„Své tělo nazírej jako plnost všech cest k poznání a unikátních individuálních způsobů projevení vesmíru jako celku. Těla jsou rozmanitá vlivem prožívání a působení času. Jsou vyjádřením nejrůznějších vzorců ztělesňování pohybu vědomí v časoprostoru. Nazírání – meditace těla tímto způsobem vede k poznání těla jako prostoru nesčetného množství bohů (kvalit) a bohyní (schopností). Učiň proto své tělo předmětem meditace, vnitřního uctívání jako obětinu samotné záři vědomí Já. Kdo své tělo plně procitl svým vědomím, nalézá svobodu.“
Abhinavagupta
Medituj své tělo jako vědomí celého vesmíru.
Medituj současně na prostor kolem a v nitru těla.
Medituj na prostor nad, pod a v nitru těla jako spojité pole vědomí.
Vidžňána Bhairava
Vědomí Já vidí, slyší, myslí a cítí i bez zevního těla a jeho vnějších smyslů. Já obsahuje všechny tyto vrozené schopnosti a kvality ve své ryzosti, jsou jednotlivými šakti tvořící skutečné tělo Já, které nemohou zastírat samo vědomí.
Abhinavagupta
Míním, že přirozenou zkušeností každého je, že jsme evidentně a zcela nezpochybnitelně jak tělesnými bytostmi, či bytostmi projevující se v těle a jako tělo, tak ALE současně žijeme ryze subjektivně a duševně, tedy, že jsme současně ryze vědomými bytostmi, které vše – sebe sama, druhé i vše uvědomované prožíváme ryze subjektivním způsobem v našem vědomí a vždy neoddělitelně od určitého sebe-prožívání.
Je tedy na místě doslova intimní otázka našeho žitého vztahu k tělu, našemu tělesnému bytí, a k přesvědčením, které o těle ať už vědomě, či často převážně nevědomě chováme a tedy i žijeme.
Otázka co vlastně tělo jako takové je je otázkou vlastního meditativního zkoumání, nikoliv určitým názorem, nebo popisem. Naše vlastní tělo je nám každodenním živým průvodcem a učitelem pokud mu správně nasloucháme.
Jsme tělo? Máme tělo? Pouze si uvědomujeme tělo? A co je vlastně naše tělesná existence, co je podstatou tělesného bytí? Je naše tělo vymezeno hranicemi organismu, nebo jej přesahuje? Existuje něco jako tělo a samo vědomí či duše, které by byli dvěma od sebe oddělitelnými skutečnostmi? Existuje vůbec nějaké tělo bez prvotní zkušenosti vědomí daného těla?
Východní ne-tantrická spiritualita nám říká jenom to, že nejsme tělem, nebo že tělo je pouze dočasný nástroj či něco jako auto nebo šat, který po smrti odložíme. Tělo a sním i jeho svět, vidí jako něco nehodného pozornosti, které se musí překonat či dokonce opustit, aby bylo možné dosáhnout sféru ducha, “Boha” či “osvícení”.
Některé asketické podoby jógy dokonce tělo cíleně umrtvují, podobně jako někteří středověcí asketové či tzv. “světci” pod vlivem židokřesťanské indoktrinace o tělesnosti jako hříchu a známky našeho “odpadnutí od Boha”. Více o těle však tyto myšlenkové proudy neříkají a také nesdělují “co je tělo?”. Tělo se chápe jako neživý předmět, který je dočasně „oživován“ a který jednou opustíme. V souladu s nabádáním, že “nejsme tělem” pak nezbytně usiluje o “rozlišení se” od takto chápaného a viděného “těla” či jeho “přesažení” a vysvobození chápe jako jeho opuštění. Zkrátka myslí v podobných konceptech.
Je to na první pohled zarážející, když si uvědomíme obrovský rozsah a škálu našeho sebe-prožívání skrze tělo a tělesným způsobem. Jako by se tímto postojem přímé tělesné vědomí a jeho prožívání považovala za něco neduchovního či nežádoucího.
Tento pohled na první pohled paradoxně navíc plně souzní se současným všeobecně přijímaným materialistickým postojem vědy a oficiální medicíny, která také vidí a tedy diagnostikuje, operuje a tzv. “léčí” pouze objektivní z vnějšku viděné tělo, chápané jako oddělené od duševního života člověka, jeho vztahů a širšího společenského a sociálního prostředí, kde žije, které ale umí na druhou stranu měřit a řezat.
