Asi každý člověk se někdy zamyslel nad tím, jak vznikl vesmír. Co bylo na počátku před jeho vznikem? Pamatuji si, jak jsem v dětství byl jednu dobu doslova posedlý touhou zjistit, jak vznikl vesmír, svět a člověk. Moji rodiče mi kupovali knihy, které popisovaly i graficky vyjadřovaly vznik vesmíru, jeho jednotlivá období, ve kterých žili různí živočichové; snad dodnes znám všechny latinské názvy jednotlivých období, jak je popisují vědci. Nejvíce jsem byl zaujat obdobím, kdy povrch země byl jenom jeden velký oceán a hlavním živočichem byl známý “trilobit”. Tyto fosilie mě velmi přitahovaly a vzbuzovaly obrovský zájem přijít tomu vzniku vesmíru a jeho tzv. “evoluci” “na kloub”.
Všechny výklady “vzniku vesmíru” automaticky uvažují, že ke vzniku vesmíru došlo kdysi “v minulosti”, tedy v čase. Vědecký výklad – či přesněji mýtus – tvrdí, že vesmír vznikl “před určitou dobou”. Je přitom zcela zřejmé, že samo naše pojetí času i předpoklad lineárního vývoje od minulosti ukazuje, že toto pojetí či představa je ale sama součástí vesmíru, jak jej vnímáme. Je tedy zřejmé, že náš “časový pohled” na vznik vesmíru je součástí onoho zkoumaného vesmíru, jehož vznik chceme někam umístit v čase a prostoru, které jsou samy součástí vesmíru.
Jak věda, tak náboženské teorie při výkladu vzniku vesmíru pracují se zcela nezpochybňovaným přesvědčením, tedy vírou, že ke vzniku vesmíru došlo “v minulosti”. Tím jsou už tyto výklady a teorie z nich plynoucí jasně předurčeny a rámcovány. Máme tak mýtus o jakési lineární “evoluci” v čase, i když stále nějak uniká ona “prvotní příčina” toho všeho. Současně zcela ne-logicky usuzujeme na vznik vesmíru v minulosti, a přitom současně tvrdíme, že čas vznikl společně s vesmírem. A nikomu to nepřijde alespoň div-né?
Co když je naopak celý nekonečný mnohaúrovňový vesmír vytvářen stále každým okamžikem – i právě nyní a v každém okamžiku – momentu času? A to včetně naší představy (iluze) času a vzniku vesmíru v minulosti? Co když nám jenom v “běžném stavu vědomí” chybí dostatečný prostor přítomného okamžiku vědomí zahrnující všechny okamžiky času, tedy intenzita a hloubka vědomí k přímému vnímání a pochopení tohoto stále přítomného procesu tvoření?
Jak věda, tak náboženská dogmata vycházejí ze stejné ideje – ideje “objektivně stvořeného vesmíru”. V prvém případě je stvořena “hmota” z prvotního “velkého třesku” jakési “energie”, která se dále rozpíná jako vesmír, ze které se nějakým záhadným, dosud nevysvětlitelným způsobem postupně projevil inteligentní život a vědomí. V druhém případě byl objektivní vesmír “stvořen” Bohem. To, jakým způsobem k tomu ale mělo dojít, zůstává v obou přístupech nevysvětleno a doslova “zahaleno tajemstvím” a “mystériem”.
Co když naopak je to samo vědomí – vědomí všeho, co je a může být, které stále formuje veškerou energii a hmotu ve tvary živých i neživých těl bytostí a věcí a jejich světů?
Co když je prvotní samo vědomí vesmíru a nikoliv nějaký objektivní vesmír, který zkoumáme?
Pak skutečným začátkem či počátkem všeho není nic jiného, než stále se dějící exploze-expanze vědomí všeho, co je a může být, a s tím spojená transformace jeho vnitřního, podstatně nevyčerpatelného tvořivého potenciálu a možností do aktuální podoby všech existujících vesmírů a jejich bytostí.
