“Buďte šťastní” a “být šťastný”,
to jest falešné přikázání naší doby.
Neboť přece je „dobré“ být šťastný a „špatné“ být naopak smutný.
Takže lidé se cítí šťastní,
nebo naopak nešťastní… ale také zranění nebo úzkostní, naštvaní nebo zuřiví.
A především „depresivní“,
ale zřídkakdy smutní.
Smutek totiž vyžaduje čas a trpělivost.
A na to lidé v dnešní době zkrátka nemají čas.
Ve skutečnosti se smutku bojí.
Neboť s jinými pocity je vždy možné něco udělat.
Ale “smutek” je něco, čím můžeme pouze být – být smutní.
Není to totiž pouhý pocit nebo pouhá emoce, které můžeme jen tak vytěsnit nebo projektovat na druhé.
Smutek nás usebírá hluboko do sebe – bere nás do hloubky bytí.
Ale lidé chtějí zůstat “nahoře” v “pozitivních” pocitech, být šťastní,
smutek naopak znamená, že se cítíme “nízko” či “negativně”,
smutek nás doslova stlačuje “pod povrch”.
Ale lidé preferují “pozitivní” stavy, cítit se “dobře”, být “vysoko“,
než se cítit “špatně” a “nízko”.
Smutek je tichým pohybem “pod povrch”,
ale lidé se bojí svůj smutek cítit a nechat se jím strhnout a nechat se jím stlačit – ”depresnout”.
Smutek nás uzemňuje v našich nejvnitřnějších, nejspodnějších hlubinách.
V naší době tak chybějící.
Jako pohyb, který nejsme sami schopni udělat.
Když smutek jako nálada chybí, je to podobné jako necitlivá kůže nebo chybějící končetina, chybí nám zkrátka vnitřní pohyblivost a pružnost cítění.
Tato chybějící a negovaná nálada tak ve skutečnosti vytváří hlubokou prázdnou díru v naší lidskosti,
dělá svět doslova smutným místem,
kde se nikdo neodvažuje smutnět
a tak podle okolí “šířit blbou náladu”
– my se přece chceme radovat a být šťastní!
Lidé se bojí nechat se potopit do této “černé díry” svého bytí,
a přesto pokud by tak učinili,
nenaplnili by jí pouze smutkem nebo snad zoufalstvím,
ale naopak uklidňujícím vřelým hřejivým teplem a hloubkou své duše.
Prázdná hloubka našeho bytí se naopak stává zdrojem nejrůznějších projevů nenávistných pocitů, strachů a hrůz společně s falešnými pocity “štěstí”,
ale bez jakékoliv schopnosti opravdové empatie k druhým,
bez citů něžnosti, kterými by ji mohli cítit a opečovávat,
a tuto svou vnitřní prázdnotu v duši naplnit.
Přikázání negující tolik potřebnou náladu smutku a ve skutečnosti tak vřelých tvůrčích něžných hlubin naší duše proto zní: “Buďte šťastní”.
Ve falešné spiritualitě se právě přání “nechť jsou všechny bytosti šťastné” (viz manželé Tomášovi) považuje za “duchovní” a žádoucí “mantru”. Jaký obrovský omyl a jaký nedostatek vědomí prokazuje tato falešná spiritualita.
Svobodu lze nalézt pouze tam, kde současně neseme či cítíme břemeno, zátěž či tíži.
V tvůrčích projevech toto břemeno vždy představuje naléhající imperativ a potřebu, která těžce tíží náladu člověka,
takže se dostává do nálady melancholie.
Veškerá tvůrčí činnost spočívá v náladě melancholie,
ať už jsme si toho jasně vědomi nebo ne.
Veškerá opravdu nová tvůrčí činnost spočívá v melancholické náladě,
ale to současně neznamená,
že každý, kdo spočívá v melancholické náladě či smutku, je současně kreativní.
Smutek a stejně tak radostnost či štěstí jsou stejně zdravé a stejně důležité – nikoliv jenom jako emoce či pocity, které “máme” – ale jako přirozené nálady našeho bytí jako takového – citové tonality ztělesňující se duše, mající vždy svůj dost dobrý důvod.
A bez schopnosti “smutnit”, tedy přebývání v melancholické náladě, nikdy nemůže vzniknout žádný autentický tvůrčí čin něčeho opravdu nového.