Bolest chápe jako nežádoucí jev, který odstraňuje zejména tišícími prášky, aniž by vnímala její význam a původ v životě člověka. Jako by se ve svém extrémním pojetí stal ideálem bolest – a tedy ani žádné jiné emoce necítící pod nejrůznějšími farmaky ovlivněný, snadno operovatelný pacient, u kterého jsou buď chirurgicky (chladnými zbraněmi), či chemicky nebo dokonce radioaktivním zářením (je zajímavé, že jde o zbraně, mnohdy tzv. “hromadného ničení”) odstraňovány často domnělé příčiny diagnostikovaných katalogizovaných “nemocí” jako triumf medicíny nad svým “tělem”. To je jen jeden z mnoha neblahých důsledků objektivizujícího „myšlení“.
Tento nedostatek se snaží po svém lépe či hůře doplňovat nejrůznější “alternativní přístupy” jako je “sómatická” medicína, apod. Nicméně i tyto systémy trpí základním nedostatkem, kterým je v zásadě základní nevyřčený pohled na tělo a postoj k němu jako něčemu objektivnímu, ať už jakkoliv “jemnohmotnému”.
Tak doslova vzniklo vytvořené “medicínské tělo” se svým vlastním slovníkem, popisem a svou skutečností – která je ale podstatně umělá a neříká ve skutečnosti nic o tom, co tělo ve skutečnosti opravdu je a jak souvisí s námi, s naším já a vědomím. Takový pohled pak snadno přijímá celá společnost. Zkoumá koncept – vytvářející umělou skutečnost v podobě těla, jak jej “vidí” a defakto “násilně” zkoumá vnější povrch obrazu skutečného těla a tento svůj konstrukt pak považuje za “tělo”.
Materialismus a jeho myšlenková a konceptuální dualita neživé hmoty versus oživující vědomí, které navíc vzniklo či je produktem procesů v mozku či patří určitému Já jako pouhý princip uvědomovací, je ve světle naší přímé subjektivní zkušenosti života jako tělesného bytí zcela neudržitelný. Přesto je stále vládnoucím přesvědčením v té či oné podobě se všemi důsledky nejen pro kvalitu našich životů, ale mám za to, i pro zdraví celé lidské společnosti jako celku.
V této nevědomosti se tak na první pohled paradoxně vzájemně podporuje, doplňuje a udržuje současná materialisticky zaměřená věda a některé duchovní směry či duchovní učitelé vycházející z ne-tantrické východní duchovnosti či duality duše a těla, jak jí známe.
Omyl obou přístupů spočívá v prvotním nastavení – výchozích předpokladech myšlení a meditace, tedy předpokladech reálné existence objektivního těla, které lze zkoumat odděleně a popírání prvotnosti subjektivní zkušenosti jakéhokoliv poznávání, včetně těla, jehož základem je vědomí jako prvotní podmínka jakéhokoliv poznávání.
Cestou poznání toho, co je tělo, je vlastní zkoumání našeho živého a tedy vědomého těla – tedy ryze vnitřním subjektivním přístupem, kde samotným prostředkem zkoumání je naše vlastní tělo – tělesné bytí a naše prožívání v něm a skrze ně jako vědomí.
Není naopak naší zcela přirozenou zkušeností těla a našeho tělesného sebe-prožívání výhradně subjektivní tělo – tělo cítěné z “nitra” jeho bytí jako pole cítícího tělesného vědomí – vědomí těla jako celku?
Jak vím o těle? Tím, že jej vidím v zrcadle jako hlavu, trup dvě nohy, dvě ruce, nebo přímo pociťujeme svou tělesnost a skrze tělo vědomě vnímáme a to ryze subjektivně i obraz těla v zrcadle?
Míním, že naše přirozená zkušenost je zcela zřejmým důkazem, že tělem nemůže být něco objektivního, ale že pokud hovoříme o těle, hovoříme o vědomí tělesného bytí, tedy o ryze subjektivním poli cítícího vědomí, které se prožívá skrze své tělesné bytí.
Pokud připustíme na jedné straně, že existuje jenom jedna “nejvyšší skutečnost”, jak shodně hlásají východní duchovní filozofie, může v ní – v principu být něco “nebožského”, nebo dokonce “neživého”? Může zde existovat nějaký Bůh a pak “nebožský svět a nebožské tělo”?
Není samo tělo – či plné vědomí těla jako celku naopak právě to – co tak často hledáme ve svých duchovních aspiracích a hledáních, které nazýváním poznání nás samých, poznání Pravdy, apod.?
Neptáme se po smyslu života a nehledáme poznání sebe právě proto, že jsme tělesné bytosti? Nepoznáváme svou podstatu v těle a skrze naše tělo?