Co když ve skutečnosti vesmír nebyl nikdy stvořen, ale je stále okamžik po okamžiku zpřítomňován jako projev expanze vědomí všeho, co je a může být, a jí doprovázející transformace nevyčerpatelného tvořivého potenciálu vědomí v aktuální podobu vesmíru? Co když to samé, pouze “v malém”, se stále odehrává jako transformace našeho těla jako celku?
Co když i naše vědomí, vědomí ve smyslu toho, kým jsme a které nás tvoří, existovalo a existuje stále před tímto počátkem a je stále součástí tohoto stále probíhajícího tvořivého procesu-pohybu vědomí?
Co když dávno před tím, než jsme se stali svými fyzickými těly součástí fyzického vesmíru, jsme existovali jako samo vědomí, které doslova snilo svůj vnitřní život natolik živě, že se stal fyzickou zkušeností, kterou nyní žijeme?
Co tedy “jest” před tímto stále nově přítomným počátkem?
Lze jen velmi obtížně verbalizovat trans-subjektivní metafyzické zkušenosti těchto “rozšířených” stavů bytí-vědomí, ale lze říci, že v tomto stavu bytí je vědomí prosté všech prostorových a časových omezení a dimenzí. Tato nejvnitřnější dimenze vědomí je otevřeným polem nevyčerpatelného množství možností a potencialit ve svých nesčetných možnostech, vzorech a způsobech vyjádření a projevení se. Můžeme říci, že v této vnitřní dimenzi vědomí existuje doslova a do písmene vše, co bylo, jest a může být – všechny formy bytí ve všech svých časových okamžicích a ve svých nesčetných možnostech a variacích jako samy tóny a nálady tohoto éterického “mateřského” vědomí.
Toto vědomí všeho, co jest, i všeho, co může být – primární vědomí potencialit bytí – lze oprávněně zvát “Bohem”, ale vědomě se zdržuji tohoto pojmu vzhledem k jeho vnímání v náboženských soustavách jako určitého bytí či dokonce jako božské bytosti.
Toto inteligentní tvořivé vědomí, které je doslova božským procesem, je stále přítomno v každé sebemenší části svého tvoření. Současně každá část, i její sebemenší částice, obsahují ve svém bytostném jádru nesmazatelně vlastnosti tohoto vědomí.
Vědomí jako takové je vše a vším, současně každá jednotlivá věc je vždy určitým ohraničeným individualizovaným a individuálním vědomím – bytím vědomí, které má stále ve svém jádru kontakt a spojení s vědomím všeho, co je a může být. Každá částice tohoto vědomí v sobě vrozeně nese vědomí celku.
Zcela oprávněně se můžeme ptát po motivaci, po záměru – proč toto vědomí vstupuje ve své vnější projevení. Jaký je tedy vlastně smysl tohoto božského procesu neustálého vznikání a zanikání či aktualizace celého vesmíru? Není přece tou zásadní otázkou, proč – co je jeho smyslem? Jaký je vlastně záměr za tvořivým procesem a vznikem vesmíru?
Každý okamžik vzniku (formování) vesmíru je současně určitým božským unikátním duševním mikro-probuzením – pochopením či procítěním, tedy určitým “duševním” stavem či náladou vědomí všeho, co je a může být. Jaký je tedy prvotní záměr – touha – tohoto božského vědomí a jeho tvořivého procesu?
Míním, že velmi vzdáleně jej lze přirovnat či vyjádřit jako “meta-mateřský” cit a “výchovně-vzdělávací” péči o rozvinutí všech kapacit, schopností a potenciálu všech svých “dětí” v rámci své vlastní svobody, určené svým druhem vědomí. Lze říci, že jedinou “snahou” vědomí je rozvinutí a projevení nevyčerpatelného tvořivého potenciálu, který v něm spočívá a stále se také aktualizuje. Tedy jinými slovy “meta-mateřská” péče o vše stvořené ve věčném dia-logu individualizace – podobně jako se projevuje mateřský cit ve zdravém vztahu rodičů k dětem.
