Zkušenostní interpretace původního textu Abhinavagupty: Anuttarāṣṭikā
Úvod
Následuje volná zkušenostní interpretace či adaptace původního textu kašmírského filozofa a tantrika Abhinavagupty: Anuttarāṣṭikā. Nejedná se o akademicky přesný překlad, který, mám za to, není ani z principu možný. Vycházel jsem z anglického překladu i sanskrtského originálu, a zejména z celkového experimentálního zkušenostního studia tantry vědomí a učení Abhinavagupty jako celku. Text si nečiní ambice přinést něco objevného, ani jedinou možnou a nebo jedinou správnou interpretaci původního textu. Je pouze obyčejným individuálním zkušenostním rezonančním překladem ducha Abhinavagupty. Je napsaný čistě z radosti, neboť jeho psaní mi bylo meditací prožívání psaného a současně vnitřním duchovním cvičením snahy vyjádřit v psaném prožívané. Výsledný text není jenom překladem cizích slov, ale zejména živým vyjádřením vnitřní zkušenosti vzešlé z kontemplativní meditace nad tímto krátkým textem v mém podání.
Z pohledu celého učení Abhinavagupty vyjadřuje tento krátký text stanovisko a pohled nejvyšší cesty „bez prostředků a metod“ (anupája), která je cestou samotného vědomí, nad něž vyššího není (Anuttara). Je vyjádřením experimentální zkušenostní metafyziky vědomí a současně zbavuje nesprávných přesvědčení vycházejících z nevědomého myšlení o skutečnosti postrádající přímý prožitek citu, kterým je “ryzí” vědomí samo.
1. sútra
Vzdej se všech představ a z nich plynoucích přesvědčení o potřebě určitých postupných kroků konkrétního duchovního postupu či soustředění, který by měl vést k cíli.
Není nezbytné nechat se ovlivňovat myšlenkami, emocemi, prožitky či vyprávěním zkušeností druhých.
Není potřeba praktikovat konkrétní meditaci a soustředění (dhárana), modlitbu, mumlat svatá slova nebo opakovat náboženské verše či jiné tzv. „duchovní úsilí“ podobného druhu.
„Co JE tedy nejvyšší Pravda?”, je oprávněnou otázkou studenta meditace. Učitel řekl, naslouchej:
Žádnou snahou o stání se čímkoliv jiným, ani snahou o změnu své identity a ztotožnění s čímkoliv jiným, ani snahou o zřeknutí se toho co jest, či snahou nebýt tím, kdo zrovna jsi, ani snahou o získání něčeho jiného než právě jest a je přítomno, není Pravda sama dosažitelná.
Místo toho věnuj celý svůj čas udržování stále celistvějšího, bdělejšího a širšího vědomí prožívání všech věcí a událostí tak, jak jsou.
Meditace je přirozený stav bytí (sa-ha-ja), je způsobem či uměním být. Umění být vědomý a přebývat ve vědomí, nikoliv forma činnosti, dělání něčeho, třeba určitého soustředění, čemu říkáme meditace ve vyhraněný čas a na určitém místě za určitým „cílem“. Jednou věcí je provádět určitou „meditaci“, například nějaké soustředění, a zcela jinou věcí je samotné přebývání v meditujícím vědomí – vědomí samém, neboť ono samo zprostředkovává – medituje naši veškerou zkušenost bytí a přebývání v bytí i jakékoliv soustředění nebo zaměření vědomí. Proto je Pravda, kterou je vědomí – vědomí jako takové včetně jeho působení a vyjadřování – živého projevu, nedosažitelná či neuchopitelná určitým úsilím. Nemá totiž povahu něčeho, co bychom mohli získat, vlastnit, něčeho, co by patřilo určitému já či něčeho, co by nebylo stále přítomné. Pravdou je autentické prožívání vědomí samého, které je současně autentickým ztělesňováním – prožíváním – vyjadřováním (prav) toho, co jest – našeho bytí (da) a jeho prožívání.
