Proč vůbec se věnovat něčemu, co nazýváme “meditací”? Obecně vnímáme, že je to jaksi něco dobrého, přinášející poznání, duchovní vhled a osvobození, léčení, něco co má pozitivní účinky na náš život, ale i pro celou společnost, ale současně také chováme nejrůznější nesprávná přesvědčení spojená s chápáním meditace.
Například často podvědomě spojujeme slovo “meditace” jenom s východními duchovními směry (jógou, či buddhismem, zenem, apod.) – a to zcela neopodstatněné, neboť samotné slovo “meditace” v jejich naukách ani nenalezneme, to je ryze evropského původu a pochází naopak z latiny, byť jeho základ je sdílen s mnohem staršími indoevropskými jazyky. Co nám tedy samo slovo “meditace” sděluje a komunikuje?
Historický etymologický kořen latinského slova “med-itace” samozřejmě můžeme vystopovat směrem dále na východ v základu indoevropských jazyků, jak védštině a sanskrtu, tak v praslovanském jazyce.
V sanskrtu existují slova “madhu” (nektar, med, sóma) a “madhyja” vyjadřující obecně “střed”, či “být uprostřed”, či “prostor uprostřed” a slovo “madhyjáma” označující tichý základ všech jazyků – tichou do zevních slov konkrétních jazyků nevyslovovanou duševní řeč cítícího vědomí, jež je “mezi” vědomím a slovem nesoucí jeho tichý citový význam.
V tomto prostoru “uprostřed” či “mezi” (madhyja) podle nauky tantry zakoušíme vzestupný pohyb dechu vědomí naplňující vnitřní prostor těla (madhyja-dháma) nektarem – medem a skrze něj zakoušíme své vědomí Já, kterým je samo širší svobodné pole cítícího vědomí nás samých, těla i světa jako celku.
Tento “prostor mezi” je prostorem samotného vědomí, který se nachází, či vyvstává, či stále se rodí “mezi” dvěma základními aspekty naší zkušenosti: vědomím samým a jeho bytím ve všech jeho vztahových párů, jako prostorem vně těla a prostorem v nitru těla, mezi vědomím toho, co právě jest a vědomím toho, co může být, mezi ze středu na horizont vyzařujícím dechem (výdechem vědomí) a z horizontu do středu pohlcujícím dechem (nádechem vědomí), mezi vědomím-bytí a bytím-vědomí, mezi vědomím těla a tělem jako samo vědomí, atd.
Je stále rodícím se, křesajícím, vyzařujícím světlem životadárného prostoru vědomí, dárcem smyslu a významu (madhyjáma) i dárcem medu – nektaru blažené vitality. Tolik řeč etymologického původu slova meditace.
Samo latinské slovo “meditace” nám dále komunikuje příbuzným tvarem “mediovat”, že je zprostředkovatelem či prostředníkem – čeho? Vědomého života, našeho vrozeného dědictví a přirozené kapacity, kterou jsme v různé míře pouze zapomněli.
Významný je společný základ i příbuznost se slovem medicína, tedy v prvotním slova významu jako lékem – ano můžeme říci, že meditace je univerzální lék z určitého pohledu a pravá stále přítomná “medicína”.
Česky slovo meditace má i význam rozjímání, přemýšlení, duchovní introspekci či sebe-reflexi, či náboženské rozjímání. Míním, že všechny tyto významy slovo “meditovat” vyjadřují svým způsobem.
Například tu skutečnost, že meditací se nemíní jenom nějaké “transy” či “mystické stavy”, nebo jenom “sezení v klidu se zavřenýma očima”, ale že jde zejména o okamžik po okamžiku meditativní – tedy vědomé cítění, myšlení, rozhodování a jednání v našem každodenním životě, v našich vztazích z našeho širšího vědomí celku, jednoduše řečeno v meditaci jde o obnovení celistvosti našeho vědomého života ve všech jeho oblastech.
Míním, že meditace tak v sobě spojuje jak pravé “náboženské uctívání”, tak skutečný “vědecký přístup” a to na základě přirozenosti života.
Meditaci chápu jako naší vrozenou schopnost a přirozenost, doslova se s touto schopnosti rodíme zde na zemi, ale postupně tuto přirozenou kapacitu naší duše – její UM zapomínáme.