Bůh – vědomí všeho, co jest a může být – doslova potřebuje a “bohuje” své “děti” v tvořivém procesu k tomu, aby skrze ně vyjádřil své nevyčerpatelné a neomezené kapacity, možnosti života ve svých nesčetných způsobech a variacích. Současně je nikdy neopouští a vede s nimi tichý vnitřní dialog, který má svůj hluboce meta-etický rozměr.
Vše stvořené – všechny “děti” – tak v sobě vrozeně nosí semeno stvořitele – vědomí všeho, co jest a může být i tento základní záměr – tvořit ze svého bytí ve svých individualizovaných projevech a unikátních vyjádření.
Proto i my lidé přirozeně máme rádi děti, chceme, aby co nejlépe rozvinuly své jedinečné unikátní schopnosti a možnosti, a sami také naplňujeme lépe či hůře své vlastní unikátní tvůrčí schopnosti, tedy to, kým jsme, v našich nejrůznějších, více či méně opravdu svobodných tvůrčích aktivitách, ať už uměleckých či pracovních.
Tato nevyjádřitelná metafyzická doslova “žízeň po životě” vědomí všeho, co je a může být, je neuhasitelná a neukončitelná. Není žádný konečný stav vědomí samého, ani jeho vesmíru. Vesmír se stále dokonává a celý zcela nově zpřítomňuje každým okamžikem.
Tato vrozená touha k životu a tvoření vědomí všeho, co je a může být, je obsažená i v každé jím stvořené bytosti, která tuto touhu být dále nese svým unikátním individuálním způsobem. Můžeme jí i my sami hluboce pociťovat v hlubině našeho bytí při našich nejhlubších aspiracích a touhách v životě.
Náš život, a s ním i jeho vesmír, je dar – je nám stále darován každým okamžikem zcela nově. Zcela vrozeně tiše a bez úsilí žijeme či doslova “plujeme” svým životem na vlně této nevyčerpatelné touhy vědomí všeho, co je a může být, k životu a tvorbě, jehož vědomou vitalitu ale jenom zřídka kdy prožíváme plně vědomým způsobem a po delší období. Nejčastěji v okamžicích tvořivého vhledu, zrození nové myšlenky doprovázené rozšířením naší zkušenosti vědomí apod.
Naše životy nejsou vymezeny početím a smrtí aktuálního fyzického těla, ani nám není dán jenom nějaký vymezený čas či energie, kterou když spotřebujeme, tak život skončí, ALE naopak i my sami, podobně jako celý vesmír jako celek, jsme stále nově zpřítomňováni ve svém bytí každým oka-mžikem, a to jak za života těla, tak “mezi životy”, jak v naší aktuální inkarnaci, tak ve všech dalších. Jako veškeré bytí jsme unikátním stavem, náladou a projevem vědomí všeho, co je a může být v jeho individualizované podobě.
Jak vědeckou teorii o vzniku vesmíru, tak náboženská dogmata nelze nijak dokázat ani prokázat. Přesto je současný “hlavní proud” přijímá jako dané, učíme se je ve školách. Jsou ve skutečnosti podobné mýtům, kterými byla ovládaná například středověká společnost. Přesto ale my sami, každý člověk, víme, že svůj život prožíváme ryze subjektivním způsobem, ať svou subjektivitu nazýváme jakkoliv.
Jak víme, jak poznáváme, že něco je, že něco vnímáme, že existuje např. vesmír?
Výhradně skrze vědomí; vědomí, že něco je, vědomí vnímaného, vědomí vesmíru. To je přímý, nezpochybnitelný, chceme-li vědecky ověřitelný fakt.
Jaký je tedy skutečný, ve smyslu zkušenostně pravdivý, “mýtus” vzniku vesmíru? Lze jeho stvoření nějak popsat, když tvrdíme současně, že se děje stále každým okamžikem? Co je tedy před jeho “počátkem”? Jaká vnitřní dynamika zpřítomňuje každým okamžikem stále nový vesmír ve svém bytí, a tak i všechny jeho bytosti a formy bytí včetně nás samých?
