Jaká je skutečnost naší identity?

Jaká je povaha naší bezprostřední zkušenosti bytí?

Doslova a do písmene fyzická skrze tělo. Přesto, že jsme tzv. “vědomí”, tedy uvědomujeme si naše zkušenosti či, co právě děláme, tak současně souběžně s tím naše tělo jako celek s každou buňkou dýchá a provádí nesčetně vlastních procesů a aktivit, včetně udržování celkové tělesné integrity a homeostáze, které si nejsme běžně přímo vědomí. Převážně svůj čas žijeme bez vědomí toho, jak se tento doslova “zázrak” udržování těla ve světě děje.

Přitom na našem myšlení, cítění, řeči jako vyjádření myšlenek a citů se podílí celé tělo. Například při řeči doslova a dopísmene automaticky “překládá” význam, kterých chceme komunikovat do svalových pohybů úst, práci s dechem a zvuků, aniž bychom si byli vědomi této složité svalové koordinace a mimiky. To vše a mnoho dalšího se děje v našem těle bez našeho vědomí, hlubšími vnitřními částmi nás samých, našeho bytí. A to zcela samovolně, svobodně a podstatně radostně.

Tyto, převážně nevědomé širší části nás samých, sami o sobě působí zcela zdravě a přirozeně, a to i přes často naše nesprávná přesvědčení o této oblasti viz koncepty “podvědomí” či “kolektivního nevědomí” a s nimi spojené přesvědčení.

Každý člověk zakouší a prožívá zcela unikátní skutečnost – svůj doslova a dopísmene vesmír, který se liší od světa každého jiného člověka a bytosti. Tato skutečnost vyvstává z vnitřního světa přesvědčení, očekávání, idejí, myšlenek, emocí, postojů, hodnot a tento svět je totožný s vnitřním světem našeho těla jako takového.

Základní nevědomostí v oblasti přesvědčení, kterou trpíme, je otázka naší identity, tedy toho, kým jsme. Mimo jiné, právě proto indický mudrc Ramana Maháriši, můj první opravdový učitel, jehož učení jsem zkušenostně studoval několik let, své učení ve své době zaměřil výhradně tímto směrem, tedy k poznání Já, neboli Sebe, kterým je samo vědomí – vědomí jako takové, které vyjádřil tázáním po podstatě a zdroji základního celkové pocitu sebe. Rozpoznal, že pro většinu lidí jde o zcela základní věc, před vším ostatním, byť se nevyhnul tomu, že bylo jeho učení často dogmaticky vykládáno.

V běžném nevědomém stavu ztotožňujeme svou identitu s právě prožívaným já (egem) a omezujeme naše vědomí na jeho zkušenosti, myšlenky, pocity, na to, co si právě uvědomujeme či čeho jsme si právě vědomi. V tomto stavu si nejsme vědomi našeho bezprostředního prožitku těla, dechu, jeho niternosti a jeho hlubokých vnitřních celotělesných citů a naše vnímání, myšlení a cítění je omezeno v jeho prožitkově-mentálních navyklých strukturách v hlavě.

Přesto k přímému zkušenostnímu pochopení-poznání Já, kterým v pravdě jsme, není třeba, jak se mnohdy příliš přehání, roky praxe v ústraní pod vedením gurua, ale je nám dostupné stále každým okamžikem při správném pochopení.

Můžeme hovořit o józe či umu poznání sebe.

Prvně je nutné plně přijmout FAKT, tedy SKUTEČNOST, že naše Já je z principu a podstaty neomezené a že v něm neexistují žádné oddělující hranice. To je základní povaha našeho “pravého” Já. Proč? Protože Já je samo pole cítícího vědomí a každé jednotlivé prožívané já je konkrétním prožíváním tohoto vědomí – Já.

K přímému prožitku stačí jediné: osvobodit se od všech konceptů a snahy být tím či oním a jenom přímo bezprostředné PROŽÍVAT, tedy přímo CÍT-IT celotělesné bytí sebe bez jakýchkoliv komentářů, hodnocení, souzení, pochybností, zda je to “ono”, zda to “děláme dobře”.

Uvolněně se posaď, zavři si oči a POCIŤUJ ve svém nitru těla jako celku nejhlubší celkový pocit svého prožívaného bytí. Přímým nekonceptuálním CÍTĚNÍM samotného celkové po-CITU fyzického bytí sebe rozpoznáváš samo Já, kterým je samo cítící vědomí, kterým jsi.

Stačí jenom věnovat čas tomuto přímému prožívání sebe a těla jako jediné bytí. Není potřeba si stanovit konkrétní čas či četnost, mělo by jít o přirozeně prožívaný čas, který nás doslova baví. Zkrátka, kdykoliv si vzpomeneme, snadno obnovujeme kontakt a spojení s naší skutečnou z povahy neomezenou identitou, kterou je vědomí samo, které je tím, co CÍTÍ.

Nemusíme ani hovořit o “meditaci”, ale právě toto, míním, je povaha meditativního způsobu bytí – tedy meditace. V této přirozené meditaci nic nehledáme, nic nezkoumáme a nic nedosahujeme, ale meditujeme – tedy CÍT-ÍME své bytí jako celek, tedy své přímé tělesné sebe-prožívání jako celek, což přirozeně zintenzivňuje samo vědomí, kterým jsme v naší zkušenosti.

V této souvislosti je třeba ale jasně rozlišovat mezi skutečností “mít nějaký pocit”, něco někde “v těle” cítit a CÍTĚNÍM jako primární aktivitou vědomí (v sanskrtu “čití”). Vědomí není nějakým pocitem, který máme, ale tím, co všechny naše pocity, emoce a myšlenky CÍT-í.

Věnovat svůj čas primárně svému celkovému celotělesnému pocitu sebe znamená zintenzivňovat samo cítící vědomí našeho bytí jako celku. Jsme si pak v každém okamžiku natolik vědomi Sebe, nakolik jsme si současně i vědomi svého tělesného bytí jako celku. To je základní meditační praktika jógy vědomí.

Co se týká nesprávných přesvědčení ve vztahu k naší identitě, která často chováme, existují mnohá. Abychom přirozeně vstoupili do zkušenosti našeho skutečného Já, musíme prvně přezkoumat naše námi ať už vědomá či mnohdy nevědomá – ale i tak působící přesvědčení. Ty často tvoří doslova “hráz” neumožňující nám často ani pochopit či slyšet, co je třeba, a tak vstoupit do sféry vědomí samého, našeho DOMOVA, který jsme nikdy podstatně neopustili, ale který je mimo náš aktuální stav vědomí – právě díky našim omezujícím předpokladům a přesvědčením. Mezi ty základní patří: