Není nic tak vypovídající o naší době a stavu vědomí jako aktuální většinové chápání, definice a vymezení samotného slova „vědomí“. Omezením “svobody slova” začíná veškerá totalita. Co sděluje internetová encyklopedie Wikipedia, v dnešní době všeobecně uznávaná autorita na úrovni Ottova slovníku naučného, https://cs.wikipedia.org/wiki/Vědomí?
„Vědomí (od věděti) je základní atribut bdělého života člověka a v různé míře i dalších živočichů. Vědomí integruje rozmanité duševní či mentální činnosti (vnímání, myšlení, cítění, vyjadřování, paměť, pozornost atd.) a do jisté míry je řídí. Je zdrojem vůle a volních aktů, rozhodování, a tudíž i jakýmsi ohniskem či středem lidské osoby. Vědomí ztrácíme ve spánku, v těžké nemoci a při úrazech mozku, je tedy na mozku závislé. V moderním chápání často nahrazuje starší pojem duše, případně i „já“. V lékařství se vědomí pokládá za protiklad bezvědomí, spánku či hypnózy.
Slovo vědomí lze použít také jako přechodné, ve spojení s předmětem: vědomí něčeho a „být si vědom“ něčeho, což neznamená totéž jako vědět. Zahrnuje totiž také to, že člověk z určitého vědění vyvozuje praktické důsledky pro své jednání. Přirozeným předpokladem svobody ve společnosti je, že všichni „jsou si vědomi“ důsledků svých jednání, že si je přičítají a že za ně nesou odpovědnost. Lidé „nepříčetní“, kteří toho nejsou schopni, musí být svěřeni cizí péči, případně dohledu.“
Současná věda chápe vědomí jako projev mozkové a nervové činnosti, jež zkoumá fyziologickými prostředky.
Psychologové a psychiatři často používají pojmu vědomí ve smyslu vědomí sebe, sebeuvědomování, „jáství“.
Vědomí je jeden z ústředních pojmů novověké filosofie od Descarta přes Hegela a Schopenhauera až po Husserlovu fenomenologii a existencialismus. Jak ukázal Immanuel Kant, podílejí se na každé naší zkušenosti „apriorní formy“ vědomí, jako je prostor a čas, bez nichž by se ani smyslové vjemy nemohly stát zkušenostmi. Někteří filosofové a teologové však používají starší pojem „duše“, aby připomněli i ty stránky lidské osoby, které nemají povahu vědění a poznávání.
Z výše uvedené, obecně chápané, autority je patrné jisté “tápání”. V každém případě se vědomí chápe jako protiklad tzv. “bezvědomí” či spánku a jako závislé na mozku či subjektu já (egu), a věda není schopna vysvětlit svůj předpoklad, jak vědomí vzniká v procesech mozku. Jaká existuje v češtině literatura o vědomí? V češtině vyšla kniha F. Koukolíka – “Já. O mozku, vědomí a sebeuvědomování”, kde již z posloupnosti v názvu je patrný základní rámec myšlení, který jen replikuje nastavené myšlenkové dráhy a předem přijatá přesvědčení o mozku jako zdroji vědomí. Zcela chybí přezkoumání základní vědecké a filozofické otázky, co je ono já, tj. “sebeuvědomování”? Co je podstatou bytí mého já i věcí zkoumaných?
Jinou knihou na téma “vědomí”, která se drží stejného schématu, je “Vědomí a jeho teorie” od dvojice T. Marvan – M. Polák, která také již svým názvem chápe vědomí jako něco, o čem lze vymýšlet teorie v klasickém slova smyslu, či je i dokonce “vysvětlit”.
Není naopak samo vědomí zdrojem všech teorií?
Nejsou klasické teorie již určitou omezenou podobou vědomí, rámcovanou v myšlenkových konstruktech a systémech?