“Před počátkem” vesmíru je vědomí ve stavu neomezeného tvořivého potenciálu být ve svých nesčetných variantách a možnostech. Toto vědomí je ALE stále přítomno i v naší vlastní zkušenosti, a to stále, podobně tak i v každé jednotlivé stvořené části. Toto primární, mateřské pole neomezené vědomé tvořivé potenciality všech podob bytí a bytostí současně zakouší jakousi výslednou touhu či pnutí a dychtění po životě – touhu po vyjádření a poznání toho, čeho je doslova plné a “těhotné”, jako individuálního boha v “malém”. Každá jednotlivá potencialita bytí a možnost projevení v tomto primárním mateřském poli vědomí všeho, co je a může být, je současně individuální intenzitou a tichým kvalitativním hlasem toužícím po své vlastní individualizaci ve vědomí.
Vědomí všeho, co je a může být, tak v sobě obsahuje poznání všech skutečností, existencí a bytí ve všech časech a prostorech ve všech jejich nekonečných možnostech. Vědomí ze svého “meta-mateřského” záměru a touhy začíná v sobě naslouchat těmto individuálním intenzitám a hlasům jednotlivých potenciálních forem bytí.
Tyto tiché, ryze citové intenzity potencialit pak vlivem tohoto tichého vnitřního dialogu se svým mateřským vědomím všeho, co je a může být, začínají nabývat vlastní podobu subjektivního vesmíru metafyzických tvořivých nálad, které se dále osamostatňují v podobě samostatných “těl” idejí a myšlenek obrovské tvořivé intenzity podobné “snům”. Ty začínají samostatně “myslet” a snít své vlastní myšlenky svým vlastním, byť “zděděným” způsobem, a ty opět další apod. Toto vše se odehrává současně – jde o jakýsi vnitřní dialog, ve kterém se vnitřní Řečí (Logos/Paravac) osamostatňují jednotlivé podoby bytostí a formy věcí a událostí v prvotním poli vědomí.
Vědomí všeho, co je a může být – univerzální či absolutní vědomí všeho – setrvává současně stále ve své základní metafyzické “tvůrčí” náladě “božského údivu” či “úžasu” z toho všeho, co je a může být. Vědomí tak v sobě prožívá a tiše naslouchá nesčetným generacím a rodinám idejí a myšlenek, které se v něm samém rodí, osamostatňují, a v tichém naslouchání jim toto vědomí všeho, co je a může být, současně odpovídá v tichém vnitřním proudu tvůrčího dia-logu.
Jaká je tedy hlavní “motivace” božského vědomí všeho, co je a může být, jako takového?
A můžeme z naší pozice o tom něco vůbec říci?
Je evidentní, že jí je zejména potřeba vyjadřovat se ze svého vlastního bytí a současně transformovat svou vnitřní duševní skutečnost takovým způsobem, aby každá jednotlivá podoba i možnost vědomí mohla vstoupit ve své samostatné bytí, a tak stále expandovat-rozpínat vědomí všech možných, potenciálních orchestrací vědomí, které mohou vyvstat, být vnímány, a tedy tímto vědomím prožívány a tedy “milovány”.
Základní meta-motivaci božského vědomí můžeme přirovnat k autentickému “mateřství”. Bůh – božské vědomí všeho – doslova miluje všechny své “děti”, všechny stvořené podoby bytí a bytostí,a to jejich individuálním unikátním způsobem. Tento, řekněme prvotní, meta-citse pak různým způsobem dědí, a je organizujícím a integrujícím prvkem od nejmenších částic vědomí, atomů, po různě organizované struktury a celky všech forem bytí a bytostí a jejich světů a vesmírů. Právě o tomto aspektu můžeme hovořit jako o LÁSCE ve smyslu kvality samotného vědomí jako takového.