Co když je tělo právě nejprojevenější, nejvíce konkrétně projevená formy pravdy o nás samých, našich vztazích i o světě, kterou hledáme a co víc, kterou přímo žijeme?
Můžeme skutečně “nebýt tělem” a tělo pozorovat jako “neživý předmět” podobně jako například “hrnek na stole před námi“?
Skutečně je správnou cestou od-totožňovat se od těla či se od něj rozlišovat jeho pozorováním jako předmět například s nějakého bodu či místa za nebo nad hlavou?
Míním a cítím, že když hovoříme o těle, neměli bychom je chápat jako neživý “kus masa”, jakousi “mrtvolu” dočasně oživovanou vědomím, nebo nějakou blíže neurčitou “životní silou”, ale jako živé vědomé tělo, skrze které vše jako duše vnímáme, prožíváme, poznáváme a ztělesňujeme.
I většina starobylých jazyků jako například hebrejština, měla dvě slova pro “tělo” a “mrtvolu”. “Živé” a “neživé” tělo je pouze koncept, vycházející z objektivizace těla a nikoliv z prvotního přímého cítění.
Co existuje, jsou zcela dvě různé skutečnosti: tělo, jako naše živé bytí a mrtvola jako viděný objekt. Tělo je vždy chápáno jako živé a vědomé. Skutečnost a základní princip poznávání je přeci subjektivní a proto vždy zakoušíme i vidíme dvě zcela různé věci: tělo druhého člověka a mrtvolu, nikoliv přeci živé tělo člověka a mrtvé tělo člověka. Přídavnými jmény se často rozvíjí něco, co samo není řádně vysvětleno.
Když hovořím o těle, míním tím daleko hlubší skutečnost, kterou je samo proměnlivé cítící vědomí – duši stále se svou částí ztělesňující jako naše tělesné bytí, projevující se v těle a jako tělo, ale které není omezeno hranicemi organismu ani směrem vně, ani do temné hlubiny jeho bytí. Jde o tělo duše, či tělo vědomí (vidžňána déha). Tímto tělem není tělesný organismus nazíraný z vnějšku.
Naše bytí a sebe-prožívání je vždy tělesné skrze tělo nebo v těle, není oddělitelné od našich vztahů, jejich emočního prožívání, ani od světa v kterém žijeme a naších každodenních aktivit a práce. Shledáváme, že naše tělo díky neoddělitelnosti našeho subjektivního prožívání nás samých, světa, druhých je ve skutečnosti spíše polem našeho prožívání, nálad, vnímání zahrnující naše vztahy i prostředí, v kterém žijeme – je tedy něčím daleko širším než jsou hranice organismu a jehož je samozřejmě neoddělitelnou součástí.
Jak víme a poznáváme, že vůbec něco jako “tělo” je? Můžeme své tělo, tělesnost, tělesné bytí poznávat jinak než skrze ryze subjektivní prožívání a procítění těla, tedy skrze vědomí našeho tělesného bytí?
Copak své tělo jenom “vidíme” podobně jako obraz před zrcadlem v podobě trupu, hlavy, dvou rukou a dvou nohou a konkrétního výrazu v obličeji nebo se zejména subjektivně prožíváme tělesně včetně prostoru kolem těla, věcí v něm, včetně myšlenek, pocitů a emocí v nitru tohoto tělesného sebe-prožívání, které formují náš výraz v obličeji, zabarvení hlasu a jsou vyzařovány světlem našich očí a celkovým tělesnou pozicí??
Kde končí hranice našeho těla ve skutečnosti? Když se nás může dotknout i slunce svými hřejivými paprsky, nebo když můžeme přímo subjektivně cítit například pevnost či tíhu vnímaných věcí kolem nás?
Míním v souladu se zkušeností, že to, co nazýváme „tělo“ je samo určité pole “tělesného” vědomí jako celku se svými schopnostmi vnímání, zahrnující skrze subjektivně pociťovaný tělesný povrch jak vnější prostor kolem, tak současně i v nitru. Ve skutečnosti je tělo tvořeno těmito dvěma základními neoddělitelnými prostory jediného pole cítícího vědomí.
Vědomí tělesného bytí jako celku je současně ryze “netělesné”, je námi samými, polem cítícího sebe-prožívajícího vědomí ve své unikátní formě, kterou takto zpřítomňuje.
Jak jinak obdržet přímou živou zkušenostní “odpovědět” na otázku “co je tělo?”, či “jaký je náš vztah k tělesnému bytí?”, než skrze věnování dostatečného času samotnému vědomí našeho těla jako celku, našemu tělesnému bytí celku, našemu celistvému tělesnému sebe-prožívání a přebývání v těle jako celku zahrnující jak nitro těla, tak prostor kolem něj jako samo jeho celkové vědomí?