Můžeme ale vstoupit do pravdy vědomí kontinuálním způsobem bytí, ve kterém výhradně věnujeme čas tomu, být stále více vědomý toho, co je aktuálně přítomno: naší probíhající životní zkušenosti, našemu prožívání sebe i světa v jeho co nejširším rozsahu, celku, hloubce a intenzitě. Tímto způsobem se naše zkušenost bytí proměňuje a začínáme přebývat v samotném vědomí prožívání naší zkušenosti sebe i světa jako celku. To nám umožňuje stále přesahovat jakékoliv ztotožnění a současně udržovat vědomé prožívání jako samotné vědomí Sebe-prožívání jako celku – vědomí Já, které vyvstává jako širší pole vědomí v naší zkušenosti. Tím je nikoliv vědomí patřící určitému já nebo Já, ale samo ryzí vědomí samé ve svém unikátním tónu bytí vyjadřujícím se v naší zkušenosti jako my sami (prožívané já).
Ve verši bylo použito slovo „pravda“, na které se student ptá, když byl seznámen s tím, že není možná žádná snaha po získání poznání jiného, než toho, které je právě přítomné. Je to tedy právě sama pravda, která je nevyřčenou, ale stále přítomnou odpovědí.
Co je „Pravda“? Slovo „pravda“, které je tvořeno ze slov „pravit“ a „da“, tedy vyjadřuje: pravit, vyslovovat, vyjadřovat (koho co?) da, tedy to, co jest neboli bytí. Tato instrukce je přímým vyjádřením řeči bytí jako takového. Je pravdou, kterou nelze „vlastnit“ a „mít“, ale lze tímto způsobem vědomě žít, tedy být vědomý a vědomím samým v kontinuální řeči bytí samotného prožívajícího vědomí. Žít v Pravdě je být vědomý, což znamená: být vědomím svého prožívání a umožňovat mu osvobozovat nás od jakékoliv naší identity nebo ztotožnění a pohlcení vědomí v prožívaných uvědomovaných skutečnostech.
Dějinná reminiscence
Základní metafyzická otázka „Co JE pravda, jako taková?” byla dějinně exponovaná v rámci evropské křesťanské civilizace Janem Husem v jeho sporu s mocenskými strukturami tehdejšího světa. Jeho spor byl oživujícím echem pravé kultury člověka, postavené na individuálním hlasu svědomí a autenticitě našeho vlastního bytí a voláním po návratu ke skutečným hodnotám lidského společenství spočívající ve snaze o život v pravdě v dané době. Pravda je autentickou mluvou, řečí či pravením toho, co tak jest; nikoliv určitý názor, byť jakkoliv jinak správný či oprávněný. Pravda je samotná řeč bytí. Poznat pravdu o něčem je možné výhradně souzněním s řečí daného. Proto Hus správně hovořil o životě v pravdě, a nikoliv, že by hájil nějakou svou „pravdu“, tedy názor. Dějinný spor Husa či husitů s církví a papežem nebyl sporem různých názorů, ale vnějším výsledkem střetu kultury pravdy jako autentické řeči (pravdy) postavené na akceptaci každé individuality a jejího svědomí, a civilizace postavené na jediném správném vládnoucím názoru a centru moci (nároku na vlastnění pravdy).
Skutečná meditativní otázka hledajícího je, „Co je pravda?”; a nikoliv „jak na to“, „jak dosáhnout poznání“ či „jak postupovat postupně metodicky v meditaci“, když ani prvně vlastně nevíme, „co“ se vlastně dosahuje.
Přesažení krize identity
Duchovní otázkou není, zda být tím, či oním. Toto „hledání“ lze spíše nazvat „pokročilým stádiem krize identity“. Správnou otázkou je meditativní bytí, tedy přebývání v samotném všepociťujícím vědomí každého okamžiku jako samo vědomí prožívání v jeho stále nové celistvosti zahrnující jak svět a naše vztahy kolem nás, tak i naše nitro, směřující ke stále novému naplnění vědomí Já jako celku, toho Já, kterým opravdu jsme jako vědomá stále se proměňující, regenerující či re-inkarnující se Entita/Osobytost, jež je součástí univerzálního oceánu – Božství všeho a jeho unikátní individuální melodií a meditací.
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (1)
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (2)
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (3)
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (4-5)
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (6)
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (7)
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (8)