Vědomím, kterým jsme, jsme se nestali až při narození našeho fyzického těla na zemi skrze lůno ženy, naší matky, ale existujeme takto již před naším narozením v těle, během jeho života i po jeho smrti.
Naše vědomí – vědomí, kterým jsme – bylo individualizováno daleko dříve, než jsme se narodili zde na zemi, byť nebylo projeveno – manifestováno – společně s fyzickým tělem. Než jsme se spojili se svou pozemskou formou a pozemskou existencí, existovali jsme ve svém pradávném božském dědictví (rodo-světě) v mateřském lůně vědomí všeho, co je a může být, univerzální duší všeho, která zahrnuje i prvotní ideu – lidskou bytost jako specifický druh=tělo vědomí, která je současně vědomým kondenzovaným poznáním všech možností a potenciálů této podoby bytí, tedy možností lidského rozvoje. Gnóse hovoří o prvotním člověkovi, kterého zve ADAM.
Právě zde, míním, můžeme hledat své pravé “předky”. Jsou jimi členové našeho rodu či lidského druhu vědomí, kteří svou subjektivitou spočívají stále v tomto “archaickém” vědomí před “počátkem” či mají do něj otevřený vstup, ať už se nacházejí v jakémkoliv čase a vesmíru. To jsou i naši praví bohové ve smyslu vyšší vědomé identity nás samých.
Náš prapůvodní domov (onen mytologický RÁJ) individualizovaného druhu vědomí-člověk se nachází stále v tomto prvotním mateřském vědomí všeho, co je a může být. Současně zde kromě své citové unikátnosti své vědomé individuality prožíváme i ne-dvojný integrující pocit neoddělitelného spojení a jednoty se Zdrojem všeho, co je a může být. Do tohoto vnitřního vesmíru vědomí – duše – se přirozeně vracíme při každém usnutí a v okamžiku smrti.
Jaký je tedy stav, “před” stále novým počátkem každým okamžikem nově expandujícího vesmíru v aktualizovaných formách bytí v procesu jejich vznikání-trvání-zanikání.
Můžeme hovořit o inherentní trojjedinosti vědomí ve svých třech základních dimenzích – sférách – jejichž vzájemný “souzvuk” je příčinou vlastního tvořivého procesu vědomí, ve kterém se vesmír a všechny jeho bytosti a formy bytí aktualizují okamžik po okamžiku ve svých nesčetných podobách a možnostech.
Vědomí jako takové – ryzí vědomí – není “prázdnou” abstrakcí, ale je primárně vždy vědomé bytí plné svých tvůrčích potencialit, kvalit a podob. Absolutní či univerzální vědomí je tak souhrnné vědomí veškerého bytí jako takového, ať už aktuálně manifestovaného nebo potenciálně existujícího, proto hovoříme o univerzálním vědomí jako o vědomí všeho, co je a může být. Toto vědomí, byť je tzv. “ryzí” ve smyslu vědomí jako takové, tak není “prázdnotou” či “nicotou”, ale naopak nekonečnou plností s dychtivostí se projevovat.
Dvě od sebe neoddělitelné dimenze tohoto jediného vědomí tvoří vědomí aktuálního bytí a vědomí potenciálního bytí, jejichž vzájemné prolínání a z něj prožívané tvořivé dialektické pnutí-záměr k nalezení způsobu projevení nových možností a podob vědomí dává vyvstat třetí vnitřní dimenzi vědomí – vědomí procesu aktualizace – zpřítomňování všech forem bytí – jak aktuálně manifestovaných, tak možných – potenciálních a jejich variant. Tato aktualizace veškerého bytí věčně doslova sóma-ticky pulsuje – tepe – celým vesmírem i naší vlastní celotělesnou zkušeností bytí jako celku. Tento vnitřní “tep” lze SLYŠET i vyladit se na něj z našeho vlastního vědomí naší niternosti jako celku.
