To, jak prožíváme sami sebe je úzce spojeno s tím, jak prožíváme svou tělesnost, naše bytí v těle a jako doslova určité celo-tělesné bytí. Je to právě naše tělesná totožnost, která tvoří naší prvotně přítomnou primární Identitu, které si nejčastěji nejsme vůbec vědomi.
Pochopení vztahu “já” a “těla” je zásadní pro správný způsob bytí-vědomím Já, tedy jak být vědomím Já a nikoliv ztotožněn s prožívanými já a jejich zkušenostmi.
Vztah já-tělo je neoddělitelný podobně jako vztah vědomí-bytí. Každé já je vědomím, ale současně i určitým už individualizovaným a tedy z principu “rozlišeným” – ale současně neoddělitelným prožívaným polem vědomí – tedy určitým “tělem”.
Tělo tak není něco statického – například jako objekt s názvem “fyzické tělo”, jak je vidíme z venku, ale živým aktivním procesem tělesnění, zpřítomňování vědomí já v podobě určitých zkušenostních polích vědomí – tedy jde o “mnoho-tělo” v podobě určitého rozlišeného proměňujícího se singulárního pole vědomí.
Své tělesné prožívání sebe můžeme prožívat nesčetnými rozmanitými způsoby v podobě fyzických i ne-fyzických těl (lidských, ne-lidských i trans-lidských) jako je například prostor světla, intenzita vědomí určité mantry (vnitřního zvuku), apod.
Proto jsme natolik vědomím Já, nakolik jsme současně i vědomím svého těla jako celku, tedy zahrnujeme svojí primární identitu.
Prvním krokem k obnově našeho celistvého Já vede rozšířením našeho vědomí prožívání sebe skrze celé pole tělesného bytí – které zahrnuje nejen subjektivně pociťovanou tělesnost z nitra, ale skrze ní i vnímané prostory kolem a v jeho nitru tvořící individualizující se unikátní dynamické pole bytí-vědomím (Já-Tělo) (slovy tantry vědomí Šiva-Šakti), což je radostnost lásky (metafyzická blaženost vědomí). To vyjadřuje i základní advaitická sútra: sat-čit-ánanda (být vědomím je blaženost).
Základní rozlišení vědomí v naší zkušenosti spočívá v rozdílu mezi tím, co si uvědomujeme, co vnímáme, čeho jsme si vědomi a samotným vědomím uvědomovaných, vnímaných věcí a jevů.
Právě ztotožnění se samotným vědomím prožívání našeho celkového bytí jako takového – které je vždy současně “tělesné”, se přirozeně osvobozujeme od nevědomého ztotožňování s uvědomovanými a zakoušenými jevy, a tedy i od vzorů omezujících totožností a prožívání těla.
Současně nám to umožňuje intenzivněji se vědomě ztotožnit s danými zkušenostmi v jejich (je zpřítomňujícím – přesto neoddělitelně různém) vědomí jako takovém.
Ať je naše prožívání či zkušenost jakkoliv, z pohledu afinity příjemná či nepříjemná, udržováním vědomí prožívání celo-tělesným způsobem všech pocitů, emocí, myšlenek, druhých i věcí nejsme postaveni před re-aktivní potlačování či negování našich pocitů a prožívání (a tedy samotného vědomí) nebo naopak pohlcováni v nevědomém, byť příjemném prožívání, které postupně také vede k omezení a ztrátě samotného vědomí.
Co ale shledávám za zásadní, je skutečnost, že teprve kontinuální udržování vědomí celo-tělesného sebe-prožívání jako takového, nám umožňuje plynulou pružnou proměnu naší pravé Identity v podobě pole cítícího vědomí, které ze sebe vědomě doslova “zpívá” svou unikátní melodii prožívaných já bez ztráty své pravé Identity, kterou je pole vědomí Já.
Naše identita tak není o tom, co si myslíme, že jsme, nebo nejsme, ale způsob jakým jsme a tedy způsob jakým meditujeme – jsme si vědomi všeho, co prožíváme.
Pouze skrze naší duši, či vědomí Já, které je naší primární totožností – duší, si jsme vědomi jakýchkoliv dalších možných totožností či já.
Proto můžeme oprávněně v tomto smyslu hovořit o tom, že naše pravé Já, kterým je pole vědomí Já, je Pozorovatelem všeho, co prožíváme jako sebe i vše v daných tělech a světech, tedy pozorujícím prožívajícím cítícím já.
Jelikož žádné prožívané já, které je podstatně určitým pocitem či tónem vědomí není oddělené od svého způsobu tělesného prožívání, je vědomí Já, naše duše současně také naším živým tělem duše – tělem vědomí.
Vědomí Já je tak polem vědomí stále se re-kreativně re-aktualizujících nesčetných možných identit, aktuálních i potenciálních s různou vnitřní intenzitou, kvalitami a svým základním pocitem či náladou vědomí.
V souladu s tím je také naše pravé – vědomé a živé tělo vědomí jako celistvá tělesná identita tvořena nesčetnými tělesnými identitami a formami.
Naše tělesná identita, neboli vědomí těla jako celku, je tím prvotním a nejzákladnějším aspektem naší zkušenosti a veškerého prožívání.
Porušení integrity a harmonie mezi tělesnou identitou a vědomím sebe, vede, míním k celo-tělesným pocitům, které často vyjadřujeme slovy: “nějak se dnes necítím ve své kůži”, “něco na mě leze”, “jsem nějaký ne-svůj”, apod.
Co nám tato metaforická řeč našeho prožívání říká? Míním, že ve skutečnosti naše duše řečí vyjadřuje, že naše aktuální já, s kterým se ztotožňujeme, není v souladu s tělesným vědomím jako celkem, případně, že aktuálně pociťujeme “cizí” či “nové” já, které hledá své vyjádření, ale dosud nebylo plně vyjádřeno a ztělesněno díky rigidní identifikaci s určitým pocitem sebe a omezením vědomí.