Aneb introspekce otázky „Kdo jsem?“

„Moc prostorovosti je vrozená duši jako pravá subjektivita, která je jak současně prostá všech uvědomovaných zkušeností objektů, tak současně plna možností poskytující prostor pro jejich bytí a poznávání.“

Abhinavagupta

Základní uvědomění: nikoliv bytí, ale vědomé bytí, tedy vědomí bytí

To, co běžně nazýváme slovy „Nejvyšší či nejzazší skutečnost“, či „stav“, není žádná forma „bytí“ nebo pouhé „existence“, ani jakákoliv forma „nejvyššího Bytí“ či „Boha“.

Proč?

Co je vždy prvotním předpokladem jakékoliv naší zkušenosti či prožívání, tedy včetně naší existence – našeho bytí (Já jsem)?

Jak víme, že něco vůbec existuje, že něco vůbec je, nebo že něco není včetně naší existence, našeho bytí, naší zkušenosti „Já jsem“?

Míním dle mé přímé zkušenosti, že výhradně díky či skrze samo vědomí daných věcí, zkušeností, že jsou či nejsou.

Filozofie a jóga vědomí nehovoří o nejvyšší skutečnosti, nebo Bohu jako o určité formě „bytí“, které vyjadřuje pouze skutečnost, že něco existuje či je, ale o Vědomí, jež je prvotním předpokladem – Světlem veškerého poznávaného bytí, jak aktuálního projeveného, tak potenciálního – možného, existujícího pouze ve vědomí samém.

Co je vždy prvotní, je vědomí jakéhokoliv bytí, včetně naší existence – našeho bytí (Já jsem).

Jak každý z nás víme, že my existujeme, že jsme?

Pouze skrze Vědomí našeho Bytí.

Je podstatou našeho bytí myšlenka „já jsem“ nebo vědomí prožitku-myšlenky „já jsem“?

A můžeme vůbec – z principu chovat myšlenku „já jsem“ či jakoukoliv jinou bez jejího prvotního vědomí a současně bez doslova tělesného způsobu jejího prožívání – tedy tělesného prožívání, že jsme? – tedy prožitku „já jsem – já existuji“?

Nepociťujeme a neprožíváme tento přímý prožitek – prožívání myšlenky – pocitu „já jsem“, vždy a výhradně v určitém prostoru těla – tělesného bytí – obvykle v prostoru hlavy, nebo v hrudi?

Toto vědomí prožívání „já jsem“ není určitým subjektem (já) vlastněné vědomí, které „má“ to, co nazýváme „hlavu“ nebo „hruď“. Proč?

Protože i hlavu, nebo hruď a celé tělo jako celek si přeci pouze uvědomujeme nebo nikoliv jako součásti naší celkové zkušenosti nás samých – naší existence jako celek! Pak přeci žádné já prožívané jako pocit prožívaný „v těle“ nemůže být naším skutečným bytím jako celku.

Rozpoznej skutečnost, že vědomí (koho-čeho?) pocitu-myšlenky „já jsem“, není žádnou myšlenkou ani pocitem, ale vždy a výhradně všech myšlenek a pocitů „prázdné“ „jejich“ (ve smyslu je si vědomé) vědomí samo.

Podobně tak vědomí jakékoliv zkušenosti, ať už myšlenky, pocitu, emoce, věci, druhých, či světa, není z principu danou myšlenkou, pocitem, emocí, věcí, druhou bytostí či světem, ale vědomím myšlenky, pocitu, emoce, věci, druhého, či světa, které je z principu prosté všech myšlenek, pocitů, emocí, věcí, druhých bytostí či světa.

Co je tedy vědomí našeho bytí, našeho „já jsem“ jako celku?

Míním, že jím je samotné neohraničeného pole vědomí naší zkušenosti „já jsem tělo a jeho svět jako celku“

Naše Bytí jako celek je výhradně „tělesné bytí“ či „bytí v těle“ a vždy určitým způsobem přebývání “v těle“

Vědomí celého našeho bytí jako celku, je podstatně – esenciálně TĚLESNÉ vědomí jako celku – a to na všech úrovních a dimenzích skutečnosti zvané „tělo“.

Ta zahrnuje všechny úrovně skutečnosti těla, nejen to běžné spojení s fyzickým rámcem organismu a jeho světem, ale i to, ve kterých zakoušíme a prožíváme to, co nazýváme „tělo“ často zcela rozdílně než lidský organismus – například jako tělo ryzí záře světla vědomí, zcela lidskou tělesnost, zkušenost a svět přesahující.

