Žijeme v době, kdy vědomí převážné většiny lidí je ve větší či menší míře orientované výhradně na ego a jeho zájmy, vnímání a myšlení a simulované reality s tím spojené.
Přivlastňováním si vědomí jako vlastnosti našeho já (ega) vede k prožívání prvotní oddělenosti od uvědomovaných věcí, druhých a věcí kolem nás, a současně posuzování a myšlení z tohoto stanoviska.
To přirozeně vede ke sklonu objektivizovat věci kolem nás, ale i druhé, nazírat na ně v souladu se svým vlastním vnímáním jako doslova “objekty”, doslova je diagnostikovat, a takto se k nim i vztahovat, myslet o nich a posuzovat z pohledu “dobrý” či “zlý” objekt, žádoucí – nežádoucí, apod.
Ego má přirozenou tendenci se ztotožňovat se svými projekcemi a v souladu se svými vnitřními potřebami má sklon vytvářet si své kulty nejrůznějšího druhu, do kterých promítá své potřeby, touhy i pocitově nedostávající se kvality, které marně hledá mimo sebe, byť jeho zdroj, duše je nevyčerpatelným potenciálem všeho co ego hledá a promítá mimo sebe a hledá marně v identifikaci s nejrůznějšími svými kulty. Ty nikdy nemohou nahradit plnost naší duše.
V období dospívání, často adolescenti žijí kulty zpěváků, skupin, či třeba módních trendů, apod. Podobné kulty vznikají i kolem různých osob politicky činných, apod. Kulty se mohou stát i konkrétní politické doktríny, nebo vědecké názory. Mnohé politické strany nebo korporace v podstatě fungují jako kulty kolem určitých osob, značky, firmy, apod.
Všechna zevní organizovaná monoteistická náboženství nejsou nic jiného než kulty, ať už osob – “zástupců boha na zemi” (donedávna zcela neomylných) typu papeže, či litery-dogmatu v podobě “svatého písma Bible” a určitých nevědomých přesvědčení – víry v “nad-přirozeno”, například víry ve zmrtvýchvstání zavražděného člověka v hmotném těle po ukřižování jako v katolictví, apod.
Podobně jako se vytváření kultů nejrůznějšího druhu nevyhýbá naší sekulární společnosti, tak se nevyhýbá ani oblasti náboženství a spirituality.
Kulty se mohou stát i nejrůznější duchovní symboly, které nejsou vnímány jako pouze vnější “tělo” – symbol určitého vnitřního poznání, tedy určitého komunikujícího vědomí, ale jako “modla” tedy předmětně – či hmotně.
Typický příklad můžeme vidět u “historické proměny” duchovního symbolu “kříže” – původně staroindického a pohanského symbolu “rozbřesku” – či “svítání” nebo “křestu-křesání” světla života mezi dvěma aspekty skutečnosti.
Snad od nepaměti až do současnosti, byli jak současní, tak starobylí duchovní učitelé – někdy zvaní mistři, či guruové, či běžní učitelé filozofie či jakékoliv moudrosti doslova “kultifikováni” svými některými stoupenci, jejich egem do podoby pouze fascinujících “objektů” své víry, či určitého pocitu skupiny, kteří se takto začala hlásit k tomu či onomu učiteli, nebo učení, často bez jeho skutečného pochopení, nebo jenom povrchního přijetí jako dogmatu.
Ego takové osoby vidí po svém, často dětinským či nedospělým způsobem jako určité “Spasitele”, viz katolický kult spasitele “Ježíše Krista”, který je dokonce oficiální, či jako “velkého tátu”, promítá na ně své často dosud infantilní potřeby ega, aniž by skutečně naslouchali často jejich učení, či tomu, co skutečně učí a sdílí a k čemu vedou.
Takto vznikla všechna organizovaná monoteistická náboženství – dnes zcela v naší společnosti etablovaná a dokonce vládnoucí. Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o kulty se všemi vnějšími známkami, jako je vůdce, jeden určitý “bůh”, či výklad víry se svými stoupenci, který tvoří daný kult. Jaké násilí tyto nejrůznější náboženské kulty v historii lidstva napáchali, dobře víme.
Tyto kultistické tendence jsou vrozené egu a každý může této tendenci do větší či menší míry podléhat a samozřejmě to může přinášet mnoho zmatku, nepochopení a zejména osobní nesvobody, dodejme, z vlastní vůle a vlastních nevědomých rozhodnutí, pokud máme současně akceptovat základní lidskou svobodu volby, kterou každý z nás máme. To, že se ale rozhodujeme často na základě ať už vědomých, nebo spíše nevědomých nevyřčených přesvědčení a tak nikoliv skutečně vědomě, bývá pravdou.
Nicméně na základě dlouholetého studia nejrůznějších tradic učitelé minulých i současných, jsem seznal, že všichni skuteční duchovní učitelé vybízejí zejména k zaměření se na poznání sebe sama, na svůj vlastní život, vlastní zodpovědnost za svůj život, vztahy a vedou ke kultivaci vědomí ve všech oblastech života, neboť neexistuje žádná opravdová lidská spiritualita bez jejího každodenního žití v našich každodenních životech. Ve své komunikaci mohou používat různé formy jazyků, i tradičních duchovních tradic.
Skutečnost, že tak, jako v každém lidském snažení budou jistě existovat i přímo podvodníci, nebo lidé, zneužívající důvěřivost druhých, je zřejmě povahou našeho světa. O těch ale nemůžeme hovořit jako o „učitelích“.