Zcela chybí v oficiálním NE-„pochopení“ vědomí jakákoliv zmínka o filosofii vědomí, která byla součástí a vrcholem kontemplativně filosofického myšlení pocházejícího z indického subkontinentu, konkrétně učení tzv. kašmírského šivaismu, jehož filosofickou preciznost ztělesňoval kašmírský učenec, filozof a tantrik Abhinavagupta a jeho duchovní škola (kula), která se v Kašmíru (severní Indie) rozvinula vi 9. – 11. století.
Právě zde bylo vědomí NAOPAK chápáno jako prvotní princip a Zdroj všech poznávaných forem bytí, jako “božské” univerzální vědomí, které dává bytí všemu, co je a může být. Současně v textech této filosofické školy nacházíme bohatý slovník, vyjadřující různé subjektivní kvality a vlastnosti vědomí a poznání jeho nejrůznějších úrovní a dimenzí, které jsou podobné konceptu kvalií, jak o nich hovoří západní filosofie. A nejen to, nacházíme zde i přístupy a meditativní postupy (jógy či dharány) ke zkušenostnímu ověření této filosofie zahrnující život v celé jeho rozmanitosti a hloubce. Je až s podivem, že tento unikát lidského dědictví dosud není plně všeobecně rozpoznán.
S tvrzeními uvedenými v definici slova “vědomí”, ani se závěry obou zmiňovaných knih “o vědomí”, nemohu souznít ani souhlasit. Jde jen o rozvíjení prvotní nevědomosti týkající se vědomí samotného a objektivizujícího, tedy degradujícího přístupu. Nikoliv proto, že bych měl jenom jiný názor, ale proto, že vycházím ze zcela jiného přístupu a tedy i z jiné zkušenosti vědomí jako takového. Nepíši “o” “vědomí”, ale komunikuji vědomí, tedy přímou zkušenost vědomí samého.
Rozhodně například ze své zkušenosti vím, že ve spánku dále žijeme jako vědomí, kterým jsme, a že existujeme nezávisle na našem fyzickém těle a světě, jinými slovy, že ve spánku neztrácíme vědomí, naopak se vracíme do nejhlubší sféry vnitřního vesmíru duše či vědomí jako takového. Jinou věcí je současně fakt, že tyto hlubší úrovně vědomí jsou často mimo rozsah našeho aktuálního vědomí, a tak říkáme, že jsme sice “dobře spali”, ale nevěděli jsme o sobě. Problémem je, že v těchto úrovních vědomí existujeme jako pole vědomí a nikoliv jako určité já (ego), se kterým se převážně ztotožňujeme. A když nerozpoznáváme svojí podstatu za bdělého stavu, těžko ji budeme rozpoznávat ve spánku.
Vědomí, tedy skutečně být vědomý, se chápe pouze jako být vzhůru, tedy nespat a něco si uvědomovat. Ano, člověk může být vědomý ve smyslu, že si uvědomuje například co dělá, co chce, nebo co má, ale něco zcela jiného je být vědomý ve smyslu být vědomím samým. Jednou věcí jsou naše zkušenosti, naše myšlenky, city, emoce, impulsy, tělo a svět, tedy vše, co zakoušíme a jsme si vědomi – uvědomujeme si –, a zcela jinou věcí je samo bytí-vědomím všeho, co zakoušíme. Je to právě samo vědomí, které nás může osvobodit z nesvobody všeho, co si můžeme uvědomovat, a současně nám umožnit hlouběji vnímat vše poznávané a zakoušené. Vědomí jako takové je zcela něco jiného, než si jenom něco uvědomovat či si být něčeho vědom. To, že si něco uvědomujeme, ještě neznamená, že jsme samo vědomím toho, co prožíváme a zakoušíme, tedy v pravdě to, co chápu ve významu skutečně být vědomý v Životní filozofii a praxi vědomí.
Jaký je dnes omezený a nemyslící stav v oblasti aktuálního výzkumu toho, co je “vědomí”, nám ukazují nejrůznější publikované “vědecké zprávy”, samozřejmě jak jinak z USA.
Jak američtí vědci zkoumají původ “vědomí”?
