Setkal jsem se s mnoha názory a pohledy na meditaci. Vesměs v nich zaznívá samo vlastní nepochopení podstaty meditace samé – tedy: co je “meditace”? jako taková, či naopak vlastní specifické nazírání na meditaci na základě nesprávných přesvědčení.
Obecně se dnes chápe, že meditovat je „dobré“, už málo se ale říká proč a ještě méně, co je vlastně meditace, k čemu je to tedy vlastně „dobré“.
Známkou naší doby je skutečnost, že existuje doslova “tržiště“ s tzv. seberozvojem s nejrůznějšími „učiteli“ s nejrůznějšími „jógami“, „buddhismy“, „čhikungy“ a jinými „vykuky”. Žijeme tak doslova v záplavě nejrůznějších druhů taky “meditací”, „terapeutických postupů“ a „duchovních forem léčení“, které podle svých re-klam slibují nejrůznější přínosy svým praktikantům, ať už je formulují jako “duchovní osvícení či osvobození” nebo psychologicky jako “ovládnutí mysli, emocí a těla”, či zlepšení v tom či onom s vyjmenováním snad všech zdravotních obtíží, co lidi trápí, které to „léčí“. Na první pohled by to vypadalo, jako, kdybychom žili doslova v „osvícené“ době, nicméně míním, že opak je pravdou. O to více dochází k zastření pravé spirituality a jejích univerzálních principů a zákonitosti. Podobná situace s dnešní nabídkou „sebe-rozvojového“ businessu, kterému se také říká „new age“ byla podobna v závěru pádu římské říše, podobné klima rozšířeného vnějšího a povrchního zájmu o esoteriku, zdraví a sebe-rozvoj bylo i před první světovou válkou v Německu a Rakousku-Uhersku. I v dnešní době platí, že pokud slepí vedou slepé, všichni spadnou do jámy.
Meditovat a tzv. “dělat jógu” je dnes součástí běžného trhu se službami, které lze nazvat trhem se zážitky a zkušenostmi nebo trhem s „léčením“ podobně jako jiné rekreační aktivity typu fitness, wellness, apod. Dnes je i mezi běžnými lidmi zažitá představa, že „jóga“ je to, když lidé cvičí různé podivné cviky pro svou duševní pohodu a zdraví a „meditací“ se chápe nějaké soustřeďovací cvičení nebo „sezení se zavřenýma očima“, apod. Prostě „babylón“ a doslova „duchovní guláš“, v kterém se navíc mísí pojmy tradičních spiritualit, materialistické psychologie a new age ideologie „energetismu“ ve smyslu „vše je energie“.
Mnozí lidé chápou samotnou meditaci jako jakousi “duchovní aktivitu”, tedy v podstatě jako určité “dělání”, které je má učinit “duchovnějšími” ve stylu, čím více trávím čas v klidové meditaci, tím více jsem „osvícený“ a „duchovní”. Chápou tedy meditaci jako jednu z dalších aktivit, ke svým dalším aktivitám, jako je zaměstnání nebo zábava. Současně s tím očekávají od této aktivity “zlepšení” a “přínos” pro svůj další život. Ke svým běžným aktivitám, kterým člověk věnuje svůj čas, tedy k zaměstnání či vydělávání si peněz nebo jejich konzumaci, k práci, či koníčkům, hře, či sportu mnoho lidí přidává nějaký druh tzv. “meditace” nebo “jógy” z dnešní nabídky „sebe-rozvojového tržiště“ jako další své aktivity ve svém denním čase, od kterých si slibuje celkové “zlepšení”. Zlepšení svého „duchovního ega“ je jisté.
Nicméně spiritualita není o tom, zda chodíme jednou denně do nějakého meditačního centra nebo pravidelně nějakou dobu se věnujeme klidové meditaci, či chodíme na hodiny „čhikungu“, „tajči“ pod vedením nějakých cizích mistrů, ale o celkovém způsobu našeho života, o celkovém vztahu k našemu bezprostředně prožívanému životu – tedy času jako takovému a to okamžik po okamžiku, jehož součástí samozřejmě může být klidová forma meditace jako jeho součást. Nicméně, sama o sobě, navíc pojímaná samoúčelně jako pouze určitá další aktivita v našem životě, které se věnujeme po určitý svůj čas, navíc často s velmi podivnými „výchozími předpoklady“ nemá se skutečným meditativním životem nic společného. Můžeme chodit na jakékoliv „meditace“ či „jógy“, ale vůbec to nemusí znamenat, že opravdu spočíváme v meditaci.
