Často v našem životě cítíme a říkáme, že nemáme dost času na to, či ono, na sebe, na druhé, na určité aktivity, apod. Co tím vlastně ale skutečně vyjadřujeme?
Míním, že skutečnost – prožívaný stav bytí, ve kterém prostě nemáme dostatek potřebného prostoru v našem vědomí pro dané věci, druhé, či sebe, abychom k nim mohli zaujmout vztah, vztahovat se k nim.
Naše prožívání času i jeho dostatku či nedostatku tedy souvisí s naším prožíváním a vnímáním prostoru vědomí ve vztahu k nám samým, naší tělesnosti, k daným věcem, či druhým, ve kterém se nacházíme a ze kterého jsme si vědomi daných věcí, druhých, apod. Při nedostatku takového prostoru se prožíváme tak, že to nejčastěji vyjadřujeme, že „nemáme čas“ jako doprovodné vyjádření prožívaného tlaku či stresu.
Míním tedy, že základem pro skutečný „time management“ není snaha o lepší a sofistikovanější organizování a plánování jak „využít“ čas – vnímaný jako lineární dvourozměrný tok okamžiků, ale primárně rozšíření – expanze prostoru vědomí v kterém přebýváme a v kterém jsme si vědomi daných věcí, druhých a aktivit v našem životě, v jejich celistvosti, která zahrnuje nejen vše prožívané do aktuální přítomnosti, ale i vše potenciálně možné, které vyvstává v souladu s tím, kolik my sami věnujeme svůj čas primárně vědomí našeho prožívání jako takovému.
Prostor poskytuje nejen možnost přebývání věcí, druhých, myšlenek, emocí a událostí, ale současně je i potenciálem pro jejich odhalení v daném prostoru. Prostor nejen vymezuje, ale je živým stále rodícím mateřským lůnem věcí, které obsahuje a ze sebe zpřítomňuje.
Jinými slovy, čím více jsme si vědomi prostoru, ve kterém přebýváme a ve a ze kterého si uvědomujeme věci, myšlenky, druhé a aktivity jako samotného prostoru vědomí, natolik „máme“ – lépe prožíváme více prostoru – a tedy i času pro naší vztahovost k daným věcem, druhým, myšlenkám, citům a celému životu jako takovému.
Prostorovost je základní charakteristikou naší neosobní – určitému prožívanému já (egu) nepatřící subjektivity, která zahrnuje vnější – vně rozšiřující se prostorovost i vnitřní – v nitro směřující gravitační prostorovost, kterou je samo pole-otevřený prostor cítícího vědomí jako takové (cit – citti).
Abychom rozšířili prostor vědomí, ve kterém spočíváme a který ztělesňujeme, musíme si nejprve dát čas k rozšíření a zintenzivnění – procítění samotného naše celo-tělesné prostorové vnímání – tedy vnímání prostorovosti jako základní charakteristiky vědomí a současně našeho tělesného sebe-prožívání jako tohoto prostoru zahrnujícího jak samu celkově pociťovanou tělesnost, tak prostor vně i v nitru těla, včetně, všech věcí, druhých bytostí, či našich myšlenek.
K prožívání sebe a ztělesňování se jako prostor – pole samotného cítícího vědomí, kterým jsme, dospějeme bytím tímto vědomím skrze ztotožnění se s vnímající prostorovostí, ve které se vše vně i v nitru čeho jsme si vědomi nachází a skrze tento otevřený prostor vědomí (slovesný tvar „vědomí“ jako takového) – zpřítomňuje jako prožívané věci světa vnějšího i vnitřního v jediném proudu života..
Následující přirozená meditace může každému přinést procitnutí zkušenosti vědomí jako dvou od sebe neoddělitelných základních prostorů (expanzivního a gravitačního) a je sjednocujícího jediného otevřeného pole vše po-ciťujícího univerzálního „božského“ vědomí Já.
Věnuj potřebný čas jednotlivým krokům, který potřebuješ.
Meditace
- Dej si potřebný čas na procítění – procitnutí subjektivně prožívaného celkového povrchu svého těla – tak jak jej cítíš „z nitra“.
- Skrze takto procítěné pole celo-tělesného prožívaného já prociť a vnímej všemi směry celý neomezený prostor rozšiřující se do nekonečného horizontu (nad, pod, vpředu, za, po stranách a nakonec kolem dokola všemi směry rovnoměrně).
- Rozpoznej tento prostor věcí, druhých bytostí kolem tebe jako prostor samotného vědomí – stejného vědomí kterým jej pociťuješ a buď jím, ztotožni se s ním.
- Nyní se z horizontu tohoto vědomí zaměř svou celkovou pozorností skrze celo-tělesné procítění povrchu těla do nitra „temné“ hlubiny nitra svého tělesného bytí.
- Procitni do vnitřního prostoru hlavy-trupu-břicha těla jako celku a prožij jej jako vnitřní – niternou gravitační hloubku samotného vědomí. Ztotožni se s tímto prostorem vědomím.
- Nech své celo-tělesné prožívání transformovat a doslova rozpustit pocit oddělujících hranic mezi oběma prostory vně a v nitru („i to i to“ a „nejen to nejen to“) v jediný vše zahrnující – sjednocující oceán univerzálního vědomí, které je tvým prožívajícím Vědomím Já, vše zahrnujícím cítícím polem samotného vědomí, duší.
- Setrvej ve ztotožnění s tímto polem cítícího vědomí a v jeho stále nové zkušenosti Sebe-prožívání v kontinuu tónu prožívajícího já svobodně surfující tóny oceánu tiché hudby blaženého vědomí jehož jsi individuálním ztělesňujícím se vyjádřením ve věčném tanci všeho co je a může být.
Všechny charakteristiky, či kvality vědomí jsou dialektické, tvoří vztahové páry, viz vnější a vnitřní prostor kolem těla, z centra na horizont vyzařující světlo vědomí a z horizontu do centra pohlcující světlo vědomí, sestupný a vzestupný proud vědomí, měkkost a tvrdost, výška a hloubka, apod., které se vyjadřují v jediném poli vědomí. Procítěné tělo jako celek – citové vědomé tělo je současně prožívajícím já jako celkem, které tvoří svobodné hranice, které neoddělují, ale naopak spojují a umožňují vzájemné prostoupení a dotýkání obou základních prostorů vědomí jediného pole vědomí projevující se kontinuem individuální symfonie cítícího vědomí, naší duše.
Zkušenosti vědomí v podobě vně expandujícího neomezeného prostoru, nebo do nitra stahujícího-gravitačního prostoru vědomí a vědomí jako otevřeného oceánu – či pole oba prostory zahrnující, nejsou nikdy absolutní a stálé, ale jejich intenzita a procítění kolísá s tím, nakolik věnujeme čas tomu, být vědomý a vědomí samému v naší zkušenosti.
Tyto zkušenosti vědomí jsou přirozenými schopnostmi – vrozenými kapacitami naší duše, cítícího vědomí, kterým jsme. Jejich vědomou kultivaci lze nazvat jógou prostoru.