V každém oka-mžiku je tak přítomen počátek celého vesmíru i všech jeho možností a alternativ jako celek. Co nám ale v běžném životě často chybí je dostatečná vědomá prostorovost a hloubka našeho prožívaného přítomného okamžiku života. Počátek, vždy z principu nový počátek, se děje právě nyní a stále, každým okamžikem. Každým okamžikem vědomí expanduje v podobě vnějšího pole manifestovaného aktuálního bytí věcí a bytostí způsobem z nitra, z vědomí možného, vně do prostoru vědomí aktuálního bytí, a současně expanduje i ve vnitřním prostoru vědomí možného bytí, vědomí potencialit, ve věčném transformativně rezonančním pohybu – hnutí samotného vědomí v něm samém, kterým je vědomí stávání se či vědomí tvořivé aktualizace všech forem bytí, a to jak aktuálně, tak i potenciálně existujících.
V učení Abhinavagupty nacházíme vyjádření, že hlavní vlastností vědomí všeho, co je a může být, zvaného Anuttara, je skutečnost, že je současně věčným “nejvyšším pohybem”, či stále každým okamžikem pulzujícím impulsem udržující vše, co je (vědomí aktuálního) i může být (vědomí možného), ve svém stále se aktualizujícím transformujícím By-tí (Anuttaraprakrija). Tento prvotní metafyzický impuls – tep – stále zní celým polem vědomí všeho, co je a může být, simultánně ve všech formách bytí včetně nás samých. Toto tvořivé pnutí mezi vědomím možného a vědomím aktuálního zakoušíme v naší zkušenosti jako pnutí mezi vědomím samým a jeho prožíváním, tedy mezi tím prožíváním, kterého si jsme pouze vědomi a mezi samotným “ryzím” vědomím tohoto prožívání. Pouze skrze tento dynamický vztah nás může vědomí našeho prožívání vést ke stále nové zkušenosti samotného vědomí. Tento vnitřní dynamický vztah vědomí nazývá tantra pojmem spanda. Toto dynamické napětí mezi vědomím samým (Šiva) a jeho prožíváním (Šakti) ústí ve věčný, ne-ukončený, stále se dokonávající proces tvořivé manifestace, mající primárně charakter vnitřní Řeči. Řeči muzikálního charakteru tichých citových tónů, které hledají a nacházejí své vyjádření rezonančním způsobem ve všech částicích a podobách bytí vědomí.
Exploze božské subjektivity – vědomí – do podoby zpřítomňujícího se vesmíru a všech jeho světů se stále děje – právě teď. Tak je nám samým a každé bytosti doslova každým okamžikem zcela nově “darován” celý život jako celek.
Přestože hovoříme o stavu “před počátkem”, musíme chápat, že nehovoříme o nějakém statickém “prvotním stavu” a následné lineární posloupnosti nějakých tvůrčích kroků, ale o věčném simultánním spontánním tvůrčím procesu samotného vědomí (Anuttaraprakrija), které má charakter metafyzické Řeči, či ŘEČENÍ – vyjadřování svého smyslu a záměru metafyzickou živou řečí, ve které se naplňují a aktualizují všechny formy bytí a bytostí, které kdy byly, jsou a budou, a to ve všech jejich možných podobách a variantách.
My sami jsme touto “řekou” či kontinuem vědomí každým okamžikem jednak zpřítomňováni, a současně zakoušíme individualizované echo tohoto věčně znějícího prvotního tvořivého tepu vědomí – spandy – a to ve své primární zkušenostní trojici (trika) jako trojjediný souzvuk tří základních zkušenostních polí vědomí:
- vědomí aktuálně prožívaných a přítomných věcí vně a v nitru nás (sféra apara v nauce tantry);
- vědomí potenciality – možného – všeho, co může být, co můžeme myslet a konat (sféra para v nauce tantry);
- vědomí tvořivého napětí mezi těmito sférami v našem vědomí a vědomí samotného z něj uvolňovaného procesu aktualizace v podobě transformačního procesu, který nám současně umožňuje stále novou zkušenost samotného vědomí jako takového v jeho nesčetných tónech a kvalitách (sféra parapara v nauce tantry).