“Ne vše, co je důležité, lze spočítat.
Ne vše, co lze spočítat, je důležité.”
Albert Einstein
Zdroj:
https://www.sciencealert.com/brain-states-during-unconsciousness-timing-integration-modularity
Článek informuje o aktuálním vědeckém bádání amerických vědců na univerzitě v Michiganu v oblasti vědomí. Začíná v první větě tvrzením, že ze všech funkcí mozku je schopnost produkovat vědomí tou nejdůležitější – a dodejme, že podle současného stavu vědy i tou “nejzáhadnější”.
Aby vědci zjistili, jak šedá kůra mozková produkuje vědomí, zaměřili se na zkoumání mozku, co dělá ve stavu tzv. “bezvědomí”. Pomocí magnetické rezonance měřili průtok krve jednotlivými oblastmi mozku. Při tzv. stavu “bezvědomí” tak zjistili, že je snížená informační integrita jednotlivých částí mozku, kterou lze vyjádřit tzv. indexem Φ (řecké písmeno “fí”), který ukazuje tzv. míru integrace informací – jež je podmínkou pro vznik vědomí v tzv. komplexních systémech.
Podle amerických vědců jsme tak zjistili, že vědomí povstává ze zdravého mozku a že existuje možnost zjistit, zda pacient, který nereaguje, je stále vědomý nebo nikoliv.
Poznání tohoto procesu – procesu, jak vědomí vyvstává v mozku – nám podle tohoto článku pomůže jednoho dne “rozluštit” největší záhadnou schopnost mozku – samotnou existenci vědomí!
Co je ale na tomto vědeckém přístupu zcela nevědecké a defakto podobné například katolické křesťanské víře-dogmatu o zmrtvýchvstání spasitele ve fyzickém těle, je nezpochybnitelné tvrzení, že vědomí muselo vzniknout jako “produkt” mozku. Zaměření amerických vědců tedy není na otázku, “co je vědomí jako takové” – to se nevyřčeně předpokládá, že “se ví”, a pouze se potřebuje k jeho plnému objasnění vyzkoumat, jak je mozek či šedá kůra mozková produkuje. Je toto opravdu vědecký přístup?
Dělají si z nás lidí legraci, nebo to opravdu myslí vážně?
Je zcela udivující, že minimálně není zarážející, že abychom vůbec mohli vnímat či pozorovat mozek, musí tento prvně jako zkoumaná, zpřítomňující se věc existovat v našem vnímajícím vědomí, a že si nepokládáme oprávněnou otázku, zda je prvotní nějaký “objekt” ke zkoumání, či naopak vědomí daného objektu či skutečnosti.
Pozice vědy stojí na dogmatickém, zcela neopodstatněném bludu, že samo vědomí je produktem našeho mozku či já, neboť přístup vědy vychází z nevědomého myšlení o prvotnosti objektivní zkušenosti, které povstává z omezeného stavu vědomí, ve kterém se ztotožňujeme pouze s uvědomovanými zkušenostmi sebe a světa, a tak považujeme samo vědomí za naše “vlastnictví”. Z tohoto zkušenostního stavu zákonitě vnímáme jenom “objektivní hmotný svět” a původ svého vědomí hledáme v mozku.
Současně s tím se chápe výraz “být vědomý” pouze ve smyslu si něco uvědomovat, něco vnímat a volně reagovat. Opakem se chápe stav “bezvědomí”, ve kterém si nejsme ničeho vědomi.
Co když je vědomí nezávislé na tom, zda je současně přítomno fyzické tělo a jeho svět?
Co když je vědomí prvotním otevřeným polem-podmínkou pro jakékoliv bytí aktuální i potenciální a jeho zkoumání?
Co je prvotní v naší běžné každodenní zkušenosti?
Nějaký vjem, pocit, věc, nebo naše vědomí těchto vjemů, pocitů, myšlenek a věcí?
