Všichni známe okamžiky prožívání, které vyjadřujeme slovy, že “máme” dostatek “energie”, či se cítíme plní či nabití “energií”, nebo naopak říkáme, že nám nějak chybí “energie”, či jsem bez “energie”, apod.

Je zajímavé, že ačkoliv běžně používáme slovo “energie” při tomto vyjádření stavu našeho subjektivního prožívání, aniž bychom se vlastně zamysleli nad tím, co je – co je skutečně onou “energií”, o které dále říkáme, že jí buď máme, nebo nemáme, apod.?

Podobně je na tom i aktuální “moderní” věda, která zná a hovoří o nejrůznějších formách energií, ale co je sama podstata jakékoliv “energie”, či co “energií” vlastně nazýváme se příliš nezabývá.

Různé esoterické nauky na druhou stranu opět hovoří o nejrůznějších – nyní pro změnu jemnohmotných či duchovních energiích, a s tím “logicky” či spíše nevyhnutelně hovoří o “negativních” a “pozitivních” energiích, či “nižších” a “vyšších” a opět bez toho, aniž by hlouběji promeditovali samotnou podstatu energie jako takové a každé formy energie – co je vlastně onou záhadnou “energií”?

Naše doba je současně dobou adorace “energie”. Spotřeba nejrůznějších energetických drinků, či pozbuzovadel, nám slibuje “zvýšení energie”, či “dodání energie”, apod. Navíc, kdo by vlastně nechtěl “více energie” přeci. Zvykli jsme si, že mít více energie je “dobré”, zkrátka lepší, než to, co nazýváme, že “máme málo energie”.

V souladu se zkušenostní tantrickou metafyzikou míním, že základní skutečností není jakékoliv byť “sebe jemnější” forma “energie”, ale samo vědomí – vědomí jako takové (Šiva), které je neoddělitelným aspektem dynamického vztahu (ŠIVA-ŠAKTI/Vědomí-Bytí) k jakékoliv prožívané formě “energie” chápané ve smyslu kapacity-schopnosti k akci-konat (Šakti) jediného singulárního pole-oceánu vědomí všeho. Vědomí samo je tedy esencí – duchovní podstatou jakékoliv formy “energie”.

Proto, když vyjadřujeme své prožívání, kdy se cítíme plní vitality, síly, svěžesti nehovoříme ve skutečnosti o plnosti nebo “nabití se” nějakou energii, ale o intenzitě našeho vědomí. Když jsme naopak vyčerpaní, unavení, skleslí, není to o nedostatku “energie”, ale o slabosti, či nedostatečné oživující moci vědomí – slabé intenzitě našeho vědomí.

Věřím, že všichni lidé znají ze svého života zkušenosti, kdy se prožívali obzvláště plní vitality a “energie” až jisté bezpříčinné euforie, tzv. “vrcholené zkušenosti”. Současně také známe zkušenosti a okamžiky, kdy se cítíme doslova vyčerpaní přemírou smyslového a emočního prožívání. Víme, že intenzivní emoční prožívání, zejména tíživých stavu vyčerpává. Dnešní návštěvy supermarketu, které jsou doslova smyslovým dráždidlem s přemírou vizuálních i sluchových vjemů, může být také doslova vyčerpávající zkušeností. Ale i po intenzivnějším příjemném prožívání, například sexuálním, můžeme pociťovat únavu. Čím to je dáno? Jak souvisí naše “energetické stavy” s prožíváním a vědomím?

III.8. “Jako zloděj odnášející cennosti z domu, podobně deprese a jiné intenzivní stavy mysli kradou světlo vědomí a pohlcují vitalitu těla. Povstávají z nevědomosti a nedostatku vědomí. Rozšířením prostoru (unméša) vědomí prožívání těchto stavů je odstraněna jejich příčina.”

Spanda Kárika

Vzhledem k zatíženosti pojmu “energie” vůbec, spíše než o “energii” v souladu s naším prožíváním se mi jeví bližší slovo vitalita či životní síla.

Samo prožívání pohlcuje – doslova konzumuje naše vědomí, zatímco naopak samo vědomí prožívání naopak uvolňuje “energii” – vitalitu vědomí k novému prožívání.

Pokud chceme neztrácet vitalitu v našem životě jako celku, musíme se stále udržovat ve vědomí našeho prožívání jako celku, tedy nejen ve vědomí sebe, ale i vědomí těla jako celku v četně prostorů kolem i v jeho nitru a nezapomínat věnovat pravidelně čas obnovování celistvosti našeho vědomí prožívání sebe jako celku.