Problém celého tohoto přístupu spočívá jednoduše v tom, že se zde stále recykluje prvotní nevědomost, ve které se zaměřujeme na dělání zaměřené na určité získávání – tedy vlastnění, místo na samo bytí, které je předmětem meditace i jógy. Přitom právě jóga i meditace začíná primárně odstraněním naší nevědomosti v základních otázkách přístupu ke skutečnosti. Jakákoliv naše „meditace“ může přinést jenom to, co do ní sami vkládáme, projektujeme a z jakých výchozích předpokladů vycházíme.
Právě v tomto základním způsobu přístupu se rozhoduje, zda se jedná jenom o další aktivitu našeho ega (já) v čase našeho života, které se chce „duchovně vylepšovat“ nebo zda jde o skutečnou reálnou transformační změnu v našem způsobu života, tedy bytí samého, neboť meditace a jóga je zejména o vědomé transformaci našeho bytí, jako takového v souladu s přirozeností života a naší unikátní individualitou.
Řekněme si, co vlastně skutečně “vlastníme”, či lépe co reálně opravdu máme k dispozici ve svém životě? Shledáme, že to není nic hmotného, žádný majetek, peníze, či jakékoliv objekty k vlastnění, ano určité vrozené či osvojené znalosti, či schopnosti, ale náš vlastní čas – přímo žitý čas – jak svůj čas trávíme, čemu, či komu jej věnujeme. To je primárně to, co předurčuje kvalitativní stránku našeho života jako takového.
Čemu ve svých životech opravdu věnujeme svůj žitý čas? Věnujeme jej zaměstnání kvůli penězům, které potřebujeme nebo zkrátka nějakému dělání za určitým účelem či ziskem, nebo naopak jenom konzumaci určitých zážitků ve svých odpočinkově-rekreačních aktivitách? Jsme puzení k hledání stále dalších aktivit, ať už abychom se v nich zaměstnali pro určité cíle nebo naopak si dopřávali konzumaci určitých zážitků? Nebo věnujeme svůj čas svému bytí jako takovému?
Být je ale něco zcela jiného, než něco dělat z určitého popudu, či pocitu sebe. Samo by-tí je naší primární aktivitou – aktivitou našeho vědomí, kterým podstatně jsme. Věnujeme svůj čas stručně řečeno jenom prožívaným zkušenostem v našich aktivitách, nebo věnujeme čas tomu být si vědom všech našich zkušeností a aktivit, v kterých se účastníme a které probíhají? V pravdě být totiž znamená primárně být vědomý – tedy věnovat čas výhradně našemu vědomí našeho bytí jako celku a všeho, co se jej nějakým způsobem dotýká. Jak víme, že vůbec něco, či my sami či jakákoliv zkušenost je? Výhradně skrze vědomí dané věci či skutečnosti. Proto pro mě meditovat je synonymem pro samo být vědomý a být vědomím samým, tedy způsobem žití spočívající v radikální změně ve využívání času, která se přesouvá v jeho věnování nikoliv uvědomovaným zkušenostem, ale celkovému vědomí našeho prožívání jako celku.
Meditovat znamená věnovat svůj čas primární aktivitě vědomí, tedy tomu, být vědomý a to ať současně provádíme jakoukoliv aktivitu, jsme v klidu, či v pohybu, v tichu, či hovoříme, sedíme s druhými při formální klidové meditaci, nebo se věnujeme běžným aktivitám našeho každodenního života. Každá naše aktivita a vztahování může i nemusí být meditací. Záleží čemu opravdu věnujeme svůj čas, zda pouze uvědomovaným zkušenostem, nebo našemu celkovému vědomí prožívaných zkušeností?
