V běžném denním stavu vědomí vnímáme převážné zrakem a sluchem a jsme zaměřeni na vnímané objekty, ať už zrakové nebo slyšené, které v souladu se svým myšlením dále objektivizujeme. Ztotožněni s uvědomovanými zkušenostmi smyslových objektů, nebo jejich prožívaným já (egem), si současně nejsme vůbec vědomi našich samotných očí a uší jako tělesně umístěných cítících orgánů naší duše.
Naopak celo-tělesné bdělé vnímání není – z principu možné bez současně udržovaného tzv. “propriocepního” subjektivního cítícího vědomí našeho těla-tělesnosti jako celku jako celistvého sensuálního-poznávajícího orgánu naší vnímající duše, širšího pole cítícího vědomí, kterým jsme. Nejpřirozenějším způsobem udržování tohoto vědomí, jež jest jeho základem, je vědomí pociťované činnosti našeho celkového dýchacího systému – celé jeho svalové soustavy podílející se na procesu dýchání, a to okamžik po okamžiku. A to nejen svalů hrudi, bránice a břicha, ale i zad, krku, obličeje, úst, čelistí, uší a očí. Všechny svaly – celá svalová soustava od velkých hrudních svalů, až po nejmenší svaly podílející se na pohybu oka, se podílí na dýchání a cítění duše – a to stále. Proto také – z principu nemůže být vědomé dýchání (pránájáma) pouze určitým “meditačním cvičením” v určité vyhrazené době, ale jde o způsob vědomého bytí a vnímání a vědomého vztahování se.
Oči navíc nejsou jenom smyslové nástroje zraku – vidění nějakého já v hlavě, ale doslova vstupem-branou do duše, což nás zkušenost skutečného setkání skrze oči s druhými bytostmi snadno přesvědčí. Oči jako celek jsou doslova mikrokosmem našeho vnitřně pociťovaného těla jako celku – naší duše. Jsou také branou do světa duše jako takové.
Pole vědomí procítěných svalů očí i celé oči jako takové společně s celým obličejem a svaly těla, se tak stává cítícím vědomým nástrojem – polem dýchání a cítění naší duše. K vědomému vnímání je nám zapotřebí poetickým jazykem doslova vrátit zraku duši a tak duši vrátit zrak. Přesně k tomu vybízí opakovaně “neznámý gnostik” (autor vět použitých v kanonických evangeliích) v bibli, když čteme pasáže o “navrácení zraku” či vybízení, aby čitatel měl “oči k vidění” a “uši ke slyšení”.