Úvodní poznámka

Následující esej vznikla jako vlastní potřeba si pro sebe zformulovat principy a způsob naslouchání, který sám uplatňuji při svých sezeních formálních i neformálních v různé míře formality, které vyvstávají z životní praxe jógy vědomí. Často se hovoří o potřebě “naslouchání” jako způsobu zkvalitnění vztahů mezi lidmi, nicméně již málo, či vůbec se říká něco o tom, jak vlastně skutečně naslouchat druhým. Současně tím chci komunikovat způsob své práce.

1. Naslouchání je neoddělitelné od vědomí našeho bytí.

 Samo “naslouchání” nelze chápat jako pouhou dobu či čas, kdy mluví druzí, nebo jej omezit na nějakou řadu schopností či technik naučených na nějakém kurzu, na tzv. “soft skills”.

Proč?

Neboť by to znamenalo, že vlastně nezáleží na tom, KDO je naslouchající v tomto procesu naslouchání?

Může být  – z principu schopnost naslouchání oddělitelná od bytí naslouchajícího?

Míním, že naslouchání jako skutečná vnitřní schopnost – UM, je spojená s naším bytím jako takovým, nikoliv postavená na nějaké osvojené “technice” učené nějakou psychoterapeutickou školou.

Naslouchání je neoddělitelné od našeho bytí jako celku – tím je ve své esenci vědomí těla a sebe jako celku.

Proto míním, že prvotním předpokladem pro jakékoliv skutečné vědomé naslouchání druhým je schopnost a kultivace našeho vědomí těla jako celku, neboť neposloucháme ušima, ale MY sami. Jaké já je pak oním naslouchajícím já – je ZÁSADNÍ. 

Když dva lidé poslouchají – neslyší “to samé” a nemusí jít vůbec o stejný způsob naslouchání. Je prostě rozdíl, zda nás poslouchá člověk usazený maximálně ve své hlavě vybaven svým profesním slovníkem, a člověk usazený ve svém bytí jako celku plně na nás zaměřený bez jakékoliv “profesní role”.

2. Naslouchání je aktivní meditace druhého svým vlastním bytím, které komunikujeme

Naslouchání není jenom prostá přítomnost pro druhého, při které posloucháme, jeho slova, ale primárně zejména VNÍMÁNÍ celé bytosti hovořícího, který je v poli našeho naslouchajícího vědomí. Je doslova vstoupením skrze naše vlastní bytí do bytí hovořícího.

Náš vnitřní ZPŮSOB – TĚŽIŠTĚ našeho vědomí, tedy to, jakým způsobem spočíváme v tichu svého bytí a odkud nasloucháme druhým je základem pro naši intelektuální pozici, emoční empatii a fyzický postoj k hovořícímu. Nastoluje celkový bytostný TÓN našeho naslouchání, kterým ovlivňujeme hovořícího i celkový tok dialogu či rozhovoru.

Proč?

Protože naslouchat celým naším bytím současně znamená KOMUNIKOVAT své bytí  – vědomí toho, kým jsme druhému. Když se obrátíme svým bytím k někomu, tak nejen že se ladíme na tón hovořícího, ale také už současně tiše komunikujeme esenciální tón našeho bytí! 

Jinými slovy KOMUNIKUJEME už svým způsobem naslouchání, kterým udáváme základní tón slyšení druhého. Tento základní tón našeho bytí, který tiše vysíláme, má charakter neviditelných vnitřních vlnových délek, po kterých ladíme nakonec všechny dimenze komunikace verbální i neverbální, po kterých jsou komunikovány vnitřní TICHÉ ZPRÁVY samotným naslouchajícím.

3. Naslouchání není jenom pozorné poslouchání druhých

Naslouchání není jenom poslouchání druhých, když hovoří. Ve skutečnosti nemůžeme naslouchat druhým – jim samým, jejich bytí, dokud primárně my sami nesetrváváme vnitřně vyladění ve svém vlastním bytí jako celku a neslyšíme jeho vnitřní hlas.

Naopak pokud zůstáváme se svým vlastním bytím, skrze které nasloucháme druhým, současně je tiše podporujeme, aby i oni setrvávali se svém bytí, když hovoří a nechali se vést svým vnitřním hlasem, místo aby se ztratili ve slovech.

4. Naslouchání není jenom příprava pro naši odpověď nebo reakci k druhým

Naopak naslouchání je už PŘÍMOU VNITŘNÍ ODPOVĚDÍ – komunikací našeho bytí. Způsob jakým vnímáme druhé a v jakém stavu vědomí a vztahování se k nim nacházíme, když druhé posloucháme KOMUNIKUJEME vnitřní tóny našeho bytí a způsob naslouchání. Právě tento celkový tón bytí pak ztělesňujeme v naší fyzické pozici a tónu hlasu.

5. Naslouchání není pasivní “ne-mluvení”, ale aktivní “nechání” mluvit

Naslouchání není jenom mlčení, aby druzí mohli hovořit, ale způsob tichého aktivního ponechávání věcí nevyřčené. Když se při naslouchání druhým zdržíme okamžité verbální reakce či odpovědi, tak pouze zamezíme emočnímu a intelektuálnímu překladu slyšeného, ale pokud jsme v tichém kontaktu s hovořícím, tak tato vnitřní odpověď bude přesto tiše KOMUNIKOVANÁ BEZE SLOV proměnou či modulací našeho tónu bytí jako slyšícího.