Obvyklá představa, že cílem meditace je dosažení nějakého jednorázového prožitku či zkušenosti tzv. „transcendence“, a proto tedy „sedíme v meditaci“, je zcela klamná a vykazuje projekci vlastní základní nevědomosti. Cílem meditace je meditace samotná.
Meditace nespočívající v „dosahování“ nějakých zkušeností či „transcendenci“, ale v bezprostředním žití smysluplného-života plně ztělesňujícího vědomí, v kterém spočíváme.
Meditace je pro mě synonymum pro spočívání ve svobodném ryzím vědomí i při plném ponoření v aktivitách světa v našem proměnlivém světě, kdy vše uvědomované, tedy těla věcí a bytostí kolem nás přímo nazíráme jako manifestace kvalit společného širšího pole vědomí jehož jsme vědomou součástí. Meditovat je pro mě být vědomý, ať už bdíme, sníme či spíme, v tomto i jiných životech.
Pokud tímto způsobem žijeme, můžeme shledat hlubší přirozenou potřebu sdílet své bytí i s druhými i jenom tak v klidu tiché meditace. Jde o přirozené vyjádření lidské sounáležitosti v její nejryzejší podobě.
Chápat ale například klidovou meditaci, ať už o samotě, nebo ve skupině (satsang) jako jakési pouhé lázně, či duchovní odpočinek k načerpání „duchovní síly“ či jako prostředek k zesílení schopnosti zaměřeného soustředění, který nám má pomoci v našich jiných aktivitách například ekonomického charakteru, nebo naopak dát nám možnost odpočinout si a zregenerovat pouze následky nevědomého života v pohlcení našich denních aktivitách, je pustou recyklací rakoviny materialismu.
Meditovat neznamená dosahovat nějaké „změněné stavy vědomí“ či nějaké zážitky „sebe-poznání“ v určitém vyhrazeném čase, kdy říkáme, že tzv. „meditujeme“, ale zkrátka způsob bytí, ve kterém si stále dáváme čas být opravdu vědomý toho, co je, co probíhá, co si myslíme, prožíváme a cítíme bezprostředně tam, kde jsme. Jenom tak se můžeme otevřít z nitra širšímu prostoru vědomí, který nás obklopuje, stejně jako všechny věci kolem nás, včetně našich myšlenek a pocitů, který nám umožňuje meditovat cokoliv ze širší perspektivy, a tak získat potřebné vhledy a prostor pro rozhodnutí v jakékoliv věci, která se nás právě dotýká, či naléhá na nás. Právě z tohoto širšího, rozšířeného prostoru vědomí mohou vyvstávat smysluplná rozhodnutí i v těch nejpraktičtějších věcech osobního, ale i profesního či kolektivního života a jeho otázek. Jenom z takového vědomí mohou vyvstávat kvalitnější lidské vztahy a přirozené léčení či celistvění naší duše v našich vtazích. Právě v tomto lze spatřovat skutečný pragmatický a praktický přínos meditativního způsobu bytí, tedy meditace.
Ano, samozřejmě, skutečná meditace, či meditativní stav bytí je nezávislý na tom, zda tzv. sedíme v meditaci nebo se věnujeme našim aktivitám nebo třeba zda současně kouříme nebo hovoříme. Nejde o aktivitu jako jiné, ale o způsob bytí při jakýchkoliv aktivitách nebo v klidu, za bdění i spánku. Otázkou meditace tak není v tom, jak pomocí meditace dosáhnout určitého „stavu“ ale věčně žitá otázka, jak to – kým jsme, se stále zpřítomňuje jako my sami a vše, co si právě uvědomujeme a děláme v naší bezprostřední zkušenosti právě nyní a tam, kde jsme a s kým jsme. Jinými slovy, celý náš život je nejen obrazně, ale doslova a do písmene, meditací a je odrazem a výsledkem naší meditace (ať už slovo „meditace“ vůbec používáme), tedy našeho přístupu ke svému času jako takovému.
