21.b: Tělo a krev nemohou zdědit království Boží. To, co bude jistě dědit, patří Ježíšovi a jeho krvi. Co je to, co bude dědit?
Tak pravil: “Ten, kdo nejí mé tělo a nepije mou krev, nemá v sobě můj život.” Co je jeho tělo? Je to Slovo a jeho krev je duch svatý. Ten, kdo to obdržel, má pokrm a nápoj i oděv. Mýlí se ti, kdo tvrdí, že tělo nebude vzkříšeno – co jiného by mělo být vzkříšeno? Mýlí se ti, kdo tvrdí, že duch je v těle – cožpak tohle také není ryze tělesné tvrzení? Neboť ať řeknete cokoliv, netvrdíte nic, co se současně netýká těla. Vstát v tomto těle je nutnost, protože v něm všechno existuje.
Filipovo evangelium
Text zachycuje skutečný vnitřní (mystický) význam „přijímání pod-obojím“. Právě toto pochopení a s tím spojené odmítnutí jakýchkoliv vnějších symbolů (včetně kalicha, který byl pro husity posvátný) a zevních obřadů (mší), stálo za herezí gnostické skupiny tzv. „adamitů“ na Táboře a později v Příběnicích v letech 1420-1421, kteří byli nakonec zlikvidováni samotnými husity.
O pojmu “tělo vědomí”
“Pojmy a abstraktní úvahy, které nevedou k percepci, jsou jako pěšiny v lese, které v něm končí.”
Arthur Schopenhauer
O “těle”, o kterém hovořím, je tělem ryze zkušenostně “subjektivně-objektivním” (i subjektivní – i objektivní, ANI jenom subjektivní ANI jenom objektivní) – a nejpřesněji řečeno tento koncept vyvstává z prostoru mimo rámec zkušenosti modulované umělým konceptem subjekt-objekt“, a to z meditace naší základní přímé autentické zkušenosti našeho vědomí tělesnosti jako celku – jeho bytí, nikoliv z “mentálního” vnějšího pohledu na tělo.
Vychází z prvotnosti vědomí každého bytí. Každé bytí existuje výhradně ve světle-vědomí, které dané bytí zpřítomňuje a je tedy již určitým ohraničeným či oblastním vědomím – tedy určitým “tělem”. Každé tělo je pak vymezeno prostorem kolem a v jeho nitru. To je základní princip vědomí, jehož důsledné pochopení a přijetí za fundamentální aspekt skutečnosti a jejího poznávání dosud chybí v našich aktuálních “náboženských” soustavách vědy i běžného života.
Abychom si mohli být něčeho vědomi, musí být přítomno prvně vědomí daného bytí. Prvotní, co existuje, tak není nějaká daná objektivní věc sama o sobě, třeba nějaké objektivní od vědomí oddělitelné “tělo”, nebo nějaká objektivní “myšlenka” či koncept, ale vždy a výhradně vědomí dané věci, vědomí těla.
Jinými slovy prvotním v naší prožívané zkušenosti není určitá objektivní věc typu tělo, či jakýkoliv vesmír, ale prvotní poznávanou skutečností je vždy vědomí dané věci, či vědomí daného vesmíru.
Tělo jako objektivní objekt – jakési “fyzické tělo” oddělitelné od “duše” či “vědomí”, je mentální představa, která chápe, manipuluje a staví fyzické tělo, které je z principu neoddělitelné od aktivního jáství, do podoby jakési dočasně “oživované” stárnoucí “mrtvoly”. Snahy pak řešit tuto spirituální krizi “vysvobozením se z takto viděného těla” útěkem ze světa, nebo z těla skrze “mimotělesné” zkušenosti, či “rozlišení se od těla” je spíše podobno řízenému spirituálnímu sebevraždění.
To, co skutečně reálně existuje – v pravdě bytí, je přímá zkušenost vědomí prožívání tělesného bytí, nikoliv určité “tělo” jako mentální konstrukt, který neodkazuje na nic reálně prožívaného. Prostě objektivně hmotné fyzické tělo, které “máme” dle mé zkušenosti nelze autenticky “prožít”. Přímá zkušenost vědomí těla jako celku nám současně zprostředkovává zkušenost netělesnosti těla – tedy samotného bytí těla jako samotné oblastní – či hraniční pole cítícího vědomí samého, zahrnující prostor vně i v nitru daného bytí.