Meditace, její schopnost či umění není ničím, co by nám někdo druhý mohl dát, byť nám mohou druzí pomoci procitnout naše vlastní vědomí a jeho tvořivé kvality a potenciál. Proč? Neboť není ničím, co přichází mimo nás. Meditace není něco, co bychom měli “dosahovat”, ale něčím na co bychom se měli rozpomenout a stále rozpomínat, okamžik po okamžiku ve věčném procesu učení se naší duše a tak směřovat ke stále celistvější identitě i naplněnosti našich tvořivých schopností. Tedy ke ZDRAVÍ v tom nejhlubším slova smyslu.
Naše lidská zkušenost, ale i kolektivní zkušenost lidstva nám ukazuje, že ani pouze samotná kvantita bohatství ani samotná kvantita volného času nepřináší sama o sobě smysl do našeho života, ani jej nenaplňuje a ani není sama o sobě schopná uspokojivě řešit osobní i společenské obtíže nejrůznějšího druhu a obecně přinášet prospěšné, pokud není současně čas tráven kvalitativně smyslu-plně, promyšleně z našeho širšího vědomí nás samých i světa a materiální bohatství a hojnost není užívaná primárně za účelem kultivace bohatství duše, kterou může přinést jenom vědomí.
Není cílem meditace dosáhnout nějakého jednorázového “mystického” či jiného stavu vědomí, ale doslova pře-transfomování svého způsobu bytí v trvalé meditativního cítění, myšlení, jednání a naplňování našeho života okamžik po okamžiku svým celo-tělesným vědomím v souladu s tím, k čemu jsme životem povolávání a naplňovali tak své tvořivé potenciály nevyčerpatelného bohatství duše.
Všichni hledáme smysl života, ať si své životní otázky nazýváme a jsou vyjádřeny jakkoliv. Život bez smyslu, bez ducha je parodií života, je rakovinou mrtvé studené formy bez ducha – bez vědomí a tedy i bez skutečného svědomí.
Míním, že smysl života a smysluplné jeho naplnění můžeme vyjádřit jako naplnění naší duše a jejich unikátních tvořivých kvalit ve všech oblastech našeho života a vztazích a k tomu vede kultivace našeho vědomí – tedy meditace, jak je chápaná v józe vědomí.
Meditace tedy není určitý instantní postup, kterému se věnujeme jenom někdy ve vyhrazeném čase, v nějaké meditační místnosti, nebo semináři, ale jde primárně o způsob našeho bytí, způsob naší existence, jde o kvalitativně odlišné prožívání času, ve kterém výhradně věnujeme svůj čas spočívání a udržování širšího prostoru vědomí našeho celkového prožívání přítomnosti prostého ztotožnění s čímkoliv, co si pouze jsme vědomi.
Přítomnost nezahrnuje jenom aktuální “teď”, ale zejména rozsah a hloubku vědomí daného přítomného okamžiku, celé jeho bytí.
Proč je toto širší vědomí, které má charakter svobodného otevřeného prostoru či cítícího pole tak “žádoucí”? Doslova nás osvobozuje od ztotožnění s omezeným prožíváním sebe a těla, chrání nás doslova od ztotožnění s egem, s duševními stavy, zahlcení mysli, reaktivními aktivitami, nemocemi a přetížením těla a přináší stále nové a hlubší pochopení, naplnění a smysluplnost v našem životě a jednání.
Pokud je naše vědomí omezeno na ego (já), tedy jenom na určitý pocit sebe, nebo tělesné prožívání či duševní stav nebo určitou aktivitu, je naše jednání nesvobodné a naše pochopení a vnímání skutečnosti omezené se všemi důsledky, včetně celkového zdraví.
U – ČIT (doslova “být u čit” – prvotní cítící vědomí), tedy učit se meditaci pak nemůže znamenat nic jiného, než učit se tomu, jak trvale setrvávat v tomto širším cítícím vědomí nás samých, našeho těla a světa jako celku bez ztotožňováním se čímkoliv zakoušeným a tak okamžik po okamžiku setrvávat u-čit (cítícího vědomí), učit se být vědomí sebe, těla, i světa kolem a v nitru v jeho celistvosti a současně být tímto celistvým vědomím, které má charakter otevřeného pole a přebývat v něm v podobě po-CITu já.