Skutečnost, že meditace, ve smyslu být vědomý, není závislá na konkrétních formálních sezení, ale současně neznamená, že klidová sezení, kdy se tzv. výhradně věnujeme meditativnímu bytí, nemají své potřebné a zdravé místo v našem životě. Osobně nevěřím lidem, kteří tvrdí, že nepotřebují meditovat, protože tzv. „meditují“ stále a jazykově si osvojili rétoriku, že „vše je vědomí“ a „všichni jsme jedno“, apod.
Je velmi snadné tvrdit, že „meditujeme stále“, že proto nepotřebujeme sedět v meditaci, neboť je celý život pro nás meditací. Dobře se to poslouchá a dobře se to „prodává“ davům, když chceme být „duchovně populární a oblíbení“ pro davy. Ale ruku na srdce, kolik kdo znáte ve svém okolí v pravdě vědomých lidí, žijících stále v meditaci, kdy celý jejich projev je ztělesněnou meditací či projevem vědomí, či slovy mystiky jsou ztělesněním božím? I velcí učitelé světa, nám historicky známý, kteří ztělesňovali opravdu široké vědomí natolik, že je jejich současníci nazývali spasiteli či mistry, je známo, že museli mnohdy do ústraní, či tzv. na „poušť“ k vlastní klidové meditaci.
Jednou věcí jsou přednášky pro lidi, které často ani osobně neznáme, kterým se hezky vypráví, jak není třeba meditovat, neboť stačí meditovat stále a vše je meditace a povídat si s nimi o „duchovních tématech“ a něco zcela jiného je tiché meditativní setkání v klidové formální meditaci, neboli jak říkají v Indii tzv. satsang, doslova „sezení v bytí“. Zde se nepovídá, nerozebírají duchovní témata, ale každý individuálně a zvláště věnuje výhradně svůj čas meditaci svého vlastního bytí jako celku a to společně s druhými ve sdíleném prostoru vědomí. Tím nejen přirozeně vzrůstá intenzita sdíleného vědomí díky společně věnovanému času a pozornosti „stejnému“ způsobu bytí, ale probíhá vzájemné učení se být plně tím, kým podstatně jsme a společně být i s druhými ve vědomí a jako vědomí. Společně sdílené neviditelné zintenzivněné pole vědomí pomáhá všem přítomným. Viz Ježíšova slova „kde se dva či více sejdou ve jménu mém (k tiché meditaci), tam já (vědomí) jsem uprostřed nich“. Takové neformální skupinky meditujících scházejících se ke společnému tichému sezení vznikaly v dějinách vždy a všude, kde lidé kultivovali své vědomí a kde hlavně opravdu vědomí působilo v okolí těch, kteří touto cestou žijí. Právě v takovém převážně ústním kontextu „duchovních rodin“ se uchovávala i nauka a individuální duchovní poučení autentické gnóze. Právě takto vždy vznikají a vznikla skutečná „tajná“ duchovní společenství. Zde nejde o nějaké „utajované“ sekty s nějakým tajným učením, které by se museli ukrývat, konspirující proti všem, které se scházejí k nějakým přednáškám, či jiným formám indoktrinace, ale o neformální skupiny tvořené sdílením společného pole vědomí a scházející se pouze a výhradně k tichému meditativnímu bytí s druhými, ať už párově, nebo v malé skupině. Současně samozřejmě tito lidé mezi sebou udržují vzájemné přátelské vztahy. Netvoří ale skupinu „kolem nějakého duchovního vůdce“, ale zcela neformální společenství lidí se svými běžnými individuálními, často velmi rozmanitými životy. Je pro mě záhadou, jak mnohým lidem přijde divné, že se najdou lidé, kteří společně spolu jenom „sedí v tichu“ nebo meditují, ale například, když se scházejí party v hospodě, nebo na nějakých tanečních nebo sportovních setkáních, či jiných „mejdanech“, divné to není. I to je důsledkem toho, čemu říkám reálná „asymetrie vědomí“ ve vnímání.
Tato setkání za účelem společné tiché meditace zaměřené na naše bytí jako takové, nikoliv nějaké tzv. „řízené meditace typu „modrá alfa“ a podobných „průvodců“ do kolektivně sdílených změněných stavů vědomí, které se mnohdy také vydávají za „společnou meditaci“, přináší přirozeně intenzivnější možnost rozšíření a prohloubení vědomí v prostředí stejně zaměřených přátel a ustálení schopnosti spočívat ve vědomí, být stále bdělý i uprostřed světa a našich všech vztahů.