Koncept “tělo vědomí” či tělo duše, o kterém hovořím v józe vědomí, či umění vědomí, je živý-sómaticky zkušenostní koncept (nikoliv mentální abstrakcí o něčem) neoddělitelný od vlastní meditační praxe a filozofických principů vědomí z ní plynoucí, tedy od jógy vědomí. Tělo vědomí je neoddělitelné od celkové filozofie vědomí či jógy vědomí, ve skutečnosti je právě ono jejich živým poznávajícím-poznávaným zdrojem (gnósí).
Stejně jako je tělo vědomí současně vědomé-živé tělo, tak je také současně naším poznávajícím tělem (v tantře nazývaném vidžňána déha) i samotným tělem-zdrojem svého vnitřního poznání. Právě v tomto těle a skrze ně zakoušíme všechny naše zkušenosti světa i našeho duševního světa, všechny naše sny, všechny životy včetně toho aktuálního, ale i například tzv. “psychedelické” zkušenosti. Právě toto tělo – jeho hlubina je skutečným zdrojem učení, které známe historicky pod pojmem TANTRA.
V případě pojmu “tělo vědomí” tedy nejde o “nějaký volný abstraktní pojem” mající “něco popisovat”, ale o vyjádření zcela konkrétního zkušenostního vědomí, tedy vědomí těla jako celku, prožívaného jako určitou oblast – tělo cítícího vědomí zahrnující jak prostor kolem nás, tak jeho niternost v jediném poli – těle vědomí. Toto tělo je vědomé tělo – je určitým polem cítícího vědomí já.
Proto míním, že primárním zaměřením meditativního zkoumání je samo bezprostřední vědomí toho, co je stále přítomno – tedy našeho přítomného fyzického tělesného bytí – jak tělo pociťujeme “ z nitra” jako celek – vědomí, jak se právě zpřítomňuje v naší prožívané zkušenosti jako celku, pokud chceme zkušenostně poznat, co je “tělo” jako takové, tedy co je samo bytí těla jako samo pole cítícího vědomí, které nachází své ztělesnění v nesčetných tělesných podobách-formách a prožívaných já.
Jak “víme”, že nikoliv “máme”, ale že je přítomno tělo? Protože ho cítíme – přímo subjektivně pociťujeme a zakoušíme jeho přítomnost – jeho zpřítomňování a cítíme současně sebe – své prožívané já v něm, či ve vztahu k němu. Právě vědomí je tím spojujícím prvkem prožívání nás samých i bytí těla a věcí uvědomovaných, ať vně těla nebo v jeho nitru.
Tělo ryze subjektivně pociťujeme a současně zakoušíme sebe vůči němu. Vědomí sebe (já) i vědomí těla a jeho světa jsou neoddělitelné, proto platí, že jsme si natolik vědomí svého já jako celku, nakolik jsem si vědomí současně i svého těla-tělesného bytí jako celku a jeho bytí ve světě.
Současně přímo rozpoznáváme – pokud si dáme dostatek času, že vědomí těla jako celku – ALE není žádné objektivní určité “tělo”, ať už jakkoliv “jemnohmotné”, ALE výhradně subjektivní pole=tělo cítícího vědomí, tedy určité sjednocené (holotropní) pole vědomí, které v sobě zpřítomňuje (či vědomí jako slovesný tvar od vědomí), to, co nazýváme lidskou podobu těla, jak jí prožíváme “z nitra” včetně prostorů kolem a v jejím nitru jako doslova “nahou” vnější tvář našeho širšího vědomého těla, kterým je duše – cítící vědomí samo se svými vrozenými v něm spočívajícími subjektivními kvalitami a vzory tělesnosti, které ztělesňuje a prožívá skrze smyslové vědomí sebe-těla-světa.
Tělo je tak ryze subjektivní tělo – subjektivní pole vědomí zahrnující nejen “z nitra” subjektivně pociťovanou lidskou tělesnou formu – podobu těla, jak jí cítíme z nitra, ale zahrnuje i pociťované prostory vně i v nitru lidské podoby těla, tedy zkušenostní prostory vně a v nitru těla, neboť samo vědomí není omezeno žádnými hranicemi fyzické formy těla.
Tělo vědomí není omezeno hranicemi – kůží organismu, ale obsahuje v sobě lidskou podobu tohoto těla jako jedno své možné vnější vyjádření.
Dále proto rozlišuji tělo vědomí jako celek tvořené sjednoceným (holotropním) polem vědomí a jeho část – lidskou podobu-formu těla vědomí, jež je sou-částí a současně jeho integrující-hraniční oblastí, spojující prostory vědomí kolem a v nitru těla.
Skrze své těžiště je každé tělo stále ukotveno – centrováno ve sféře neomezeného pole niternosti veškerého bytí, odkud je stále v tvořivé pulsaci Bytí jako takového stále aktualizováno-organismicky organizováno ve své vnější fyzické podobě.