Tělo, tělesné bytí zahrnuje jak vztah k druhým a ke světu, tak k nám samým, myšlenkám, emocím, proto je polem zahrnujícím i širší svět, v kterém jako tělesné bytosti žijeme, naše vztahy s druhými, svět kolem nás i náš duševní svět. Tělo je tedy doslova širší životní prostor tvořený našimi vztahy a prostředím.
Můžeme si učinit sami kdykoliv vlastní “self-test”, nakolik jsme skutečně vědomí v aktuální “přítomnosti” naší zkušenosti jako celku. Otřepaná fráze, že “žijeme stále v přítomnosti” nestačí, je také rozdíl v hloubce a intenzitě či rozsahu této “přítomnosti”, kterou není nic jiného, než samo vědomí jako takové, v kterém přebýváme, kterým jsme a ze kterého se vztahujeme k druhým a ke světu.
Stačí si právě nyní – v bdělé přítomnosti dostatečně “pomalu” – položit či přesněji meditativně si dát dostatečný čas k prožívání několik podobných základních meditativních otázek:
Jak celistvě jsi si právě nyní vědomý svého těla jako celku?
Hlavy, hrudi, břicha celého trupu a jeho spodní části a nohou, nakolik cítíš spojení se zemí?
Nakolik cítíš a prožíváš vědomí prostoru kolem tebe, prostoru ve svém nitru, nakolik intenzivně či volně tyto prostory cítíš jako prostory samotného vědomí obklopující a současně naplňujíc všechny věci i druhé bytosti kolem tebe?
Nakolik cítíš celé tělo jako lehké, či jako otevřený prostor spojující tě s věcmi a lidmi v něm, nebo naopak jako uzavřený či tě oddělující od věcí a druhých kolem tebe?
Kde v jaké části po vertikále pociťuješ střed svého sebe-prožívání, v hlavě, v hrudi, nebo v dolní části trupu?
Kde pociťuješ střed tvého dýchání a jaký je jeho rozsah?
Nakolik dýcháš celý prostor kolem tebe jako éter vědomí?
Nakolik pociťuješ vědomí v nitru i kolem tvého těla i věcí kolem tebe?
Kde a jak prožíváš své já?
Míním na základě své zkušenosti, že meditativní věnování potřebného času procitnutí sebe-prožívání skrze celé naše tělo-tělesné bytí, věnování dostatečného času našemu celo-tělesnému vědomí sebe – vědomí tělesného bytí jako celku zahrnující skrze procítěnou tělesnost prostor vně i prostory v jeho nitru přirozeně transformuje naší zkušenost samotné tělesnosti – našeho tělesného bytí v netělesné – z principu neumírající a nerodící se vědomé tělo – těle vědomí mající charakter proměnlivého “náladového” pole cítícího vědomí určitého celkového tónu, který se zvučí v podobě cítění, vyjadřování a jednání jako náš unikátní individuální život ve všech jeho rozměrech.
Míním, že jedině přímá plná zkušenost vědomí těla jako proměnlivého pole – těla vědomí, tedy přímo živá odpověď “co je tělo?”, nás může vést k “osvobození” od neustálého konfliktu mezi vědomím a naší skutečností tělesného bytí projevující se ne-mocemi těla, vztahů i společnosti.
Tělo je neoddělitelné od vědomí, které je zpřítomňuje, je skutečností ryze subjektivní povahy, proto plně právem lze říci, že tělo je (určité) vědomí, přesněji je tělem vědomí, tedy bytím určitého vědomí, nikoliv objektivním tělem – předmětem ať už jakkoliv jemnohmotným, ať už v podobě neživého hmotného těla, nebo různých objektivních představ “jemnohmotných těl”, o kterých hovoří například jóga.
Kde končí hranice našeho těla? Tam, kde končí rozsah a hloubka našeho pociťujícího vědomí, neboť vše, co vnímáme a prožíváme se nás doslova dotýká určitým tělesným způsobem.
Toto poznání a pochopení není nové, ani mým unikátním objevem, jsou tradice, i učitelé, kteří komunikují toto pochopení už daleko dříve, nicméně pro mé prožití této zkušenosti se tato živá zkušenost současně stává impulsem k jejímu vyjádření mým individuálním způsobem.
Míním, že každé autentické vyjadřování, každý autentický projev vyžaduje udržování celo-tělesného vědomí v co největším rozsahu, hloubce a celistvosti. Je jen na nás, nakolik věnujeme svůj čas našemu vědomí přítomné zkušenosti a prožívání v jeho celistvosti. Jde o způsob života, v kterém se snažíme doslova cítit každý jeho aspekt, stále nově současně v celistvosti.