Ze své zkušenosti mohu říci také, že tzv. medituji neustále (kdykoliv si na to vzpomenu, že vůbec existuje slovo meditace😊), ale současně nemohu tvrdit, že se současně nevěnuji i klidové, chceme-li formální meditaci, tichému spočívání ve svém bytí, ve kterém rozšiřuji vědomí prostoru a dechu, v kterém vědomě spočívám. Osobně tomu říkám „metabolizace“ či prostě „trávení“ a považuji to osobně za stejně důležité, či spíše důležitější než spánek jako takový. Věnuji se klidové meditaci a formálnímu obnovení prostoru a dechu vědomí, ve kterém spočívám, po každém aktu vztahování, či po jakékoliv aktivitě, či setkání s druhým člověkem, i kdyby to znamenalo jenom pár vteřin. Současně s každým ranním vstáváním a usínáním se meditativně věnuji celému procesu usínání a procitání, ve kterém vědomě přecházím mezi různými zkušenostními prostory svého vědomí. Tedy, chceme-li to takto říci, nedělám nic jiného, než že se výhradně meditativně věnuji přirozenému procesu spojeného s přímým prožíváním mé tělesnosti jako celku v čase, který žiji. Jednou za čas se současně rád setkám s podobně zaměřenými přáteli ke společné tiché meditaci nebo se věnuji společné meditaci s přáteli v párovém kontextu.
Jednou věcí je také meditovat a jinou věcí je vědomě si osvojit schopnosti ztotožnit se s určitými aspekty či kvalitami samotného vědomí, jako je Světlo, Prostorovost, Dech, atd. či stavy rozšířeného vědomí v nejrůznějších kontextech ze své vlastní vůle a ještě zcela jinou věcí je tyto stavy vědomí komunikovat a bezprostředně sdílet s druhými. Pro osvojení si určitých schopností vědomí platí tak, jako v každé oblasti poznání, že to vyžaduje svůj čas a zaměření s tím v souladu. Nejlepším způsobem, tak jak tomu bylo vždy a co vychází z přirozenosti, je vztah s člověkem, který tyto kapacity má probuzené, je jejich průchodem, žije je a dosáhl i pochopení, jak tyto vnitřní nauky sdílet ve společném poli vědomí s druhými. Jenom hořící svíčka zapálí nehořící, jenom širší a hlubší vědomí má možnost probudit i naše vlastní vědomí. Často zapomínáme, že za nejpřímější a nejrychlejší podobu „jógy“ jako cesty k probuzení a rozšíření našeho vědomí a spočinutí v meditativním stavu bytí, se vždy považoval vztah či stýkání s vědomým člověkem v jehož kontextu se setkává učící se učitel a učící se student, kde učitel je jenom zkušenější student vědomí samého. Pak samozřejmě se může jevit, že zdánlivě není třeba nějak zvláště „meditovat“. Míním ale, že zkrátka bez formální meditace a vnitřně zaměřeného vzdělávání, tedy bez dostatečného úsilí spočívajícího v dání si potřebného času k procítění našeho vědomí a všech jeho úrovní, v kterých se ztělesňuje zkrátka můžeme tvrdit, jak meditujeme stále, ale to ještě nic neříká o tom, jak moc jsme skutečně vědomý a to i přesto, že si osvojíme „řeč“ o tom, jak vše je vědomí.
V oblasti vědomí není nějakého konečného stavu, který by byl cílem cesty a veškeré takto motivované úsilí je převlečeným strachem z bytí jako takového. Nelze být někým jiným, než jsme, ale lze být opravdu tím, kým jsme a tím není žádná fixní identita, ani konkrétní stav vědomí, ať už jakkoliv „vysoký“ či hluboký, ale samo vědomí našeho prožívání všech těchto stavů a uvědomovaných zkušeností. V každém okamžiku existuje potenciálně širší vědomí nás samých, chceme-li naše širší vědomí-Já, které se právě zpřítomňuje. Existuje pouze tok kontinua zkušenostních polí vědomí, ve kterých spočíváme a které ztělesňujeme. Podstatně jsme určitou unikátní individuální nesmrtelnou inteligencí, nicméně to, jak svou vrozenou nesmrtelnost skutečně prožíváme, je projevem způsobu naší celkové meditace – tedy našeho způsobu bytí.
