Znáš ze svého života pocit, jako bys byl doslova jak říkáme “ v jednom kole”, či “v poklusu” a přecházel tak z jedné věci na druhou jako na dlouhém nekonečném seznamu věcí k dělání, které jenom odbavuješ jednu za druhou?
Znáš ze svého života ten pocit, kdy nemáš doslova ani “čas se nadechnout”, či dokonce “čas se zastavit”, neboť stále jen něco tzv. “stíháš” či “nestíháš”?
Všimnul jsi si, jak pocit, že “nemáš čas” pro sebe, pro své aktivity, či druhé, jde ruku v ruce s tím, že současně “nemáš prostor” pro sebe, pro své aktivity a druhé? A opačně?
Co když to, co zveme prostorem a časem má primárně co do činění s rozsahem a hloubkou vědomí, kterým jsme a ve kterém spočíváme?
Co když jediné co opravdu potřebuješ v těchto situacích je jednoduché: zastavit veškeré dělání – a to ať na okamžik, pár vteřin, minuty, hodiny, či dny, či jak je potřeba a svůj žitý čas věnovat výhradně tomu být si více vědomí všeho, co právě probíhá, co tě zaplňuje, co na tebe naléhá, co se tě dotýká a omezuje tvůj prostor vědomí? Přirozeně tak začneš cítit více prostoru vědomí ve své aktuální zkušenosti a prožívání.
Co když místo navyklého přecházení z jedné věc na druhou, od jednoho dělání k druhému, stačí po každé jednotlivé naší aktivitě, v které jsme zapojení, či činí, než přejdeme k další, si dát prostě čas na to být si vědomi všeho co prožíváme a tak rozšířit prostory vědomí, v kterých dýcháme, a tak začít opět cítit dýchání blažené vitalizující éteričnosti prostorovějšího vědomí?
Jedním ze základních materialistických omylů, kterými jsme indoktrinování v našem školství, spočívá v chápání času a prostoru jako dimenzí fyzického objektivního vesmíru, místo jejich vnímání jako vnitřních kvalitativních dimenzí vědomí samého. Prostor se chápe jako objektivní vlastnost objektivního fyzického vesmíru. Čas se chápe jako lineární jedno rozměrná osa ubíhajících časových úseků.
Copak to, co nazýváme časem a prostorem ve svých životech opravdu zakoušíme, tak jak nás poučuje fyzika?
A nebo naopak to, co zveme časem a prostorem zakoušíme a prožíváme vždy nějak konkrétně subjektivně cítícícm, chceme-li duševním způsobem, který se vyjadřuje i v naší řeči (viz výše)?
Co když PROSTOR je prostě TO – co umožňuje, aby vnímané a zakoušené věci vyvstávaly – přebývaly či se zpřítomňovali ve vědomí?
Není PROSTOROVOST jako sou-přítomnost uvědomovaných či zakoušených věcí tedy kvalitativní zkušenostní dimenze samotného vědomí?
Co když ČAS je prostě nekonečně objemný stále se aktualizující HYPER-PROSTOR vědomí zahrnující v sobě vše, co se děje, či se zpřítomňuje, a to nejen v naší aktuální přítomnosti, ale současně i v naší minulosti a budoucnosti a ve všech jejich alternativách? Kdy konkrétní čas každého okamžiku je dán intenzitou ztělesnění či zpřítomnění tohoto vědomí v naší zkušenosti?