Naše celkové bytí – tedy naše celkové já není nic jiného než samo tělo ve své podstatě či esenci – duše-těla (sóma, živátma, apod.), která je samozřejmě netělesná a nehmotná – ale z principu nesmrtelná (ani se nerodící, ani umírající).

Co je tedy „tělo“ jako takové – jeho esence?

Pak si tedy položme otázku, co je „tělo“, co znamená „tělesný“ či „tělesnost“?

Mám tělo?

Nikoliv.

Pouze si uvědomuji tělo?

Nikoliv.

Anebo se doslova vtělujeme-ztělesňujeme-zpřítomňujeme okamžik po okamžiku

v podobě

subjektivně prožívaného těla – tělesnosti

jako svého

celkového bytí.

Otázku „co je tělo?“ si nesmíme ale pokládat jako intelektuální otázku pro mysl a konceptualizující rozum oddělený od prožívání těla jako takového, ale ZÁSADNĚ jinak, meditativně:

Jak různými způsoby cítíš, pociťuješ a zakoušíš to, co nazýváme tělo, či těla?

Výhradně subjektivně jako prožitek těla a (jeho) vědomí.

Pak tedy:

Jak moc si uvědomuješ své tělo jako celek?

Jakým způsobem tělo zakoušíš a prožíváš se ve vztahu k němu?

Jako něco ohraničeno a uzavřeno jeho kůží od druhých či světa kolem nás?

Jak bys pak mohl cítit druhé lidi jako sobě blízké, nebo naopak oddělené či ti vzdálené a to nezávisle na fyzické vzdálenosti od nás?

Prožívání zkušenosti, že nám je druhý člověk, či osoba blízká či vzdálená je přeci výhradně vždy intimní tělesná zkušenost – zkušenost zakoušená v těle a tělesně podobně jako cítíme vřelost či naopak emoční chlad či nezájem pociťovaný k druhým.

Pak tedy o jakém „těle“ vlastně hovoříme?

Samozřejmě jím není tělo, jak jej chápe materialistická věda a lékařství, tedy jako jakýsi „pytel z kůže v kterém je maso, orgány a smrad z trávené potravy“ dočasně oživovaný „naším“ vědomím.

Toto vidění těla je pohledem na tělo „z vnějšku“ – a podstatně nevědomým viděním těla jako „objektu“, které vůbec nic neříká o našem skutečném těle a tělesnosti jako takové a naopak vytváří a pomáhá udržovat hypnotickou falešnou simulovanou skutečnost těla, tzv. „lékařské tělo“.

Skutečné tělo není ničím, co jenom „máme“ dočasně jako „obleky“ či „auta“, nebo jenom něco, co si můžeme pouze uvědomovat, nebo dokonce něco čím nejsme, nebo něco z čeho se máme „odtáhnout“, „vytáhnout“ či „rozlišit“ do „mimo-tělních“ zkušeností, ALE – z principu proměnlivé – stále se metamorfující se ryze subjektivní a živé TĚLO-VĚDOMÍ  (ŽIVÁ-TMA)– jehož esencí je „tělo“ – jako pole pociťujícího – cítícího vědomí, neboli to, co nazýváme tradičně „DUŠÍ“ jejíž podstatou a základní charakteristikou je vědomé pociťování (čití).

Zásadně ale rozlišujme: pocity a city nebo dokonce emoce jako zkušenosti či prožitky, které máme a pociťujeme v ohraničeném prostoru těla vymezeného kůží a masem, které si pouze uvědomujeme, OD samotného cítění – pociťování jako samotné stále přítomné a probíhající aktivity duše – tedy něčeho co ve skutečnosti provádíme svým vědomím jako celkem.

Například cítíme přítomnost druhých v našem prostoru, či nálady určitého prostoru, či prostředí. Toto vnímání či cítění přesahuje hranice organismu, tedy „kůže a masa“, jde tedy o cítění naším vlastním širším tělem – tělem – polem cítícího vědomí.

Pociťování (po – čit (sanskrtsky vědomí)) je aktivita – kapacita – schopnost vědomí samotného, ve které, vše co si uvědomujeme/pozorujeme/vnímáme, myslíme – SOUČASNĚ i zcela konkrétním určitým způsobem pociťujeme a prožíváme!

Neboli nelze schopnost vědomí omezovat jenom na nezaujaté – odtažité – rozlišené pozorování, neboť vše co pozorujeme, současně určitým způsobem pociťujeme jako určité vědomí.