Věnováním svého času výhradně vědomí, si můžeme osvojit a naučit ztělesňovat různé aspekty a kvality samotného vědomí, i je ve formální meditaci s druhými sdílet, ale i to vyžaduje čas. Současně dle mého názoru není potřeba v těchto zintenzivněných stavech vědomí spočívat stále, jak jsem si dříve myslel, ale osvojit si schopnost do nich vstupovat podle celkového záměru ze své vůle, ale v běžném životě meditujeme zejména každodenní rozhodnutí a volby a mikro-volby, ze kterých se skládá náš život a kvalitativní proud celého našeho vědomí.
Přestože je mou schopností vstupovat ze své vůle do zintenzivněných stavů vědomí a modulovat své celkové vědomí ze své vůle, nespočívám trvale v jednom stavu vědomí, naopak jeho celkové pole-tělo, rozsah, zabarvení, směr a další kvality se mění v souladu s mým vztahováním a tím, zda jsem v klidu, nebo činný v souladu s mojí individuální přirozeností, nicméně bez ztráty širšího pole vědomí, v kterém já a mnou uvědomované zkušenosti vyvstávají.
Ve svém osobním případě jsem cítil potřebu pro sebe si vyjádřit a zformulovat způsob bytí, který kultivuji jak během klidových sezení, tak kdykoliv v jakémkoliv vztahování a okamžiku života. Jako cíl meditace chápu život sám, který se nám má stát meditací, tedy meditativní vyjádření unikátních kvalit, které chováme na rozdíl od „úspěch-aného“ života zaplňujícího se zaměstnáváním a aktivitami, které plně nepřinášejí naplnění smyslu našeho bytí. Pro jeho kultivaci a osvojení si, jsem se dlouho experimentálně věnoval jednotlivým aspektům vědomí a z nich plynoucích způsobů meditace či jóg, zkrátka vnitřnímu „know-how“ jak praktickým způsobem být vědomý nejen v každodenním životě a vztahování, ale i jak získat klíč ke všem mystériím vědomí-bytí, jehož jedním z unikátních projevů – doslova vesmíru každý jsme.
Vědomí se nedá vlastnit – byť se tak ve své nevědomosti chováme. Vědomím lze pouze být, a tak být v pravdě vědomý. Jiné než vědomé bytí nedává smysl. Pokud ale nezměníme svou základní strategii života radikálním přesunem od zaměření na „dělání“ či v převlečeném stavu od pouhého „užívání“ či „odpočinku od dělání“ a snaze „vlastnit“ ke strategii vědomě být a by-tí, dotud nelze slovy Ješuy/Ježíše „vstoupit do království“, které je v nás i kolem nás, tedy do meditativního stavu bytí jako samo vědomí jako takové, byť bychom chodili každý den na hodiny jógy, nebo dělali zen, tajči, či nic z toho nedělali protože „meditujeme stále“.
Vzhledem k dnešní situaci, kdy mnoho lidí se snaží nějak soustřeďovat nebo meditovat a přitom nemají základní poučení o skutečnosti a naopak chovají přesvědčení jsoucí v rozporu se samotnou filozofií vědomí, rozumím tomu, proč Abhinavagupta a jiní učitelé tantry nepřipouštěli kohokoliv ke společné meditaci s nimi dokud neprošli formálním poučením o principech vědomí.
Umění meditace si nelze zaplatit nějakými meditačními hodinami nebo vysedět pouze v klidové meditaci v určité hodiny, ale je současně v moci každého ve své zkušenosti tuto nezaplatitelnou a ničím nevyvážitelnou vrozenou schopnost naší duše znovu procitnout ve svém životě.
V článcích Co je meditace? a Vědomí jako meditace a její princip se věnuji samotnému obsahu pojmu „meditace“ a meditaci jako přirozenému spočívání ve vědomí.