Tento prvotní trojjediný (trika) tep srdce-vědomí není vibrací či pulsováním nějakého centra nebo orgánu, ale metafyzickým tepem či chvěním – srdcem samotného božského vědomí jako celku. Je projevem jeho inherentní svobody (svatantrja).
Metafyzický princip spandy můžeme přímo doslova sómaticky pociťovat a prožívat jako éterický, celým prostorem vědomí všeprostupující primární zvuk vědomého ticha (((ÓM))), který je základním tónem vědomí, ze kterého jsou všechny zvuky, všechna těla a podoby bytí stále zvučeny ve své aktualizaci; a současně jako jemný tep chvění možného v aktuálním, vyvstávající z nekonečné hloubky doslova útrob “ZEMĚ”. Vnitřní zvuk=foném (((ÓM)) známe z hinduismu jako prvotní mantru “znějící celým vesmírem”, či “znějící celý vesmír”. Jde o základní zvuk vědomí možného – tvořivého potenciálu vědomí prostupující vším co je a může být.
Toto jemné metafyzické rezonanční chvění božského-univerzálního vědomí mezi aktualitou a potencialitou (spanda), ze kterého povstávají všechny možné aktualizace v tvořivém procesu stávání se, můžeme zakoušet v naprostém meditativním utišení v tichém prostoru ryzího vědomí, zahrnující vše vně i v našem nitru, které nám umožní otevřít se vědomí tohoto prvotního tichého zvuku (((ÓM))), ze kterého je vše stále zpřítomňováno a aktualizováno ve svém bytí, a to jak vědomí toho, co je, tak vědomí toho, co může být ve svých nesčetných možnostech včetně nás samých, a to každým okamžikem.
Mnohé hluboké či zintenzivněné metafyzické meditativní zkušenosti stavu “před počátkem” často vyhodnocujeme jako konečnou zkušenost “Boha”, pokud je uchopujeme jako pouhé “prožitky”, které “máme” nebo pokud je přisuzujeme pouze zkušenosti například s určitou entheogenní látkou zprostředkovávající tyto rozšířené stavy vědomí. Tak zapomínáme a často si ani nepřipouštíme, že tento stav prvotního vědomí všeho, co je a může být, je stále nově přítomen a stále se věčně projevuje i v naší přítomné každodenní zkušenosti, která z něj stejně jako celé naše tělo a současně s ním i celý vesmír stále znovu a znovu vyvstává (aktualizuje se). Co nám ale často chybí je vlastní intenzita vědomí, tedy prostorovost a hloubka našeho prožívání přítomného okamžiku.
Metafyzické zkušenosti “před počátkem” nám dávají živé, stále neukončené odpovědi na základní filosofické otázky života; filosofické nikoliv ve smyslu nějakých “abstraktních spekulací o realitě”, ale jako otázek, které bezprostředně žijeme a ztělesňujeme v našem každodenním životě a jeho naplnění.
Co je konečnou podstatou skutečnosti či reality?
Co když je jí vědomí jako takové, které je ZDROJEM všech těl věcí a bytostí, se svými všemi světy a vesmíry, které z něj povstávají a současně jsou jím a v něm spočívajícími trans-subjektivními kvalitami utkávány ve svém bytí?
Co je konečnou pravdou a filosofickým stanoviskem?
Co když neexistuje nic mimo vědomí samého? Co když vědomí je vše a současně vše je vědomím – svým unikátním vlastním individuálním způsobem?
Co je konečným smyslem života za všemi jeho rozmanitými dobro-družstvími?
Co když je tím principiálně jediné: být vědomím všeho, čeho si můžeme být vědomi, a naplnit svým bytím nevyčerpatelné tvořivé možnosti a potenciál vědomí samého svým unikátním individuálním způsobem života?