Pokud neudržujeme vědomí prožívání, je naopak naše vědomí v prožívání pohlcováno a podle intenzity prožívání absorbováno, což přináší oslabení intenzity vědomí, ztrátu širšího prostorového vědomí sebe i vitality a nakonec i vyčerpanost těla v omezených formách sebe-prožívání.

Když udržujeme vědomí prožívání jako celku, tak současně toto vědomí je přirozeným zdrojem stále se uvolňující vitality – doslova výronů “energie” (visarga) pro prožívání nových zkušeností vědomí.

Když jsme si vědomi svého prožívání jako celku, obnovujeme současně vnitřní prostor vědomí potenciálu, či vědomí nového – možného prožívání, ze kterého se uvolňuje právě kapacita-schopnost nového prožívání samotného vědomí.

Jsme-li naopak nevědomě ztotožněni s naším prožívajícím já a jeho prožívanými zkušenostmi do té míry, že ztrácíme širší pole vědomí našeho prožívání, tato dimenze vědomí oživujícího potenciálu k prožívání není v naší zkušenosti přítomna a naše prožívání pouze vyčerpává vitalitu a pohlcuje vědomí.

Jelikož naše myšlení vyvstává z našeho vědomí prožívání a současně ale formuje – doslova přetváří způsob našeho prožívání, tak abychom obnovili náš stav vědomého prožívání, musíme v souladu s tím změnit vnitřní způsob – jazyk našeho bytí a prožívání, abychom vstoupili skrze  rozšíření bdělosti našeho prožívání do sféry samotného vědomí prožívání následujícím způsobem:

Meditace “od prožívání ↔ k vědomí prožívání”

To, že si něco uvědomujeme nebo prožíváme, či zakoušíme, ještě neznamená, že jsme vědomím. Právě základní schopností vědomí je být vědom. Abychom mohli být vědomím, tedy být vědomí, musíme si být prvně vědomi všeho, co právě prožíváme, nejen své aktuální zkušenosti či já, ale celého tělesného bytí, myšlenek, emocí, pocitů, což vede k zintenzivnění a rozšíření samotného vědomí našeho prožívání jako celku v naší prožívané zkušenosti.

1.

Nevědomé ztotožnění s prožívanými a zakoušenými zkušenostmi a jevy:

“Já jsem zkušenost-prožitek TOHO”;

2.

Uvědomění dané zkušenosti:

“Jsem si vědom “mé” zkušenosti TOHO”;

3.

Přechod do vědomí:

“Nejsem touto zkušeností, ale vědomím prožívání této zkušenosti”;

4.

Rozšíření vědomí prožívání o zkušenostní pole já a těla:

“Současně ale také nějak prožívám i sebe sama a mé tělo a a také nejsem těmito zkušenostmi, jsem vědomím prožívání sebe i těla daným způsobem.”

5.

Já jsem TOTO Vědomí.

Jaké máme možnosti k obnově “naší energie” a tedy “načerpání či uvolnění nové vitality” v našem vědomí? Samozřejmě za předpokladu, že nejsme unaveni z nedostatku výživy našeho organismu.

Prvním předpokladem je schopnost vědomého prožívání, tedy přestat se ztotožňovat s tím, co aktuálně prožíváme, či zakouším a získat schopnost “ustoupit” do samotné sféry vědomí prožívání. Musíme změnit svůj stav bytí a to ve stav vědomého prožívání. K tomu nám mohu dopomoci dvě základní strategie.

První spočívá v rozšíření našeho vědomí prožívání a druhá v zúžení, či omezením prožívání natolik, aby nás dále nevyčerpávalo a aby bylo zahrnuto v našem vědomí, kterým jsme. Nabízí se i kombinace obojího.

První přístup spočívá v meditaci, jak jí chápe jóga vědomí, tedy jako čas, ve kterém si dovolíme či umožníme přirozenou sebe re-generující, re-kreativující terapii spočívající ve věnování potřebného dostatečného času k plnému obnovení vědomí našeho prožívání jako celku, které zahrnuje nejen aktuální bezprostřední smyslovou zkušenost, ale všechny aspekty a oblasti života člověka vně i v jeho nitru jak je cítíme naším celo-tělesným vědomím.