Nepozorujeme neživé objekty nebo obrazy kolem nás, nepozorujeme „iluzorní“ druhé, ale vždy vědomě prožíváme-cítíme (čitíme) určité formy-podoby vědomí.

Vidíme tedy například jenom „neživý objekt“ s nálepkou-pojmenováním „hrnek“ před sebou, A NEBO prožíváme či pociťujeme ryze subjektivní vědomí například hrnku včetně jeho subjektivně prožívaných kvalit, které můžeme vyjádřit jako zpřítomňování daného vědomí hrnku – „hrnkování“. A to, aniž bychom vůbec slovo „hrnek“ či běžné pojmenování tohoto předmětu museli znát.

Tedy nepozorujeme „objekt hrnek“ před námi, ale v prostoru vědomí prožíváme – pociťujeme: vědomí hrnku jako ryze subjektivní zkušenost – nikoliv „mentálně-konceptuálně-objektivizující“ „já pozoruji objekt hrnek“.

Naše přímá zkušenost, pokud si dáme dostatek času a vnitřně zpomalíme naše vnímání, nám říká, že vše co vnímáme, či pozorujeme v našem celém životě je vždy SOUČASNĚ vnímáno cítícím způsobem – tedy pociťováno, a to ať se jedná o celý svět kolem nás, tělo, druhé bytosti, či věci kolem nás jako součást našeho vlastního „širšího“ těla – těla cítícího vědomí, v kterém žijeme a jehož základní charakteristikou je otevřené proměnlivé pole cítícího vědomí.

Z toho plyne důležité pochopení:

Vědomí celého našeho bytí je výhradně „tělesné“, ale současně hranice fyzického organismu „masa a kůže“ přesahující.

Vědomí našeho bytí jako celku je netělesnou esencí těla jako celku: vědomé-živé tělo-vědomí.

Současně i každá molekula či buňka našeho organismu je sama VŽDY URČITÝM unikátním ohraničeným „vědomím“ v tomto našem těle vědomí!

A každé takové určité vědomí, ať už jednotlivých molekul, buněk, orgánů, či fyziologických systému je současně neomezeno hranicemi kůže organismu, ale je součástí širšího prostoru vědomí, který obsahuje a přesahuje každé tělo, i vše s čím daná vědomí (ať už molekul, buněk, orgánu, či fyziologických soustav) ladí – souzní – resonují  svým nitrem.

My nemáme těla, ale jsme živými  cítícími a dýchajícími těly vědomí (živátma) a jako těla vědomí si nejsme jenom vědomí našich vlastních těl – vlastní tělesnosti, jak jí prožíváme „subjektivně z nitra“, ale vždy i ostatních těl a všech podob bytí – a tedy všech bytostí a forem bytí jako určité konkrétní tělo vědomí, či ztělesňování – zpřítomňování určitého vědomí.

Příklad doteku slunce:

Když cítíš dopad slunečního tepla na své kůži, tak je to podobné tomu, když se nás dotkne druhý člověk – cítíme to jako dotek druhým jiným tělem – necítíme jenom své tělo! Pak i slunce i vše co je lze chápat jako určité „tělo“, které se nás umí dotknout.

Přirozeně vnímáme a také prožíváme rozdíl mezi tím, co prožíváme a cítíme tzv. „VE“ svém těle (v našem nitru) jako různé myšlenky, pocity, emoce, a věcmi, předměty případně zevními zvuku, které cítíme a prožíváme „mimo nás“, ALE i ty jsou ryze tělesnými zkušenostmi pociťovanými ryze subjektivně – naším tělem vědomí.

Znamená to tedy, že pouze vnímáme a koukáme na svět kolem nás skrze naše smyslové orgány v tradičním chápání – jako určitými „kukátky“ uzavření v hranicích kůže našeho organismu? Mimo jiné právě TATO představa a chápání je pochopení současné vědy.

Není to spíše „nevědomý materialistický ve skutečnosti zcela NE-vědecký pohled a názor, že vědomí je obsaženo v našich tělech či mozku omezené „kůží a masem“ a jenom „kouká“ skrze naše smysly?

Míním, že právě tato představa i pohled na člověka a jeho tělo je – JE zkušenostní podstatou materialismu a klamu nevědomosti.

Není tomu spíše tak, že samo tělo a jeho svět-prostředí jako celek je poznávající-vnímající-cítící prostředek naší duše, v kterém se manifestují a projevují zkušenostní dimenze, kvality a schopnosti samotného vědomí?