Jak jinak nebýt omezen na určité omezené a omezující sebe-prožívání, jak nebýt ztotožněn s myšlenkou, emocí, přesvědčením, než být samotným vědomím svých myšlenek, emocí a sebe-prožívání. To vyžaduje jediné, zpomalit a věnovat čas vědomí našeho prožívání s pochopením, že vědomí jakékoliv myšlenky, emoce či jakékoliv věci, není – z principu myšlenkou, emocí, či věcí, ale jejich vědomím.
Jak udržovat zkušenost tohoto vědomí a spočívat v něm? Věnováním času a udržováním vědomí prožívání nás samých – tedy já i těla včetně prostoru vně i v nitru jako celku, celého našeho tělesného bytí.
Abychom rozšířili, rozpoznali a procitnuli do samotného vědomí našeho prožívání jako celku, musíme nejprve rozšířit a zintenzivnit naše vlastní sebe-prožívání jako celek – obnovit jeho celistvost v tělesném bytí jako celku.
Rozšířením-procítěním našeho sebe-prožívání v celém bytí těla všemi směry do prostoru vně i do jeho niternosti, v naší zkušenosti přirozeně vyvstane rozpoznatelné širší pole vědomí v kterém spočíváme a jehož vyjádření jsme.
Naše sebe-prožívání je vždy spojeno s tělem, s určitým prožíváním tělesného bytí. Kdykoliv ztratíme vědomí těla jako celku, vědomí jeho celistvosti, je současně omezeno i naše prožívající já a současně i samo tělo v kterém se prožíváme – či jak se tělesně prožíváme. Kvůli tomuto omezení vědomí můžeme z principu jednat jenom z malé části nás samých a ve velmi omezeném rozsahu.
Bez udržování vědomí sebe, těla i světa jako celku, jako jediného zkušenostního pole vědomí, je i naše “pravé” k celistvosti směřující vědomí Já, které má charakter určitého pole sebe-prožívajícího vědomí omezeno na ego a jeho aktivity. Současně naše širší svobodné tělo vědomí, ztělesnění tohoto vědomí Já je omezeno na prožívání ve fyzickém těle.
Proto míním, je dobré meditovat, tedy věnovat svůj čas – náš jediný kapitál, který jako ryze duchovní bytosti každý máme svému výhradně vědomí prožívání jako celku a rozpoznávali své širší vědomí Já – to Já, které není žádným z prožívaných já, ale samotným ctícím vědomím a skrze ně nechávali vědomě – meditativně svobodně projevovat své tvůrčí potenciály v našem jednání, myšlení, mluvení a vztazích a tak se u-čit přebývat ve stále celistvějším, hlubším a širším vědomím nás samých a kultivovat jeho přirozené schopnosti ve stálém procesu učení se duše, kterou jsme.
Meditace jako kultivace našeho vědomí (jež lze vyjádřit jako opečování naší “zahrádky a bohatství” duše) tvoří esenci jógy vědomí a její jednotlivé praktiky či jógy, které se zaměřují na jednotlivé kvality a kapacity našeho vědomí.
Samotný kontext meditace pak můžeme rozlišovat na přirozenou meditaci, nebo meditaci v klidu, kdy se věnujeme výhradně zesílení a rekreativní regeneraci vědomí. Jde o přirozené střídání činnosti a klidu. Klidové meditaci se můžeme věnovat sami o samotě, v párovém kontextu, nebo ve skupině. Každý kontext má svůj specifický význam a smysl.
Míním, že meditace chápaná jako přirozená schopnost – um naší duše směřující k celistvosti našeho vědomí zahrnuje nejen duchovní naplnění, které hledají či slibují nejrůznější duchovní směry jako poznání (osvícení, vysvobození), ale je současně přirozenou psychoterapií a léčením a zejména re-kreativně re-generujícím prostředkem tvořivého vyjádření duše v nejrůznějších oblastech lidské činnosti a umění a v neposlední řadě je zejména uměním naslouchání životu a komunikací v tom nejhlubším slova smyslu.