Takový čas – meditace vždy přináší obnovení celistvosti duše a s tím i novou vitalitu, kterou tak často nazýváme, že “máme dostatek energie”, či, “že jsme plni energie”, apod. Nejde jenom o vitalitu v kvantitativním slova smyslu, ale zejména o novou kvalitativně tvořivou vitalitu vědomí, které přináší nejen „osvěžení“, ale i inspiraci, vhledy a nový potenciál k akci. To je mimo jiné jeden z přirozených vlivů individuálně praktikované meditace jak jí chápe jóga vědomí.

To samé platí i pro tzv. lucidní snění, neboli bdění v těle vědomí, jeho snové dimenzi během spánku. Vědomé snění, tedy stav, kdy nejen víme, že sníme, ale jsme současně snícím vědomím, přináší také obnovování naší vitality, často v jemnějších úrovních. Jakékoliv pohlcování v prožívání během snění opět vede ke ztrátě lucidity – bdělosti a nakonec ke ztrátě vědomí ve spánku.

Druhým přirozeným přístupem je potřebný a nezbytný odpočinek, relaxace, spánek. Zde typicky naopak omezíme své smyslové vnímání, zavřeme oči, uvolníme a plně relaxujeme své tělo, nejčastěji v leže a tak necháme naše prožívání přirozeně zúžit natolik, že je obsaženo naším vědomím a současně nás přestává dále ”unavovat”. Pokud ale neudržujeme vědomé prožívání, zkrátka usneme a tzv. “nevíme o sobě”. Pak se probudíme a první co zakoušíme, je jakási “obtížnost” plného procitnutí v tělesném bytí. Nicméně se probudíme opět čerství k novému prožívání a aktivitě, neboť došlo k regeneraci duše i těla během spánku.

Co se ve skutečnosti děje při usínání a spánku s tělem? Je stavem plného uvolnění svalové soustavy těla, včetně svalů, které jsou jinak stále v napětí během stoje, chůze, sedu a omezením smyslového prožívání výhradně na ryzí pociťování bez opory, které právě často ztrácíme přes “práh” spánku.

Usínání je současně provázeno často nerozeznávaným rozšiřováním prožívání našeho vnitřního tělesného bytí – naší širší netělesné podoby jako pole pociťujícího vědomí vnitřní tmavé ale živé podstaty tělesnosti – doslova živé-tmy (živátma) naší duše, která ale má své subjektivní tělesné kvality – tedy za předpokladu, že tento proces současně obsáhne, zahrnuje naše vědomí. Pokud ne, prostě jenom “usneme”, “nevíme o sobě” a ráno se probudíme s klasickým opětným procitnutím s tělem a jediné, co o své zkušenosti můžeme říci, že jsme jistě “dobře” spali.

Naše přijatá přesvědčení o sobě, o našem životě a například i o bdění a spánku nám sami rámují prožívanou zkušenost těchto stavů. Máme ve zvyku podvědomě chápat denní bdělý stav, kdy jsme činní tělem jako něco jiného, či v protikladu ke spánku, kdy “nic neděláme”, nebo je vnímáme tak, že během denního bdění “spotřebováváme energii” a pak jí musíme zase načerpat “spánkem”.

Současně s tím věříme, že nutně potřebujeme až osm hodin spánku, jak “radí autority”, apod. Navíc to tak mají “všichni kolem nás” a společenské klima ani většině lidem neumožňuje jiný režim. Co když je daleko zdravější ve skutečnosti spánek daleko kratší, třeba čtyři – pět hodin a pak další kratší třeba hodinový, kdykoliv cítíme skrze tělo potřebu během dne relaxovat? Delší nevědomý spánek, ve kterém si navíc nejsme vědomí, není ve skutečnosti tak prospěšný, jak se mi jeví.

Naší vrozenou vitalitu míním můžeme spíše obnovit harmonizací s hlubšími tóny a rytmy našeho bytí jehož součástí je i naše tělesnost, a to prostřednictvím udržování a rozšiřování vědomí našeho celkového prožívání, než nějakou “prací s energií” či “energiemi”.

Zdrojem naší vitality je vlastní esence našeho bytí, která je uvolňována ve věčné dynamice nevyčerpatelné hlubiny potenciálu subjektivního prožívání a nejzazšího horizontu světla vědomí.

Co když lze obě kvality bdění i spánku nastolit ve svém bytí právě skrze celo-tělesné vědomé prožívání kterému věnujeme svůj čas okamžik po okamžiku, což přirozeně společně s odstraněním nesprávných přesvědčení o naší duši a povahy skutečnosti vede k přirozené luciditě ve spánku a dokonce k procitnutí naší širší Identity naší duše v mnohaúrovňovém vesmíru duše “mezi životy”, současně s přirozeným snížením potřeby délky klasického spánku?

