Z pohledu jáství rozlišujeme jednotlivá prožívaná zakoušená já (ega) a samo prožívající Já jako celek, kterým je samo vědomí já jako celku, tedy vědomí Já. Jáství má tedy vrozeně neoddělitelně-dvojnou povahu.
Naše “větší” či pravé Já, tedy vědomí Já, jehož každé individuální prožívané já je součástí, se nazývá v tantře “širší či velké já” (máhatma). Můžeme hovořit o holotropním Já (k celistvosti směřujícím, či celistvém Já). Je tím, co nazýváme duší.
Celistvé či holotropní Já, jímž je vědomí Já či duše má charakter otevřené subjektivní prostorovosti – určitého atmosferického-náladového éteru pociťujícího vědomí všech našich zkušeností sebe, myšlenek, emocí, druhých věcí a světa.
Podobně jako současná fyzika hovoří o nejrůznějších tzv. polích (magnetické, elektrické, kvantové apod.), míním, že můžeme oprávněně hovořit o polích vědomí.
Z matematického hlediska je “pole” určitým prostorovým rozložením určité “veličiny” – v tomto případě samotného vědomí, kde každý její bod takového pole odpovídá určitá kvalitativní či fyzikální vlastnost dané látky (v tomto případě určitá identita v podobě pocitu já).
Příkladem polí ve fyzice jsou například atmosféra jako pole s měnící se hustotou, či teplotní pole v různě zahřátém tělese apod.
I jednotlivá zakoušená já jako „body“ pole cítícího vědomí jsou různé svou emoční intenzitou a svým základním citovým tónem a významem.
Svou aktuální identitu pak můžeme prožívat dvojím způsobem. Buď se ztotožňujeme s kontinuem jednotlivých prožívaných já, tvořící – z principu pouze omezenou součást našeho širšího holotropního Já (máhatma). Prožíváme se v omezené fixované “bodové” identitě v prostoru vědomí, ve kterém se prožíváme. Míním, že nepřesně některá učení toto nazývají “ego” ve smyslu nevědomosti, která musí být odstraněna.
Nebo se naopak ztotožňujeme se samotným vědomím celistvého Já zahrnujíc nejen každé prožívané já, ale i celkovou tělesnou identitu, kterým je proměnlivé dynamické pole cítícího vědomí, které se neustále aktualizuje-metamorfuje ve svém vědomí sebe, jež je naší pravou Identitou, ze které vyvstávají četná já jako tóny naší individuální řeči-melodie “většího” bytí-vědomí toho, kým jsme a čehož jsme součástí.
Naší pravou identitou není žádný fixní statický stav, či určitý pocit sebe či nějaké neurčité blížeji nespecifikované “božské Já”, o kterém se dále nic neříká, ale vědomí Já, které je průběžným dynamickým procesem vědomého prožívání jako celistvého pole pociťujícího vědomí stávání se kontinuální řečí-tokem prožívaných já.
Každým okamžikem jsme prožívanou částí-já nás samých jako celistvého-holotropního Já, naší duše, kterou je pozorující-prožívající já, jímž je samo vědomí jako takové.
To, z čeho jsme – jako bytosti a individuální vědomí vlastně tvořeni – “materiál” z něhož povstáváme, který tvoří nás jako celek, tedy jak naše identity tak těla, nemůže být nic jiného, než vrozené sensuální kvality tvarů, barev, tónu a struktur samotného vědomí – duše jako takové.
Všechny smyslové zkušenosti světa, i to, jak je prožíváme, i naše nejrůznější identity a těla, skrze které je vnímáme, jsou tvořené těmito nevyčerpatelnými vrozenými (vědomí vlastními) subjektivními kvalitami, intenzitami a potenciály spočívající v mateřském oceánu univerzálního vědomí všeho co je a může být.