Tělo vědomí je ryze vědomé tělo – pole vědomí, nikoliv nějaké objektivní “jemnohmotné” či “astrální tělo”, nebo jenom nějaké “pocity” tělesnosti nebo “astrální představy” nějakého “nehmotného těla”, které může “vystupovat” z “těla fyzického”.
Na rozdíl od tohoto v tradičním podání jógy nacházíme rozlišení na “tělo fyzické či hmotné”, “tělo jemnohmotné či snové” se svými čakrami a nádí a “tělo příčinné-kauzální”. Dle mého mínění se ale často nesprávně chápou tato “těla” jako objektivní, podobně jako fyzické tělo viděno z vnějšku – což je ve skutečnosti další duševní konstrukt jako výsledek objektivizujícího vnímání-pohledu na tělo “z vnějšku”. Ve skutečnosti jde, míním, o jednotlivé vnitřní dimenze jediného těla-pole cítícího vědomí a nikoliv o “různá” objektivní těla. Míním, že navíc překlady jógických textů a pochopení jejich sdělení “západním” typem myšlení “z hlavy” vedlo k mnohému nepochopení tradičních východních nauk tantry a jógy.
Máme – ve smyslu – jím jsme pouze jedním tělem – tělem vědomí-duše, které je mnohadimenzionální, stejně jako naše celistvé (holotropní) Já.
Pokud Boha jako božské vědomí přirovnáme k prstenu, jehož střed je všude a obvod nikde, pak každé tělo a tedy každé individuální bytí můžeme naopak v základním pravzoru vyjádřit jako konkrétní bod a “kruh”, neboť každé tělo-bytí je vymezeno svými hranicemi toho, co je niternost a co vnějškovost daného těla-bytí. Silový bod každého těla (bodu v kruhu) pak každé tělo spojuje s neomezeným polem vědomí, které obklopuje a zahrnuje celý kruh tvořící vnějškovost daného těla.
Jeho základní podobu můžeme přirovnat k “vajíčku” či “sférické kapsli” obsahující dva základní prostory (vně expandující a do nitra stahující) ukotvenou-centrovanou skrze své nehmotné těžiště v “temné” sféře neomezené potenciality veškerého bytí.
Tělo vědomí je současně vědomé – tedy živé tělo naší duše – tedy vědomé pole cítícího vědomí, zahrnující naše tělesné bytí jako celek z vnějšku i z nitra. ALE, které není omezeno hranicemi lidského podoby v podobě fyzického organismu.
Základní povahou či esencí těla vědomí je prostorově proměnlivé pole cítícího vědomí se svými prostorovými oblastmi (prostorem vně těla, v nitru těla a vše zahrnující niternosti), které celistvě spojují subjektivně pociťované hranice těla jako celku do jediného sjednoceného pole vědomí.
Jóga vědomí je jógou těla vědomí. Je uměním vědomé transformace našeho vědomí, identity a celkového prožívání skrze celo – tělesné vědomí.
Jóga vědomí není jenom prostředkem k procitnutí základní schopnosti ztotožnit se a spojit se širším vědomí Já v nejrůznějších aspektech a kvalitách, ale umožňuje nám skrze kultivaci těla vědomí současně vstupovat do meditativní rezonance či souznění s druhými bytostmi v různých oblastech, kvalitách a aspektech. Tělo vědomí či vědomé tělo duše je aktivní volní prostředek vědomého vztahování se duše jako takové.
K vnímání tělesného bytí ve světle pravdy jako vědomé bytí v podobě pole cítícího vědomí, je nutné si uvědomit, že to, co nazýváme “tělem” a “duší” a chápeme v našem západním klimatu myšlení jako různé skutečnosti, je v pravdě skutečnosti neoddělitelné a neexistující nezávisle na sobě.
Každé tělo a obecně každá forma bytí má svou duchovní niternost – duši – tedy je určitým ohraničeným vědomím-duší, která se zpřítomňuje jako dané bytí a současně samo vědomí jako takové v sobě obsahuje sobě vlastní a vrozené tělesné kvality-vzory-podoby.
Individualizovaná duše jako součást univerzálního božského vědomí-duše je vždy určitým konkrétním tělem – vědomou tělesností tohoto vědomí.
Bytí těla jako takového není žádným tělem. Skutečná tělesnost těla není nic tělesného, ale nehmotným ztělesňujícím se vědomím-duší a jeho – v něm spočívajících kvalit, vzorů a forem bytí.