Následující základní principy jsou metafyzické zkušenostní zákonitosti samotného vědomí jako takového a jsou nedělitelnou součástí meditační praxe – meditačního života, jehož pedagogický rámec jako soubor poučení a praktik zvu prostě jóga vědomí či umění být vědomím a vědomý a současně jsou zkušenostně ověřitelným plodem této meditace.
Neexistuje objektivní zkušenost, věc sama o sobě, ale vždy výhradně subjektivní vědomí dané skutečnosti či věci. Jinými slovy, ryzí vědomí myšlenky, pocitu, emoce, já, těla není samo o sobě myšlenkou, pocitem, emocí, nějakým já, či tělem. Vědomí není žádným pocitem, který máme nebo který si můžeme “uvědomit” jako jiné zkušenosti, ale tím, co vše CÍTÍ. Vědomí je primárně subjektivní cítící (před-smyslové) vnímání – cítícím polem vědomí všech našich myšlenek, pocitů, emocí, či prožívaných já. Je tím, co označujeme pojmem duše. Nikoliv “duši”, kterou máme, ale kterou jsme, a která současně tvoří naše širší tělo. Právě z tohoto prvotního pole cítícího vědomí povstávají naše skutečné svobodné myšlenky a myšlení, nikoliv z určitých pocitů, či uvědomovaných zkušeností, či poznatků, s kterými se ztotožňujeme. Právě toto pole cítícího vědomí a v něm spočívající možnosti a potenciality, je zdrojem stále nové vitality a inspirace hledající své vyjádření v našem životě. Jde jenom o to umět naslouchat a v souznění hledat způsoby jejího tvůrčího svobodného vyjádření.
Když hovoříme o “našem” vědomí, či “duši”, je třeba to chápat jako vědomí, či duše, kterou jsme, či jsme její součástí, nikoliv kterou “máme” jako určité já. Samo vědomí – prvotní cítící vědomí neboli duše je tím, co se v duchovních naukách označuje za Já, či celistvé či k celistvosti stále směřující (holotropní) Já – přesněji vědomí Já, které není z žádných prožívaných já (ego), ale samotným polem všech prožívaných zakoušených já.
Rozpoznání a vědomé ztotožnění se vždy přítomným bezčasým vědomím v naší zkušenosti prožívání a spočívání v tomto poli cítícího vědomí, je základním umem vědomí – umem identity, kterému se věnuji v samostatné práci.
Vědomí – tedy naše duše je neoddělitelná od těla, tělesné formy. Je to právě samo vědomí – vědomí jako takové, a v něm vrozené trans-subjektivní kvality, podoby, tvary a vzory, které se ztělesňují a zpřítomňují jako všechna těla a jejich zkušenostní světy. Proto z principu nemůže existovat zkušenostní dimenze, či prožitková úroveň duše, která by současně nebyla určitým způsobem či formou tělesného sebe-prožívání. Každé sebe-prožívání je vždy určitým tělesným prožíváním a opačně a současně každá změna sebe prožívání je změnou tělesného prožívání a opačně. Každé tělo je určitou formou – oblastí duše a každá duše je již určitým tělem cítícího vědomí. Právě oddělenost těla od mysli a myšlení z této umělé schizofrenie je, míním, těžkou ne-mocí západního způsobu myšlení.
Různé “duchovní” zkušenosti popisované jako “mimo-tělesné” zážitky ducha, apod. či snaha o rozlišení se od těla nebo dokonce snahy o jeho “transcendenci”, jsou dle mého mínění pouze projevem plně ne-promeditovaných a nepochopených zkušeností vědomí a jeho těla. Duchovní praktiky postavené na takových snahách mají dle mého názoru naopak negativní vliv na kvalitu našeho života, tedy zdraví jako takového, neboť slibují něco (ať už to nazývají “vysvobození”, “překročení zrodů a smrtí”, “nirvánu”) na úkor skutečného rozvoje duše.
