Naše současné sociálně-společenské klima je charakteristické vesměs kolektivní hypnotickou adorací “ú-spěšného” “ega”, ke kterému se snažíme vztahovat svůj život.
Chováme se, jako by samo vědomí bylo naší vlastností, díky němu pak nejsme schopni vnímat a vidět více než druhé bytosti jako “hmotná těla” v prostoru kolem nás a míníme, že to je tak normální a že to tak vnímají všichni.
Pak zákonitě nemáme na druhé čas a dostatek prostoru pro větší hloubku našich vztahů, což vede až k tomu, že jsme schopni vzájemného zneužívání a vykořisťování a divíme se naší trvalé nespokojenosti toho či onoho druhu.
Jáství jako ryze subjektivní přímý pocit sebe-prožívání je nahrazen v našem civilizačním “západním okruhu”, ve kterém žijeme, adorací – doslova kultifikací mentální představy “já” – obrazu či myšlenky o nás samých – jak se vidíme, či jak bychom se rádi viděli.
Problémem je, že se díváme na sebe z vnějšku a to z neodůvodněné představy, že my sami sebe – své “já” máme, či vlastníme. Toto “jáství”, či “já” je ale ryze mentální já, oddělené od tělesného bytí a tedy tělesné zkušenosti identity. Tato primární oddělenost je prvotním příznakem “krize identity” a všech dalších nevyhnutelných důsledků.
Můžeme hovořit o tom, že “osobní vlastnictví” vědomí, které nás zpřítomňuje, je tím prvním krokem, který nás zbavuje svobody prožívat své pravé skutečné vědomí Já, kterému naopak patříme my sami se všemi svými já, myšlenkami, emocemi, pocity, které jsme kdy prožívali, či budeme prožívat a nikoliv opačně.
Můžeme hovořit doslova o viru nepřetržité “výroby self-image” spočívající ve ztotožňování se s mentální já-představou-obrazem o sobě, kdo jsme nebo jak bychom si přáli být viděni okolím se snahou manipulovat se skutečností z pozice takového “vyrobeného” já.
Naše já, které je přímo subjektivně pociťované prožívání, nahrazujeme za mentální obraz nás samých, za naší mentální objektivizaci, s kterou jsme buď více či méně spokojeni, nebo jí stále něco více či méně chybí, nebo do ní projektujeme to, čeho cítíme nedostatek. Dalším neštěstím je, když se ještě z této pozice snažíme řešit své tzv. “emoční problémy” nebo dokonce „problémy světa“.
Pokud člověk ztratí schopnost bdělosti vědomí – spočívání v udržování v jeho širším poli vědomí, které cítí všechny já a není žádným z nich, brzy se naučí podmiňovat své prožívání v souladu s pohledem na sebe z vnějšku.
Naše prožívání se tak stává závislé na vnějším pohledu na nás samé. Pak nás více zajímá, jak nás vidí druzí, co si o nás kdo myslí, jak před nimi vypadáme, jak vypadá naše tělo z vnějšku, či zda máme odpovídající značku šatů do společnosti, apod.
Tím vším nahrazujeme naší primární identitu spočívající v tom, jak my sami se skutečně přímo z nitra našeho bytí subjektivně prožíváme a cítíme. Nakonec můžeme zcela ztratit možnost věnovat čas sobě – tedy svému cítícímu vědomí sebe sama i všeho, co si uvědomujeme, co prožíváme, čeho jsme sou-přítomní, apod.
Pocit nás samých a naše prožívání se stává plně závislé na o sobě vytvořeném obrazu-představě, kterou jsme přijali za svůj sebe-obraz, ke kterému se snažíme přizpůsobovat naše okolí a přitom se stále odcizujeme sami sobě.
Místo abychom primárně věnovali svůj čas tomu, jak my sami se chceme cítit z našeho vlastního nitra, stáváme se doslova mentálním “předmětem” či “otrokem” námi vytvořeného obrazu o nás samých.
Současně ale tato nevědomost přináší i nevědomé – doslova deformované vnímání skutečnosti v souladu s tím jak se sami prožíváme. Pak místo cítění druhých bytostí je pouze “vidíme” jako “objekty” hmotná těla a promítáme na ně naše obrazy k nim vztažené.
Místo abychom byli schopni druhé bytosti přímo cítit, jak ony sami se prožívají ve svém nitru, zaměňujeme je za naše podobné mentální obrazy, jaké vytváříme o nás samých. Dokonce často nejsme ani schopni připustit, že je vůbec možné přímo subjektivně cítit druhou bytost – tedy to, jak ona sama se cítí ve svém nitru.
Dokud nezměníme náš způsob vnímání sebe z vnějšího pohledu, který je nám navíc v současné době vnucován celkovým klimatem, v kterém žijeme, nejsme schopni ani druhé bytosti skutečně vidět a potkávat, tedy vnímat cítícím vědomím.
Místo toho pak reagujeme pouze na mentální obrazy naše nebo druhých. V pravém slova smyslu se zavíráme od počátku možnosti jakékoliv skutečné autentické či hlubší komunikace, či vztahu mezi lidmi.
Výsledná ne-komunikace má charakter pouhého “re-akčního re-agování”, které neumožňuje hlubší kontakt a komunikaci mezi dvěma bytostmi, což je ve skutečnosti to, po čem duše v každém z nás touží.
Ego ve smyslu “já” není samo o sobě nic negativního – je evolučním projevem samotného vědomí, skrze ně se vědomí prožívá jako my sami a skrze jeho aspekt prožívaného já se můžeme vztahovat k věcem uvědomovaným a prožívaným, tedy k druhým bytostem, věcem a světu.
Problém nastává když si přivlastníme vědomí a ztotožníme se s jedním z těchto prožívaných já – egem do takové míry, že současně ztratíme širší vědomí, v kterém se toto já nachází.