Toho přirozeně dosáhneme prostým věnováním času tomu být si stále více vědom toho, co právě probíhá, co prožíváme, co vyjadřujeme, co je kolem nás, co vidíme, co slyšíme, co chutnáme, co prožíváme, co komunikujeme, co vnímáme, tomu jak cítíme, našim myšlenkám a to celo-tělesným vědomím bez ztotožňování se s jednotlivými myšlenkami a prožitky.
Každá komunikace jako sdílení, či předání určitého poznání bez využití moudrosti tělesného vědomí jako celku, může jenom obtížně skutečně komunikovat.
Učitel, ať už v jakémkoliv oboru, pokud nevyužívá moudrost vědomí vlastního tělesného bytí jako svého vnitřního vedení a spoléhá se jenom na konceptuální znalosti, může být jenom obtížně skutečným učitelem, je spíše kazatelem.
Učitel, který se pouze orientuje na “ryzí” vědomí transcendující tělo a mysl, který neztělesňuje vědomí, kterým je a neguje tento nedílný aspekt vědomí, může dávat odpovědi a poskytovat rady ve slovech a konceptech, ale často postrádá schopnost vyladit se na to, o co skutečně jde a tedy přímou komunikaci s bytím tázajícího.
Míním, že veškerá komunikace, její rozsah a hloubka spočívá na naší schopností být plně v těle, v našem tělesném bytí jako celku, schopnosti jeho procitnutí a udržování vědomí jeho celistvosti, což přináší celistvost a integritu našeho celkového vědomí Sebe.
Naše tělo jako celek je současně doslova naším živým jazykem či řečí. Je evidentní, že různé nazírání základních skutečností jako je třeba “tělo” či “vědomí” moduluje přímo i způsob myšlení a konkrétní jazyk učení. Vědomí, řeč a tělesné sebe-prožívání je neoddělitelné.
Udržování celistvosti vědomí těla včetně prostoru vně i v jeho nitru nám současně zprostředkovává zkušenost vědomí našeho prožívaného já jako celku, což současně přináší novou zkušenost samotného prožívajícího vědomí, kterým jsme, ve kterém spočíváme a ze kterého se prožíváme a vztahujeme k druhým a světu a jejich zkušenostem.
Udržováním celo-tělesného vědomí – naší subjektivní pocitové tělesnosti jako celku zahrnující současně naše “širší tělo”, nám umožňuje obnovovat integritu a celistvost našeho vědomí Já jako celku a současně přináší stále novou zkušenost samotného vědomí, v kterém přebýváme, kterým jsme a které svým tělem, myšlením, mluvením a aktivitou zpřítomňujeme – doslova ztělesňujeme v našem životě v každém okamžiku.
Ve staroslovanském jazyce existovalo slovo celitělstvo, které vyjadřovalo dnešní slovo “léčení”. Samo říkalo, co je podstatou udržování Zdraví v tom nejhlubším slova smyslu. Míním, že neexistuje něco jako “fyzické zdraví” a pak “duševní zdraví” či od nich oddělená spiritualita.
Co je základní ne-mocí míním, je prožívaná oddělenost – doslova odcizenost našeho jáství od našeho tělesného bytí a tím i od cítění, které je vlastní celo-tělesnému vědomí. Tato nevědomost se pak udržuje, rámcuje a konzervuje v konceptech typu, že člověk se skládá z „ducha“, „mysli“ a „těla“ – navíc chápaného jako tělo viděné z vnějšku a mysl jako osobní vlastnost ega.
Právě toto oddělování našich základních schopností jako je cítění a myšlení od celkového tělesného sebe-prožívání se současným omezením vědomí a ztotožněním s omezujícími vzorci sebe-prožívání vede ke všem dalším našim ne-mocem.
Kdo cítí, prožívá? Jaké „já“? Není zdrojem ze kterého povstává naše sebe-prožívání současně s myšlenkami, city samo hloubka našeho bytí jako celo-tělesně pole cítícího vědomí? Je zde nějaký „myslitel“, nějaké „já“, které myslí někde v hlavě nebo mozku?
Zdraví ve svém primárním významu je jen jedno, je jím integrita našeho tělesného vyjádření duše, je mírou souznění vědomí já a jeho tělesného vyjádření včetně jeho širšího těla našich vztahů a prostředí ve kterém žijeme a pracujeme. Je výrazem harmonie našeho usazení jako plně vědomé bytosti v našem tělesném bytí a jeho světě a svobodné možnosti tvořivým způsobem vyjadřovat naše unikátní tvůrčí kapacity duše a pracovat na tom, k čemu jsme svým vnitřním hlasem duše povolávaní v každodenním životě a setkávání se s jeho zkušenostmi.
