Zkušenostní interpretace původního textu Abhinavagupty: Anuttarāṣṭikā
3. sútra
Uctívání, uctívající a předmět či osoba uctívání. Tyto rozlišenosti rozvracejí transcendentální mód myšlení. Kdo vytvořil tato rozlišení a jaký je toho skutečný důvod? Podobné myšlení vyvstává z prvotního klamu, že je zde něco odděleného nebo oddělitelného od vědomí samého.
Jak a v kom může probíhat duchovní pokrok a jeho postup? Co jsou vlastně různé stupně pohroužení? To vše jsou klamná zdání a představy podstatně neoddělitelné od vědomí. Jsou jeho vlastním projevem.
Je nutné pochopit, že tímto vědomím je vlastní nejvnitřnější CIT – pociťující vědomí samo, které je tvým pravým Já. Tak se vzdej veškeré zcela zbytečné úzkosti a strachu vyvstávajícího z nevědomého a neužitečného myšlení.
Být vědomý znamená také být vědomý vyvstávajících myšlenek, které vyvstávají z našeho celkového vědomí prožívání a hloubky našeho bytí. Myšlení a prožívání je neoddělitelné. Nevědomé myšlení je mentální abstrakcí oddělenou od svého prožívání, prožívání samotného vědomí v myšleném a vyjadřující samotné vědomí.
Podle zákona „rozděl a panuj“ si já, které si přivlastnilo vědomí, vykonstruovalo svou realitu a potřebu uctívání něčeho mimo sebe a tak došlo ke slovům rozlišující uctívatele, uctívané a uctívání. Oproti tomu uváděný „transcendentální mód myšlení“ je meditativní myšlení vyjádřené a nesené slovy, neoddělitelné od prožívání myšleného jako určitého komunikovaného vědomí samého. Zdrojem našeho myšlení není nějaký „myslitel“, nějaké „já“, které myslí, nebo dokonce mozek. Myšlení je proces odhalování myšlenek odrážejí celkový stav našeho vědomí prožívání jako celku v celém svém bytí.
Nejryzejší schopností vědomí samého je cit, ryzí intuice. Myšlenky vstupují do vědomí spíše voláním neseným vnitřním nasloucháním celým naším bytím.
Myšlení je kreativní proces hledání vyjádření co nejlépe ladícího s vědomím a jeho prožíváním a komunikující samotné vědomí.
Myšlení je způsob prožívání a každé prožívání je současně určitým způsobem myšlení či strategií života. Jedno se prolíná s druhým. Jak se ve skutečnosti prožíváme, tak myslíme, takové myšlenky chováme, a ty se stávají rámcem naší zkušenosti. Současně se naše myšlení a myšlenky, které přijímáme za své, stávají našimi přesvědčeními a pak nám přinášejí sebe-potvrzování v našem způsobu prožívání sebe, druhých i světa.
Myšlení není aktivitou nějakého rozumu v hlavě, ale procesem vyjadřujícím celé naše aktuální bytí, jeho vědomí a prožívání, které aktuálně ztělesňujeme.
Pokud se chceme navrátit k transcendentálnímu módu myšlení, musíme se učit nechat myšlení vyvstávat v širším vědomí vnitřního celo-tělesného procesu našeho bytí nasloucháním našeho vnitřního trávení prožívaných zkušeností a vybírat ty myšlenky, které rezonují se svým vědomím a jsou jeho vědomým vyjádřením. Takové myšlenkové struktury (vikalpa) pak vedou přirozeně k prožívání jejich vědomí, jež je z principu prosté všech myšlenkových struktur (nirvikalpa).
Čím z širšího a hlubšího vědomí a jeho prožívání povstávají myšlenky neoddělené od svého přímého prožívání jako určité vědomí, tím kondenzovanější vědomí, hlubší poznání a potenciál působení nesou ve svém ztělesnění a naplnění ve světě.
Známkou přijetí nevědomých a nesprávných přesvědčení o nás samých, světě či druhých je často provázeno zmateností, strachem a ontologickou úzkostí. Proto se vzdej tohoto neužitečného ne-meditativním způsobem prožívaného „myšlení o něčem“! Hlubokým utišením v celém svém bytí jako celku se naopak uč naslouchat nejhlubší intuici vyvěrající z ryzího Citu oživujícího a pronikajícího celým tvým celo-tělesným bytím, kterým je živé cítící pole prožívajícího se vědomí (živatma) – žijící sebe-proměňující duší se schopností cítit a tedy myslet. Právě to činí cítící bytosti skutečně bytostmi a člověka člověkem. Myšlení zbavení citu a přímého prožitku vede ke stejné kvalitě a náladě prožívání a bytí.
Proto mám za to, že cílem duchovního života nemůže být nějaká snaha jenom o „utišení“ či „zastavení“ něčeho, co nazýváme myslí, její vyprázdnění nebo odmítání emočního a citového života, ale naopak vědomá snaha naučit se být plně vědomý. Tedy být vědomím svého prožívání, a z něj samovolně vyvstávajícího procesu myšlení, v souladu s celkovým vědomím prožívání myšleného i nás samých. To nám ve věčném učení duše nabízí poznání netušených rozměrů a hloubky duše samé v jejím nevyčerpatelném potenciálu prožívání a tvoření, jehož jsme individuální vědomou živou součástí.
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (1)
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (2)
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (3)
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (4-5)
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (6)
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (7)
- Osm veršů o Vědomí, jehož vyššího není (8)