S tím souvisí i vlastní praxe umění vědomí a jeho meditační praktiky – umy. Jsou zaměřeny právě na “tělo” – ALE jako na ryze subjektivní cítící tělo jako tělo – podobu – formu naší duše. Nejde tedy o praxe zaměřené na tělo viděné z vnějšku, tzv. “fyzické tělo”, jehož pozice známe například z klasické indické jógy (ásány), nebo z nejrůznějších východních proudů typu tai-čhi nebo čhi-kung, ani o různá dechová cvičení ovládající zevní dýchací cyklus, ale o ryze kontemplační způsoby bytí, které chápou tělo jako určitou formu – podobu duše-cítícího vědomí, kterým ve své podstatě jsme. Zahrnující nejen to, jak subjektivně pociťujeme celou lidskou tělesnou formu, ale i prostory s ní spojené, kolem a v jejím nitru.
Tělo jako celek – holotropní tělo je oním “šestým smyslem” neoddělitelným od duše samé, je sensuálně-sómatickým cítícím orgánem duše a současně jejím vědomým obrazem-ztělesněním jejích kvalit, vzorů a nálad.
Umění či jóga vědomí se svou meditací nezaměřuje na nějaké konečné poznání, či prožitek nějakého božského “TO”, ať už jakkoliv “sebe si vědomého” já, ale probouzí naší duši, její latentní vrozené schopnosti a zaměřuje se na samo projevování toho, kým jsme – naší duše a její unikátní individuální hudby cítícího vědomí v našem ztělesnění a běžném životě v souladu s tímto širším vědomím nás samých.
Vědomí a tedy meditace úzce souvisí s časem jako takovým – či přesněji s otázkou, co je čas jako takový. Součástí správného pochopení způsobu meditace v umění vědomí souvisí s radikální změnou našeho vztahu k času, který je jediným “kapitálem”, o kterém skutečně můžeme říci, že jej “máme”. Vědomí je bezčasé, ale současně se projevuje a září v každém okamžiku – tedy času – svým časem – tedy kvalitou prožívání. Čas není lineární posloupností přítomných okamžiků, či podobné jedno rozměrné mentální koncepty, které slouží maximálně k tomu, aby lidé věděli, kdy mají být “v zaměstnání”. Čas je primárně způsob, jakým prožíváme to, co je, to, co se právě zpřítomňuje v našem životě ukotveném v bezčasém vědomí. Více se (((Umu času))) věnuji v samostatné práci.
Meditaci, jak jí chápu a jak je koncipovaná v umění vědomí, není nějakou “duchovní aktivitou” či “meditačním soustředěním” v určitém čase, kdy se tzv. věnujeme “meditaci”, například ve volném čase po “zaměstnání” nebo něčemu podobnému jako relaxu ve wellnessu, či si jdeme zacvičit do fitnessu, abychom kompenzovali stres a neuspokojení z našeho života, či řešili naše “psychické obtíže”. ALE jde o samotnou celkovou změnu našeho přístupu k času takovým způsobem, že “svůj” skutečný čas – náš stále darovaný život věnujeme výhradně vědomí našeho prožívání sebe a tedy i těla jako celku a současně s tím všemu, co si uvědomujeme a vnímáme v každém okamžiku našeho života. V tom tkví vnitřní radikalismus skutečné meditace, radikálně mění náš prožívaný vztah k času, rozšiřuje naší identitu a vědomí v každém okamžiku našeho života.
Meditace je uměním spočívání v cítícím poli vědomí – širším těle naší duše a ryze bezdechým (anaerobním) dýcháním jeho všeprostupující kvality dechu a vitality (pránájám). Esenci meditace a jógy vědomí se pedagogickým způsobem věnuji samostatně v pracích (((Um))) prostoru a (((Um))) dechu.
Na seminářích a společných meditacích lze věnovat výhradně svůj čas naučení se, jak procitnout dané vědomí a prohloubit potřebná pochopení vnitřních dovedností a osvojit si je jako přirozené způsoby bytí v našem každodenním životě. To je cílem umění vědomí, jak jej chápu. K tomu pomáhá samozřejmě vytvořené sdílené pole vědomí společné individuální meditace nebo ve skupině (“Kde se dva či více sejdou, tam Já (vědomí) je uprostřed i kolem nich…”) s těmi, kteří si dané umění-jógu osvojili jako svůj způsob bytí a věnovali čas její formulaci a učení se, jak jí sdílet s druhými.