Věřím, že ve skutečnosti trvalá praxe udržování vědomí našeho prožívání, tedy bdělosti celo-tělesného vědomí prožívání sebe i věcí uvědomovaných, jak jej chápe jóga vědomí, přináší výhody obou základních přístupů: rozšíření vědomí prožívání i relaxované uvolnění – odpočívání nastolené během spánku, které vede k rozšíření rozsahu prožívání naší tělesnosti jako tělesných subjektivních kvalit naší duše.

Základem pro kultivaci vědomí prožívání je současně plné subjektivní procítění našeho tělesného bytí od vrcholu hlavy po chodidla a to nejen směrem vně ve vztahu k vnějšímu prostoru, ale i směre do jeho vnitřních prostoru.

Předpokladem plného vědomí prožívání tělesného vyžaduje uvolnění a procítění našeho tělesného sebe-prožívání do poslední částečky – atomu tělesného vědomí a udržování jeho vědomí zahrnující všechny oblasti těla a tělo jako celek.

Udržování vědomí prožívání musí jít současně s vědomou snahou o plné uvolňování všech pociťovaných emočních napětí a svalových tenzí v celém tělesném vědomí.

Meditativní kultivace doslova vnitřní měkkosti-poddajnosti-pružnosti našeho základního celo-tělesného pociťujícího vědomí nám obrovským způsobem nejen rozšiřuje rozsah citlivosti prožívání, ale i zvyšuje kapacitu souznění (rezonance) s podobnými kvalitami v druhých bytostech i jiných formách bytí.

Udržování vědomí prožívání současně přirozeně mění naší zkušenost vědomí těla jako celku v nové tělo – tělo charakteru cítícího pole vědomí se schopností vědomého vcítění a souznění se vším co cítí, dýchá a prožívá, stává se vědomým orgánem duše.

Snahou dávat si čas a vědomě si všímat všech emočních tenzí v našem těle, či svalových napětí a hned je zahrnovat do svého vědomého prožívání se současným jejich uvolňováním z nitra, jak je subjektivně pociťujeme, vede současně k tomu, že se těžiště našeho celo-tělesného vědomí přirozeně centruje v jeho vnitřním prostoru v dolní částí pod-bříšku.

Naši vitalitu a bdělost pohlcují všechny napětí v našem těle, které můžeme zakoušet i jako svalové mikro tenze v obličeji, kolem krku, ramen, hrudi či solaru a břicha.

Měli bychom si dávat pravidelně čas na procítění jednotlivých oblastí a jejich svalových soustav, obličej, krk a ramena, hruď – prsa – záda, břicho, celé nohy. Veškerá napětí pociťované ve svalové soustavě těla poukazují na napětí duševní, omezující způsoby a vzory sebe-prožívání a omezení našeho vědomí.

Současně tak rozšiřujeme vědomí našeho prožívání jako celku i schopnost cítění a rozsah prožívání jako takového. Neztrácíme vitalitu, ale stále jí regenerujeme v novém širším vědomí prožívání, které nám umožňuje uvolňovat vitalitu pro nové formy prožívání.  

Na rozvoj této jedné ze subjektivních kvalit našeho těla duše – “měkkosti” či “poddajnosti” kladou důraz bojová umění taoismu, alespoň ve své původní “době” vzniku.

Kultivují prostorovou citlivost vnímání kontaktu s druhými lidmi skrze pole celo-tělesného vědomí, ať už v rozšíření o fyzický kontakt – boj, nebo bez něj. Doplňující kvalitou je “tvrdost”, tedy kapacita akce vyjádřené tělesným pohybem v konkrétní úder-kontakt, v kterém se přenáší-ztělesňuje “tvrdost” odrážející se v potenciálu vznikajícím v udržování vědomí “měkkostí” či “poddajnosti”

Snaha o vědomé prožívání a současně stále nové tvořivé prožívání, je podobno doslova ladění našeho vědomí prožívání těla jako celku s celkovým aktuálním tělesným vyjádřením a podobou, ať už jsem tělesně aktivní, nebo odpočíváme.

Vědomí uvolňuje vitalitu a prožívání pohlcuje vědomí. Vědomé prožívání umožňuje stále nové regenerující tvořivé prožívání. To současně obnovuje harmonii jediného pole vědomí-těla.