Veškerá disharmonická řeč naší duše, se dříve či později projeví alternativním způsobem a to ne-mocnou řečí volající naše vědomí k dané oblast našeho života. Abychom ale byli schopni vnímat tyto širší aspekty nás samých, musíme změnit svá přesvědčení o těle v souladu s přímým jejich cítěním a vědomím a přestat oddělovat, negovat a tak potlačovat své vlastní sebe-prožívání. Jednoduše pokud chceme být z-draví, musíme přestat být násilnický k vlastním tělesnému bytí a přebývání v něm.
Pokud je naší běžnou zkušeností, že pocit nás samých, našeho aktuálního prožívaného já zakoušíme vždy někde v těle či ve vztahu k tělu, například v hlavě, v hrudi napravo, málokdy v dolní části trupu, zakoušíme „stres“, puzení do vykonávání aktivit, nebo naopak nudu, či se doslova prožíváme jako nikoliv ve „své kůži“, pak se nabízí přirozená otázka, zda může jít o naše celkové, či celistvé já, kterým ve skutečnosti jsme?
Je nasnadě, že celistvé, či k celistvosti směřující vědomí Já jako celku musí zahrnovat naše tělesné vědomí jako celek, včetně jeho základních prostorů v nitru – hloubky jeho duševního prostoru i horizont vnímajícího vědomí vně. To nás osvobozuje od ztotožnění s omezeným prožívání sebe a omezenými a omezujícími vzory prožívání a jednání.
Jsme si proto vědomi natolik svého Já v jeho celistvosti, nakolik jsme vědomí a samotným vědomím našeho tělesného bytí jako celku zahrnující nejen tělesné bytí jak jej prožíváme z nitra – tedy naše rozšířené celkové subjektivní tělesné sebe-prožívání, ale skrze ně i prostor vně těla kolem nás a hluboký temný prostor v nitru (v „dutině“ těla) se svým „těžištěm“ silovým bodem (bindu) spojující nás současně z nejzazší sférou temného potenciálu ze kterého se vše stále rodí zahrnující hraniční horizont možného.
Jakékoliv omezené sebe-prožívání našeho vědomí sebe, například na určitý “bod v těle” nejčastěji v hlavě je současně i omezením vědomí v kterém spočíváme a ze kterého jednáme. Nejsme si zkrátka vědomí našeho celistvého vědomí Já a nemáme tak dostatečný prostor vědomí k dostatečně vědomému a autentickému svobodnému vyjadřování, jednání a vztahování k druhým.
Pokud však začneme věnovat svůj čas ve své zkušenosti výhradně svému vědomí prožívání jako celku, tedy rozšíření svého aktuálního sebe-prožívání do celého tělesného bytí všemi směry současně, tak abychom celým tělesným vědomím doslova cítili prostor v ně i v nitru jako jediný éter svobodného dechu volně prostupujícího jeho pociťovanými hranicemi, dospíváme při-rozeně k proměnně zkušenosti našeho těla jako prostoru-pole dýchajícího a cítícího tělesného vědomí – pole vědomí Já, toho, Já, kterým je k celistvosti směřující cítící vědomí – naše duše.
Důležitým pochopením a přímé prožívání a zakoušení pravdy, tedy skutečnosti, že každé zakoušené prožívané já (ego) je vždy určitým omezeným tělesným prožíváním, či prožíváním sebe „v těle“ a současně „naše“ prožívající já jako celek je vědomí tělesného prožívání jako celku, tedy že tělo jako celek – lépe vědomí těla jako celku je celistvé vědomí Já, pole cítícího vědomí vyjadřujícího se a ztělesňujícího se skrze tělesné bytí a prožívání věcí, druhých a světa jako celku.
Obnovování naší celistvosti vědomí Já a tedy doslova „zmrtvýchvstávání“ či „donarozovávání“ do našeho plného vědomí nás samých a naplňování našeho bytí, kým opravdu jsme je živým procesem (odtud gnostické Já(vědomí) jest cesta, pravda, láska, život…).
To, kam se „donarozujeme“ či stále rodíme není fyzické tělo viděně zevně, ale naše cítící živé tělo – vědomé tělo jako netělesný základ našeho fyzického bytí a přebývání ve světě. Tělem je určité ohraničené pole CITu, cítícího vědomí – jde o tělo tělo duše či vědomí.