Dává smysl “selskému rozumu” zkoumat skrze samo vědomí nějakou věc – šedou kůru mozkovou – jako zdroj produkující samo vědomí?
Slyšíme sami svým vědomím, tento projev nedostatku skutečné inteligence a základní neschopnosti myslet? A to si přitom myslíme, jak věda uplatňuje racionální a logické myšlení.
Mozek, lépe vědomí celé hlavy jako takové, představuje jenom jednu z oblastí našeho vědomí, jedno z center vědomí, kterým jsme, ale rozhodně vědomí nemůže z principu z mozku vznikat, neboť jsme vědomím i ve stavech, když o žádném mozku nic nevíme.
Když sledujeme hlavní vědecké trendy dneška se svými vědeckými tématy a přístupem k “vědění”, je evidentní, že vědomí samo není v jejich světech a institucích vůbec kultivováno a poznáváno, přestože mohou stále hovořit o „vědomí“. Je pak nabíledni otázka, zda je oprávněné vůbec považovat názory vědeckých autorit za skutečně autority hodné. Současně je skutečností, že existuje stále více vědců, kteří si neudržitelné výchozí pilíře vědy více než uvědomují, např. český psychiatr Stanislav Grof, dnes žijící v USA.
S trochou nadsázky můžeme říci, že skutečnou změnu i v oblasti vědy zřejmě můžeme čekat, až si od amerických vědců přečteme něco v tom smyslu, že prvotním faktem je vědomí vesmíru a nikoliv jakýkoliv objektivní vesmír, který bychom mohli zkoumat, a že vědomí je prvotní příčina, zdroj i matérie veškerého bytí, těl všech tzv. živých bytostí i tzv. neživých věcí, které jsou ohraničenými zpřítomňujícími se podobami jediného univerzálního vědomí všeho, co je a může být, a v něm spočívajících kvalit, vzorů a podob vědomí samého.
Vědomí nelze uzavřít v žádné instituci ani “akademii”, je tím, co všemu dává – daruje své bytí.
Vědomí je vše a vše je současně určité zpřítomňující se bytí tohoto vědomí.
Vědomí je ryzí subjektivita, nezávislá na jakémkoliv subjektu, já, či mozku.
Vědomí současně není “prázdnotou” nebo nějakou “abstraktní nicotou” či “transcendencí”, ale je naopak tím, co ze sebe, svých vrozených trans-subjektivních kvalit, vzorů bytí a prožívání vše stále aktualizuje v nesčetných úrovních a sférách jediného “božského” univerzálního pole vědomí.
Právě tato metafyzická zkušenost vědomí a z ní plynoucí filosofie i praxe (Životní filozofe a praxe vědomí) je přímo ověřitelná, tedy splňuje jeden ze základních předpokladů pravé vědy.
Proč není výše uvedené zkušenostní pochopení, a z něj plynoucí Životní filosofie a praxe vědomí a z ní vyvstávající věda, součástí současného hlavního civilizačního kulturního proudu?
Nejspíše proto, že jednak trpíme přesvědčením, že prostě nemůže někdo jen tak přijít, označit veškerý dosavadní „výzkum“ za zcestný a skutečně nabídnout světu zcela novou filozofii a vědu a za druhé zřejmě proto, že výsledky této Životní filozofie a praxe vědomí nejsou zpeněžitelné na trhu, a současně svými závěry jde proti aktuálně “vládnoucím” “bohům”, dogmatům a přesvědčením. Její přínos není ani rozpoznán aktuálním akademickým prostředím, které samo podléhá těm samým „bohům“ jako kapitalismus samotný a proto musí být kultivována mimo rámec oficiálních akademických institucí a tedy bez nároků na jakýkoliv akademický titul či „cenu“ za reálný nový skutečně vědecký a filozofický přínos lidstvu. Nicméně v rámci procesu tzv. „druhého příchodu“, se každý sám, svým unikátním individuálním způsobem s touto gnozí, dnes mnou komunikovanou jako Životní filozofie a praxe vědomí, přímo setká tváří v tvář.