobně jako u člověka), tedy i VEJCE v jednom zkušenostním poli, ve kterém vnímáme konkrétní zpřítomnění slepic a jejich vajec?
Věřím, že jednou z praktických známek kultivace vědomí, jeho rozšiřování skrze umění či jógu vědomí, je i zcela nový vnitřní vztah a NASLOUCHÁNÍ samotnému procesu myšlení v nás, jako zcela nový vztah k samotnému procesu strukturování slov a řeči, neboť s ním je spojeno myšlení. Rozšíření a prohloubení našeho vědomí tak přirozeně přináší i rozšíření naší vyjadřovací schopnosti a prohloubení vnímání řeči, slov i jednotlivých zvuků.
To je jedna z odpovědí na to, k čemu je dobré, či co nám umožňuje filozoficko-zkušenostní přístup k životu z pohledu metafyziky a praxe vědomí samého.