Proto – z principu nemůže existovat míním a není ani možné – z principu „dosáhnout“ nějaké „absolutní“ ve smyslu „konečné“ osvícení či „poznání sebe“. To, co nazýváme poznáním (džňánou ve východní filozofické tradici, či gnózí v západní filozofické tradici) je o procitnutí duše vedoucí v usazení v módu vědomého bytí jako vše pociťující svědecké vědomí.
Míním, že samo české slovo „svědomí“ v jeho plném významu můžeme SLYŠET tak, že ve skutečnosti vyjadřuje právě tento mód poznávání všeho (gnózi/džňánu): poznávání S-VĚDOMÍM poznávaného. Pak když hovoříme o „našem“ svědomí, hovoříme o našem celistvém vědomí naší zkušenosti prožívání, neboli vědomím naší životní zkušenosti jako celku, té která byla prožívaná a poznávaná současně S-VĚDOMÍm. Toto vědomí tvoří také sféru a je zdrojem našeho vnitřního etického a intuitivního rozhodování.
Toto meditativní vědomé „trávení“, tedy prožívání naší zkušenosti za současného jejího rozpoznaného vědomí je doslova “procitáním”, je procesem vědomého žití v kterém věnujeme čas udržování společného vědomí našeho sebe.prožívání a vědomí těla jako celku.
Nikoliv si pouze uvědomujeme “nějaké” tělo, ať už fyzické, či jemnohmotné, ale jsme vědomím tělesného bytí jako celku, které vede k přirozené zkušenosti těla jako dýchajícího těla vědomí tvořeného cítícím polem celo-tělesného vnímajícího vědomí, zkušenosti našeho proměnlivého subjektivního těla vědomí Já jako pole-těla cítícího vědomí.
Jde o otázku nakolik času věnujeme procítění jednotlivých oblastí těla a jejich vědomí jako celku a udržování okamžik po okamžiku tohoto celistvého cítícího pole vědomí, které se projevuje našim myšlením, cítěním, mluvením a jednáním v neustále ladící interakci celkového cítícího vědomí a jeho ztělesňování či zpřítomňování v prožívajícím já a jeho světe.
Tělo je Já. Vědomí těla jako celku je vědomím nás samých jako celku. Udržováním našeho vědomí těla a sebe-prožívání v jediné zkušenosti vědomí vede k nové zkušenosti těla jako samotného pole cítícího vědomí a k nové širší zkušenosti samotného vědomí nás samých – ke stále úplnější celistvosti směřujícího (holotropního) vědomí Já jako takového v kterém přebýváme a jehož vyjádřením jsme.
Chápeme-li “tělo” jako z vnějšku viděný obraz – tedy jako “hmotné fyzické tělo”, které považujeme v souladu s nesprávným přesvědčení o “vědomí” jako pouze “principu uvědomovacím” patřícího našemu já, za pouhý “uvědomovaný vjem” či objekt, rozlišený od “nás” – pak se samozřejmě ztotožňujeme s představou o těle. Je evidentní, že takto “vykonstruovaným” “tělem” opravdu nejsme.
Jaký smysl má nejprve v nevědomosti konstruovat mentální představu – konstrukt o „těle“, tvrdit, že jím nejsme a usilovat o rozlišení od námi takto v našem vědomí vytvářeném objektu „hmotné objektivní tělo“ – předmětu, který si pouze uvědomujeme? Pak se právě ztotožňujeme s našimi přesvědčeními o těle a tedy s tímto tělem a to našim vztahem k němu, který vyjadřujeme „rozlišováním“, pak je otázkou, jak můžeme vlastně skutečně ZDRAVĚ v těle přebývat a tedy naplňovat to, kým opravdu jsem jako lidé životem povoláváni, když usilujeme místo o jeho plné vědomí, o rozlišení se od něj.
O našem skutečném – z principu nesmrtelném, či snad lépe neumírajícím, ani nerodícím se, ale stále proměnlivém aktualizujícím se, či re-inkarnujícím se těle vědomí či duše, pěli védští zřeci – áríjové védských hymnů jako o SÓMĚ. Nazývali jej poetickým jazykem jako živý nektar nesmrtelnosti.
Ono bájné védické „pité nektaru sómy“ míním vyjadřuje povahu sebe-prožívání jako tělo vědomí, je jak vědomou konzumací (svatou obětí) – prožíváním naší zkušenost v její esenci vědomí, tak jí současně oživujícím novou zkušeností samotného vědomí. Udržováním vědomí našeho celkového tělesného sebe-prožívání bez ztotožňováním z prožívanými zkušenostmi nedochází k pohlcování oživující vitality vědomi v prožívání. Neomezujeme a nezbavujeme své tělo vědomí jeho vitality potenciální moci k novému prožívání, ale kultivujeme jeho vědomí v jeho nesčetných úrovních a kvalitách.