Skutečným problémem je tak sama kultistická tendence ega, pokud se s ním ztotožňujeme a takto vidíme svět i druhé a promítáme své infantilní a adolescentní potřeby na nejrůznější učitele, či politické vůdce či idoly jakéhokoliv druhu. Takový stoupenci svých kultů jsou často posedlí zevní činností jako je vytváření institucí, nebo propagací svého kultu až z fanatickou zaníceností.
Lze říci, že všechny kulty jsou určitým projevem infantilní potřeby někam patřit, být součástí “něčeho” a to ať v oblasti populární kultury, v politice, vědě, umění, náboženství nebo spiritualitě.
Kulty tvoří zejména takoví lidé, kteří dosud nejsou připraveni na skutečnou duchovní práci a převzetí zodpovědnosti za svůj život, ale kteří často hledají jenom nejrůznější uspokojení svých potřeb v podobě kontaktu s “duchovnem”, potřeby někým vést, či někam patřit.
Míním, že kult jako určitá skupina vzniká z podobně kultisticky, tedy primárně ego-centricky smýšlejících lidí. Zde pak je nebezpečí vytváření umělých hranic “my” a ty ostatní se všemi neblahými důsledky, tak jak vidíme v historii i současnosti lidstva v podobě nejrůznějších konfliktů mezi náboženskými skupinami, politickými idealismy a národními identitami.
Prostě kde se sejdou egoisticky smýšlející lidé s podobnými inklinacemi, tak usilují a soutěží o dosažení svých žádostí a projekcí, místo aby spolupracovali v kulturním prostředí naplněném klimatem tolerance, rovnosti a lásky.
Lidstvo se musí naučit žít v širším vědomí sounáležitosti a spolupráce a odnaučit se způsobům života netolerance, nespolupráce postavené výhradně na egu a vytváření stále mezi sebou soutěžících a soupeřících kultů nejrůznějších druhů.
Je současně typické, že se objevily i takové podoby kultů a kultických tendencí, které můžeme nazývat “anti-kultovním” hnutím se svými novými “spasiteli” a ochránci pravé víry (kdysi to byla inkvizice), kteří jako členi určitých vlastních kultů se snaží v naší sekulární společnosti pod hlavičkou “vědeckosti”, případně pod vlajkou “strašení” a šíření strachu – což je mimo jiné typický příklad tzv. “zhoubného kultu” stigmatizovat konkurenční náboženské či jiné spirituální skupiny, případně jenom skupiny společně meditujících občanů jako nebezpečné sekty či kulty.
Právě ve vztahu k otázce kultů je velmi aktuální starobylá tradice učení tantry, známé dnes nepřesně jako “kašmírský šivaismu” a jeho filozofie vědomí.
Filozofie vědomí svou oslavou a filozofií Života samého v jeho rozmanitosti a různosti v celém svém rozsahu a hloubce je z principu přirozenou konstruktivně-rozvratnou filozofií nejen současných vládnoucích paradigmat postavených na nepřezkoumaných dogmatech „jediného možného“, neboť neposkytuje žádný metafyzický, teologický či jakkoliv „racionální“ či „logický“ základ pro jakoukoliv totalitní strukturu, jakýkoliv proces potlačování různosti a individuality ve jménu nějakého určitého Boha, názoru, či skupiny.
Podle učení tantry (jógy vědomí) je nejvyšší hodnotou života a charakteristikou vědomí jako takového svoboda (svatantrja, doslova v překladu rozpínání (tantr) vědomí já v souladu-harmonii se vším (sva) co jest) – svobodná vůle projevovat své neomezené a nevyčerpatelné tvořivé možnosti. Každá společnost je principiálně tvořena množinou individualit, pokud má být jakákoliv množina – rodina – společenství skutečně svobodná, svobodně žijící, musí se svobodně rozvíjet každá její individuální část, jinak nelze o pravé svobodě hovořit.
Ve světle filozofie vědomí a zkušenosti jógy vědomí jakékoliv rozlišování a posuzování na základě rasy, pohlaví, kasty, kultury, náboženství, bohatství, sexuální orientace, profesního zaměření, společenského zařazení či věku postrádá jakoukoliv oporu a je projevem omezeného vědomí a rigidní identity.
V tomto mimo jiné shledávám, stejně jako mnozí další význam této filozofické tradice vědomí i význam toho, aby se její pochopení a poznání stalo dnes více známé a komunikované nejlépe jazykem dnešního člověka, který člověka oslovuje přímo a není jenom akademickým překladem sanskrtských textů, který je bez současné vnitřní metafyzické zkušenosti vědomí, ze které jazyk tanter vyvstával stejně – z principu nemožný.
Jóga vědomí je ryze zkušenostní tradicí (agáma). Je ryze ústní – orální zkušenostní tradicí. Nikoliv ve smyslu tradování způsobem „od úst k ústům“ v nějaké konkrétní duchovní linii mezi guruy a žáky, která jediná „drží“ nějakou „pravost“ či „jedinou pravou nauku“, apod., ale ve smyslu, že sama zkušenost jógy vědomí je z principu vždy stále se nově vyslovujícím, ztělesňujícím a komunikujícím vědomím v každé individuální zkušenosti člověka. Odpovídá samotné charakteristice vědomí jako takového.
Neexistuje tedy nějaký konečný kánon – text učení tantry, nějaká „konečná nauka“, či „duchovní postup“ vedoucí k jedinému „absolutnu“. Tantra je věčně živá a stále novým vyjádřením své metafyzické zkušenosti, kterou je vědomí, jehož zkušenost je vlastní každému člověku.