Naslouchání je způsob bytí, jakým necháváme v sobě znít vyřčená slova a slyšet naše vlastní myšlenky a pocity předtím, než jsou zvučeny a verbalizovány.

6. Naslouchání není jenom nechat někoho se vypovídat

Naslouchání neznamená jenom někoho nechat vypovídat, nepřerušovat jej a neskákat mu do řeči – jak se chápe dnes “slušnost”.

Primárně jde míním o to, věnovat svůj čas naslouchání tomu co SLOVA DRUHÝCH SAMA ŘÍKAJÍ – nechat je doslova k nám PROMLOUVAT. To jistě vyžaduje dostatečný čas po každém vyslechnutí něčí řeči a naši případnou odpověď slovy.

Právě tento čas, plně strávit řeč druhých, slyšet jejich slova promlouvat a slyšet otázky, které to vyvolává, nám umožňuje skutečné SLYŠENÍ druhé lidské bytosti a skutečně vnímat jejich slova.

7. Naslouchání není souzením druhých, ale ani neutrální a nezaujaté

Při naslouchání neodsuzujeme, nevynášíme soudy o druhých, zda jsou takoví, či makoví. Ale jsme CITLIVÍ svým rozlišujícím cítícím naslouchajícím vědomím ke VŽDY přítomné “mezeře” mezi bytím a řečí druhého.

Míním, že pokud chceme skutečně POCHOPIT a VNÍMAT něčí slova, znamená to primárně doslova slyšet je jako více či méně souznící PŘEKLADY vlastního bytí hovořícího a jako takové otevřené k dalšímu meditativnímu tázání.

Mnoho tzv. výpovědí o sobě, nebo popisování a verbalizace našich nejrůznějších obtíží a problémů jsou v drtivé většině CHABÝM PŘEKLADEM a substitucí slyšení. Mnoho lidí místo dotknutí se vlastního tichého poznání beze slov, si raději osvojí nějaká slova pro verbalizaci svých problémů, které jim vyhovují.

8. Naslouchání nelze nahradit odpovídáním na něčí kladené otázky

Naslouchání nemá nic společného s odpovídáním na otázky druhého, ani nějakým pokládáním doplňujících jakkoliv “otevřených” otázek k řeči druhého, není ničím verbálním, tedy ani odpovídáním slovy, ani tázáním se slovy, ale primárně TICHÝM ZKOUMÁNÍM našeho bytí z pohledu hledání svého vyjádření v řeči či jazykem.

To, co je předmětem ZKOUMÁNÍ SKRZE NASLOUCHAJÍCÍ TÁZÁNÍ nejsou lidé, ale jazyk – řeč sama – naučené a navyklé fráze a spojení, které zvykově používáme ve směru svých “mentálních drah”, které nám formulují naše otázky a odpovědi. Právě na toto cílí naslouchání a jeho tázání.

Naslouchání nás učí SLYŠET slova a řeč druhé osoby jako překlad jejich vnitřní řeči-jazyka bytí.

9. Naslouchání není koučink, mentoring, ani terapie

SLYŠET znamená primárně naslouchat celým svým bytím. To je něco zcela jiného, než naslouchat druhým “jako kouč”, “jako mentor”, “jako učitel”, “jako terapeut”, tedy v určité roli. Pokud druhé posloucháme v nějaké roli, míním, že ve skutečnosti je neslyšíme, neboť to co slyšíme, co dotazujeme během našeho naslouchání je určováno naší rolí.

Naslouchání celým naším bytím je primárně nasloucháním naším TĚLEM JAKO TAKOVÝM a nikoliv “myslí”.

Můžeme rozlišovat mezi mluvícím já a naslouchajícím já. Většina lidí, když mluví, tak jsou ztotožněni s tím, co říkají, se svým mluvícím já. Toto “mluvící já” sídlí v hlavě a “slyší” či “vnímá” pouze MENTÁLNĚ, tedy doslova rámcuje významy ve svých osvojených mentálních pojmech, často velmi omezených jazyků a slovníků.

Naslouchající já slyší jak zvuky, tak ticho svým tělem jako celkem – tedy to, co bylo skutečně řečeno. Slyšet druhé znamená primárně udržovat vycentrování v absolutním TICHU, v nitru svého bytí a trvalé slyšení druhého ve svém vlastním nitru.

V tomto smyslu je výše chápané a praktikované vnitřní naslouchání zcela unikátním způsobem a prostředkem k rozšíření vědomí našeho bytí a jeho schopnosti se vyjadřovat, což je z principu základní aspekt ZDRAVÍ jako naší celistvosti. Osobně tento typ vědomého naslouchání celým naším tělem nazývám “porodní asistencí”. či “logopedií našeho bytí”.

10. SLYŠÍ vnitřní tělo vědomí

Čím méně se naše tělo pohybuje, čím menší děláme tělesný pohyb během naslouchání – což není to samé jako rigidní či ztuhlá tělesná pozice, ale naopak  plně uvolněně procítěná – tím více se “osvobozuje” vnitřní pružnost a pohyblivost našeho vnitřního naslouchajícího těla.

Tím se dostáváme k esoterickému základu výše uvedenému způsobu naslouchání a to významu kultivování vědomí těla jako celku, jako základní životní praxe umění být vědomím, či jógy vědomí.

KDO MÁ UŠI K SLYŠENÍ , SLYŠ!

(((OM)))