V indoevropské a arijsko-slovanské filozofické tradici se chápalo procitnutí do našeho netělesného těla vědomí, onoho k celistvosti směřujícího vědomí Já, jež je prostorem-polem cítícího a sebe-prožívajícího vědomí, ono pití sómy jako pravé zrození lidství člověka, jako pravé narození Člověka. Původ slovanského slova „člověk“ je odvozeno od celý-věk, nebo-li je tím věčně přebývajícím, věčnou dobou – tónem, živým slovem, árijí. Zde slyšíme zachované poznání, že naše tělo vědomí je živým slovem, doslova písní, unikátní symfonií tvořenou orchestrem pocitových tónů kvalit našeho bytí jako samo vědomí, kterým jsme.
Tento vnitřní-živý člověk je stále vy-křesáván, či kříšen (Krišna/Kristus) k životu meditativním udržováním jednotného vědomí obou základních sil – prostorů a aspektů naší zkušenosti v podobě samotného vědomí naší celkové zkušenosti bytí-těla a samotného bytí tímto vědomím jako tělesné vědomí projevující se v našem myšlení, cítění, řeči a jednání ve vzájemném harmonizujícím sou-znění.
V jednom z nejstarších indoevropských kultů tohoto živého člověka, naše vědomé tělo duše symbolizoval mladý býček, často zobrazován, jak pije z rohu, či nádoby sómu, či nektar bohů – proCITnutého vědomého těla duše. Tento symbol se historickou manipulací vykradl a „proměnil“ židokřesťanstvím v krvavou oběť (místo meditativního obětovávání tělesného prožívání vědomí) zabíjení skutečných živých býků. Motiv „krvavé oběti člověka“ jako zavražděného člověka na kříži se pak stal dominantním symbolem židokřesťanské filozofie materialismu a krve.
Nejsme ani jenom tělem, ani jenom duší, jsem živým ztělesňováním duše – cítícího vědomí a současně duší našeho tělesného bytí. I to, i to a nejen to a nejen to. Chápání jenom jedno stránky skutečnosti bez vztahu k té druhé je projevem nevědomosti.
Skutečnosti vyjádřené slovy „prožívání“, „já“, „tělo“, „mysl“ nelze chápat jako pouhé koncepty, ale jako různé formy zkušeností samotného vědomí a neoddělené od něj neboť nic neexistuje samo bez prvotní podmínky, kterou je vědomí samo.
Pokud vycházíme z prvotní podmínky vědomí bez něhož není žádného bytí – existence čehokoliv, pak to, co nazýváme různými pojmy jako „já“, „mysl“ či „tělo“ jsou různé podoby samotného vědomí a jsou tedy určitým vědomím prvotního principu, kterým je vědomí jako takové. Pak je i zcela přirozeně logické, že tělem, nemůže být určitý koncept či podobný neživý „objekt“, ale živá ryze subjektivní forma vědomí, tedy tělo (z-koho-čeho) vědomí, tedy tělo-vědomí či „tělovědomí“ chápané jako celkové vědomí našeho tělesného bytí jako celku včetně jeho vnějších i vnitřních smyslově-prožitkových zkušenostních polí-oblastí vědomí.
Vědomí toho, co nazýváme běžně „tělem“, „myslí“, „já“ nejsou tři různé skutečnosti, ale tvoří jedinou skutečnost – určité celistvé prožívající vědomí sebe. Považovat „tělo“, „mysl“ a „vědomí za jakési tři od sebe oddělitelné složky člověka je zavádějícím „konstrukčně-objektivizujícím“ pohledem, nikoliv odrazem či vyjádřením meditativního cítění-myšlení jako základní schopnosti naší duše, pole cítícího vědomí se svými vrozenými schopnostmi a kapacitami.
Toto pochopení živého vztahu naší tělesnosti a vědomí je komunikováno stále, pokud mu nasloucháme, jeho zdrojem je samo naše tělo a svět a jejich prožívání jako celku, tedy širší živé tělo (ve staroslovanské duchovní filozofii ŽIVATMA), tělo vědomí, jež je k celistvosti směřující vědomí Já, jež je zdrojem jakéhokoliv poznání.
„Tělo je vědomí“.
Carlos Castaneda
„Ó Matko, celé tělo se všemi svými orgány v nitru i vně je prázdným prostorem vědomí.“
Mahartha-Mandžári, Mahešvarananda