Míním, že i taková káva přináší své “energetické povznesení” nikoliv jenom díky samotným identifikovaným chemickým látkám (kofein), ale zejména pro svou schopnost přinést intenzivnější změnu-zkušenost celo-tělesného prožitku “procítění” sebe, což přináší potenciálně nové vědomí tělesného prožívání jako takového a tedy novou vitalitu a tedy onu “energii”.

To, co rozhoduje nejsou nějaké formy, či podoby “energie”, nebo snad “látek”, které by nám měli přinášet nějakou “speciální energii”, která nám chybí, ale jde o to zda věnujeme čas výhradně vědomí našeho prožívání a tak i současně uvolňování jeho vitality v potenciálně novém prožívání, nebo své vědomí necháváme pohlcovat v prožívání do omezujících zkušeností, často do únavy a vyčerpání projevující se tělesně s naléhavou potřebou spánku.

Často se hovoří o nutnosti kultivovat bdělost vědomí, či pozornost vědomí, ale co se tím skutečně míní? A co bdělost ve snech, a nebo ve spánku beze snů? Míním, že skutečná bdělost je výhradně celo-tělesná bdělost vědomí, ve které zahrnujeme vše, co prožíváme, včetně prostoru vně i vnitru našeho tělesného bytí a současně necháváme dostatečný prostor nového vědomí stále uvolňovat novou vitalitu a prožívání tvořivým smysluplným způsobem ve svých tělech (fyzických i snových).

Synonymem pro bdělost je být pozorný, doslova být na stráži, kdy se celé tělo stává jediným smyslovým orgánem, vnímajícím živým ztělesňováním či zpřítomňování naší duše – pole vše cítícího vědomí, kterým ve své stále nové zkušenosti jsme.

Kultivace celo-tělesné bdělosti vědomí přináší novou zkušenost naší “netělesné tělesnosti” (sóma) duše, těla vědomí jako aktivního nástroje duše, tvořeného subjektivními kvalitami vědomí v kterém sníme své všechny minulé, budoucí i aktuální sny života.

Slovy Carlose Castanedy: “Tělo je vědomí. Pro mudrce, být živý, znamená být vědomí. V nás všech je něco, co pozoruje naším celým tělem.”  

Přesně tím je dle mého vyjádřeno, co je skutečná “bdělost” vědomí. Ta nepatří určitému prožívanému já, které pozoruje, ale našemu vnímajícímu celo-tělesnému vědomí jako celku zahrnující neomezené zkušenostní prostory a dimenze vně a v nitru.

Dech vědomí

Nejbližším nám přirozeným stále přítomným prožitkem, který v těle stále prožíváme a zakoušíme, pokud věnujeme svůj čas jeho vědomí, je subjektivní počitek vyvolávaný samovolným projevem života v nás – dýcháním. Proto udržování vědomí dechu je dalším přirozeným způsobem udržování a obnovování vitality a celkové intenzity vědomí.

Kdykoliv si uděláme čas, abychom byli vědomí si svého celo-tělesného prožívání, jak jej subjektivně pociťujeme, začínáme si být vědomí i počitku vyvolávaného dýcháním skrze vědomě pociťovanou svalovou soustavou těla.

Proto skrze subjektivně pociťované tělesné dýchání – jeho prožívání rozšířením jeho vědomí prožívání celo-tělesným způsobem, velmi snadno nejen rozšíříme prostor vědomí v kterém spočíváme, ale současně tak snadno obnovíme i vitalitu vědomí, která se projevuje jako samotný dech vědomí (prána) či éter vědomí, který je zdrojem veškerého prožívání a ve své esenci ryzí blažeností vědomí (cit – ánanda), které je esencí veškerého smyslového prožívání.

V nejrůznějších, zejména východních duchovních tradicích se pracuje s dechem. Často se však klade důraz na různé podoby dýchání, či ovládání dechu (pránájáma).

Tyto meditační techniky se často nesprávně – či v omezeném pochopení chápou jako určitá “pomocná” duchovní cvičení a nikoliv jako samotný způsob bytí – stav vědomí – způsob vědomého života spočívajícího ve ztotožnění s cítícím dýchajícím éterem vědomí (práná-jám) skrze trvalé udržování vědomého celo-tělesného dýchání, nebo vědomí celo-tělesného pociťování dýchání takového, což přináší novou zkušenost dýchání samotného vědomí a jeho blaženosti a dalších kvalit.

