Co můžeme říci o dechu a fyzickém dýchání, kterým dýcháme kyslík, tedy aerobním dýchání? Když zemřeme, toto dýchání ustane. Když jsme činní nebo v pohybu, aerobní dýchání se zrychluje. Když jsme unavení či ospalí, dýchání se zpomaluje. Hluboké nadechnutí nám pomáhá zvýšit bdělost a osvěžit se. Fyzické zdraví se spojuje s tímto aerobním dýcháním. Pro zdraví se doporučují tzv. aerobní aktivity, při kterých se více přivádí kyslík do krevního oběhu. Je skutečně otázkou, zda to je nutně “zdravé”.
Míním, že snaha manipulovat s tímto zevním aerobním procesem, ať už v podobě různých “dechových cvičení” také “pránájámy” se zacpáváním nosních dírek, nebo například různé metody zrychleného dýchání v různých rytmech jako je například “holotropní dýchání”, apod. jsou stále “umělé” metody zaměřené na vnější podobu dýchacího – aerobního procesu a jako takové nejsou skutečně tím, co je chápání uměním “pránájámy” v józe vědomí či tantře.
Tantra i jiné duchovní filozofie hovoří o éterické – vzdušné – vitalizující kvalitě samotného vědomí, která se nazývá životním dechem (v různých tradicích jako prána, čhi, ki, živa, reiki). Nejde ale o nějakou podobu “energie”, jak se dnes často používá, ale o kvalitu – vitalitu samotného vědomí jako takového – o dech vědomí.
Jinými slovy, mimo vnější aerobní dýchání, za účelem dýchání kyslíku neboli fyzické dýchání, existuje ještě “vnitřní” či spíše anaerobní (bez pohybu kyslíku) dýchání – dýchání samotného vědomí – duše, které je projevem těla vědomí jako vědomého dýchajícího těla (pránickou dimenzí těla vědomí). Toto dýchání ač neviditelné je o to více skutečnější a základem vitality i pro náš fyzický aerobní dech, jeho rytmus a kvalitu.
Je jistě otázkou, co je zkušenostním přechodem, či co je zkušenostním vztahem mezi těmito zcela rozdílnými podobami dýchání?
Jak přejít k prožívání druhého typu anaerobního dechu vědomí (pránickému dýchání), svobodného dechu naší duše?
Tato vědomí vlastní vitalita (prána) může být zintenzivněna v naší zkušenosti, či se s její kvalitou můžeme sjednotit skrze prodloužení – prohloubení – zpomalení – utišení vědomí celo-tělesně pociťovaného dechu jako celku ve svém těžišti v dolní části břicha (hara/živa) až do bodu přirozené zástavy vnějšího aerobního dechu a jeho transformací v ryzí dech samotného vědomí. K tomuto vnitřnímu umu, který se stává přirozeným způsobem bytí, nám později při trvalém věnování času kultivaci vědomí dechu stačí při plně vědomém procítění a vycentrování věnovat čas plnému celotělesnému prožitku jediného cyklu impulsu k nádechu a výdechu, ke sjednocení s éterem vitality – dechem vědomí a usazení v něm. V umění pránájám tak nejde o nějaké “prodýchávání” za cílem “načerpání” “energie” nebo cvičení, které by se provádělo jenom v určitém vyhrazeném čase a pozici, ale je způsobem či uměním bytí jako samo dýchající vědomí, či vědomé dýchající tělo a uměním vědomého ovládání jeho proudů (nádí).
V mém případě, k osvojení si této kapacity předcházelo mnoha hodin po mnoho let prováděné meditační praxe různých druhů pránájámy, nicméně míním, že ani ty nebyly skutečnou “příčinou” procitnutí této naší vrozené schopnosti duše, kterou jsme.
Medicína nám tvrdí, že dýchání je autonomní projev dýchajících orgánů fyzického těla, plic a bránice.
Co když ale dýcháme my sami – jsme to my, kdo dýcháme jako duše (cítící vědomí), a to skrze tělo jako celek včetně vnějšího cyklu aerobního dýchání?
Nepodílí se na dýchání v zásadě všechny svaly těla, každá buňka, každý jeho doslova atom?
Právě to tantra učí. Skutečné metody pránájámy nespočívají v ovládání dechu k dosažení “energetizace” za účelem “probuzení” vědomí, ale v osvojení si kapacity dýchání vědomí skrze vědomí pociťovaného dýchání celým tělem jako celkem.