Může být tělo a duše oddělitelné?

Není tomu spíše tak, že každé tělo je vždy výhradně tělem (určité) duše – pole vědomí a současně každé pole cítícího vědomí – duše se zpřítomňuje jako a skrze různá těla – různé podoby (po určitou dobu) a formy těl?

Tělo vědomí JE stále metamorfujícím polem pociťujícího vědomí

Filozofie a jóga vědomí vychází z principiální neoddělitelnosti našeho vědomí a jeho zpřítomňování – tedy bytí jako tělo ve všech jeho dimenzích a aspektech včetně fyzického organismu jako celku.

Jóga vědomí a její životní filozofie nenazírá, ani nepostuluje oddělenost našeho sebe-prožívání od tělesného bytí, naopak spirituální i fyzický aspekt naší zkušenosti chápe jako neoddělitelný a současně tvořící dynamický vztah a celek.

Tělo tak není ničím jiným, než určitým proměnlivým ohraničeným polem vědomí (tedy mající své hranice, ale nikoliv omezující, nebo vymezující, či oddělující od druhých těl a věcí), které podobně jako naše duševní kůže jak spojuje – zahrnuje tak rozlišuje – odděluje dva základní prostory vědomí:

•    vnější prostor vědomí světa a druhých těl kolem nás, který pociťujeme (čitíme) naším subjektivním pocitovým povrchem těla v různém rozsahu, jasu a horizontu směrem „VNĚ“;
•    vnitřní prostor vědomí našich myšlenek, pocitů, žádostí, přesvědčení, hodnot, který opět pociťujeme (čitíme) v různé hloubce či intenzitě více či méně ohraničen – nikoliv „uzavřen“ naším subjektivním pocitovým povrchem těla směrem „VNU“

Živé vědomé TĚLO jako tak celek zahrnuje nejen pole – prostor vědomí, který pociťujeme vnitru skrze subjektivně prožívanou tělesnost jako celku, ale také touto „duševní kůží“ cítěný celý prostor kolem – a každé tělo v něm. Skrze vnitřní prostor v nitru tělesného bytí pak získáváme přístup i možnost kontaktu s nitrem každého těla jakékoliv bytosti či podoby bytí.

Jak obnovit plné vědomí našeho bytí jako celku? Jak se plně do-narodit do svého pravého – z principu nesmrtelného těla vědomí – Těla jako takového a vědomě jím žít, potkávat se s druhými bytostmi a jejich těly a vzájemně se setkávat (společně utkávat přediva našich životů) jako vědomé bytosti v nesmrtelných tělech plně zpřítomněných přímo fyzicky?

Být plně si vědom svého těla jako celku vyžaduje prvotně a především zintenzivnění  prožívání vědomí povrchu těla jako celku – jako základního smyslu hmatu – pociťování naší duše.

Proč?

Neboť právě z nitra a skrze prvně pociťovaný vnitřní povrch tělesného bytí můžeme teprve přímo vnímat a prožívat ke stále větší  celistvosti a integritě sjednocené tělo vědomí, které zahrnuje nejenom vnitřní prostor „v“, ale i vše, co vnímáme kolem nás.

V současné době charakteristické svými vládnoucími nevědomými přesvědčeními materialismu, je jen velmi málo lidí si vědomo svého těla v jeho celistvém či k celistvému totálnímu prožívání směřujícím aspektu – jako samotného „prázdného“ duševního prostoru vědomí s neomezenými kapacitami a schopnostmi prožívat sebe, vše a každého kolem sebe jako součást svého vlastního – širšího tělesného POLE – chápaného jako živé cítící a dýchající proměnlivé PROSTOROVÉ TĚLO VĚDOMÍ – tělo, které není odděleno od toho, co nazýváme DUŠÍ – ale je tělem pociťujícího vědomí neboli duše –tělem duše.

Každé prožívané zkušenostní já je vždy určité tělesné prožívání – tedy určité subjektivní “tělo”. Naše prožívající já jako celek je pak vědomí tělesného bytí jako celku – tedy Tělo jako celek. To kým jsme, ve své celistvosti je takové vědomí Já, které není žádným z bodových prožívaných zkušenostních já, ale samo pole cítícího vědomí jako takového, které se okamžik po okamžiku zpřítomňuje-aktualizuje-křísí jako Tělo vědomí, tedy jako určité Sebe-prožívající se ohraničené pole cítícího vědomí se svými vrozenými kvalitami a schopnostmi zahrnující jak prostor vně, tak v našem nitru.