Ve skutečnosti shledávám praxi udržování vědomí dechu (pránájám) společně s jógou prostoru tvořící základní jógy těla za esenciální či klíčovou podobu jógy vědomí, podobně jako Abhinavagupta.

Kultivace vědomí dechu, neboli jógu dechu, chápaná jako celo-tělesné udržování co největšího rozsahu i hloubky vědomí dechu, nám umožňuje se ztotožnit se samotným éterem živého-dýchajícího pociťujícího vědomí, a přinést novou zkušenost samotné esence dechu jako dechu vědomí naplněného nejrůznějšími subjektivními kvalitami-vitalitami vědomí.

Ve skutečnosti kdykoliv ztratíme vědomí našeho přímého prožívání svalového pohybu způsobeného dýcháním – současně ztrácíme i vědomí našeho těla jako celku a tím i samo jeho vědomí. Tělo i dech tvoří jediné pole cítícího vědomí.

Předmětem jógy dechu není rozšiřování našeho aerobního dýchání vzduchu, jak učí klasická hatha jóga, ani práce s nějakou “životní energií”, ale kultivace samotného vědomí prožívaného-pociťovaného dýchacího procesu, které nám umožní vstoupit do anaerobního – bez pohybu vnějšího dechu, dechu vědomí.

Jóga dechu vychází ze stejného základu jako veškeré vědomé prožívání, kdy dostatečně intenzivní vědomí určité subjektivní prožívané kvality nám umožňuje rozpoznat a prožít se jako samo vědomí v dané kvalitě.

Do samotného fyzického průběhu dýchání není nutné jakkoliv zasahovat, nebo jej dokonce zadržovat – to vše je ve skutečnosti projev násilí k životu, které nás celu dobu zpřítomňuje a oživuje. Povaha a rytmus zevního aerobního dýchání odráží náš vnitřní stav a kvalitu vnitřního dechu vědomí.

To co se musíme naučit-zvyknout si, je výhradně věnovat čas přímému tělesnému prožívání dýchání – tedy vědomí subjektivního pociťování dýchání celo-tělesným způsobem, ať již jsme činí, nebo v klidu.

Následující kroky nám umožňují kdykoliv rozšířit náš prostor dechu, usadit se v našem celistvém vědomí Já a přinést novou vitalitu – osvěžení – inspiraci, kdykoliv budeme cítit potřebu:

1. Buď si vědom celé subjektivně pociťované oblasti hlavy, uvolni všechny obličejové svaly, čelisti a krk;
2. Buď si vědom pociťovaného proudu dechu nosními dírkami, jak vstupuje do nitra hlavy a opět vychází; rozšiř tento prožitek na celou oblast procítěné hlavy – dýchej celým povrchem hlavy všemi směry;
3. Při nádechu současně rozšiř procítěný prostor (procitni prostor) kolem hlavy všemi směry, při výdechu nech klesat vědomí z hlavy dolů do hrudi;
4. Buď si vědom celé subjektivně pociťované oblasti hrudi jako celku, pociťuj svalový pohyb vyvolaný dýcháním, uvolni všechny její svaly, které se podílejí na dýchání;
5. Při nádechu současně rozšiř procítěný prostor (procitni prostor) kolem hrudi všemi směry, při výdechu nech klesat vědomí z hrudi dolů do břicha;
6. Buď si vědom celé subjektivně pociťovaného oblasti břicha a dolní části podbřišku jako celku, pociťuj pouze svalový pohyb vyvolaný dýcháním v nejspodnější oblasti břicha, uvolni všechny svaly dolní části trupu, které se podílejí na dýchání;
7. Zaměř se jenom na počitek dýchání v dolní části podbřišku, vycentruj zde své vědomí, při nádechu pociťuj napnutí-nafouknutí a při výdechu uvolnění.
8. Při nádechu současně rozšiř tento prožitek s procítěním prostoru (procitni prostor) kolem svého těla všemi směry, buď vědomím tohoto prostoru a buď si vědomí proudu vitality plnící vnitřní prostor těla i po ukončení nádechu;
9. Při uvolnění nech s výdechem klesat vědomí z dolní části trupu do nohou a chodidel a buď si vědomí tohoto sestupného proudu i po skončení výdechu;
10. Buď vědomím obou fází pohybu dechu, vycentruj se v tichém těžišti a ztotožni se s éterem dechu vědomí – tělem jako prostorem dechu vědomí (práná-jám) zahrnující prostor vně i v nitru.