V různých psychoterapeutických či seberozvojových přístupech různí terapeuti a koučeři hovoří o “aktivním naslouchání” či dokonce o “daru” či schopnosti “hlubokého neposuzujícího naslouchání”, ale současně se nikde z jejich re-klam-ních upoutávek nedozvíme, co to vlastně znamená a v čem spočívá toto naslouchání, které nabízejí jako “službu” k prodeji.
Co je dále signifikantní u všech těchto “metod” naslouchání, je skutečnost, že jejich protagonisté vůbec nehovoří o samotném bytí a zejména esenciálním vztahu bytí a naslouchání.
Naslouchání se vesměs uvažuje pouze jako sada technik a schopností či dokonce, jak je dnes módní “skillů”, které se lze naučit na nějakých drahých “výcvicích” pod “mentoringem” kaučů apod.
Během takřka dvanácti let intenzivního setkávání s přáteli jak při společných tak individuálních meditačních setkávání, jsem současně s mnoha lidmi a přáteli sdílel čas a prostor i v kontextu důvěrných rozhovorů a společných meditací. Mnohdy zkrátka přátelé cítili potřebu si popovídat o svých tíživých otázkách života, otázkách jógy a meditace, či jenom se tak „vypovídat“. Začal jsem si stále více být vědomí významu naší řeči a jejího vztahu k tomu jak se prožíváme, jak myslíme a že řeč je něco více, než jenom mluvené slovo a jeho významy, ale že doslova komunikuje stav bytí mluvícího. Když začneme stopovat, odkud a kde vzniká impuls k řeči, tedy verbalizování našeho prožívání v tichu svého celo-tělesného bytí, rozpoznáme skutečnost, naše řeč je více či méně souznícím rezonančním odrazem hlubokých tónů našeho bytí, tichou primárně citovou řečí našeho celkového cítícího naslouchajícího vědomí – naší duše, která ve skutečnosti stále rodí naší řeč-jazyk a skrze mluvící já verbalizuje a komunikuje své prožívání, otázky i odpovědi. Současně jsem si všiml a rozpoznal, že skutečné autentické naslouchání naším celým bytím přináší nejen zcela nové vědomí vnímání jazyka a řeči, ale i skutečné transformační změny v našem bytí a vědomí v nejrůznějších oblastech našeho života.
Během vedení meditací při společných i párových setkávání, jsem si současně uvědomil velkou důležitost volby slov a jazyka, který vyvstává z přímého prožívání vědomí, jehož stav chceme sdílet neboť takový jazyk má skutečně moc zprostředkovat současně skrze společnou meditaci zkušenost vědomí, které chceme komunikovat. Tato meditativni řeč – komunikace může vyvstávat pouze skrze vnitřní naslouchání celým naším bytím, kterým současně ztělesňujeme daný stav vědomí.
Naslouchání dle mého mínění nelze oddělit od bytí toho, kdo naslouchá, jinými slovy “naslouchání” nelze omezovat nebo chápat pouze jako určitou techniku oddělitelnou od naslouchajícího subjektu.
Kdo či co je vlastně naslouchatel, ten kdo naslouchá?
Není právě toto zásadní v celém naslouchání? Nejen při výběrů terapeuta či mentora?
Ušima slyšíme, ale naším bytím jako celkem NASLOUCHÁME a předurčujeme, jak slyšíme a co slyšíme a také jak myslíme.
Naslouchat někomu neznamená jenom být přítomný a věnovat pozornost tomu, co druhý říká, ale jde o zaměření se celým naším bytím na daného člověka, kdy ohniskem našeho naslouchání je výhradně daný člověk jako takový, nikoliv pouze to, co říká. Doslova a do písmene jde o vnitřní schopnost naladění se na bytí druhého skrze ticho našeho vlastního bytí.
Právě tato schopnost – kapacita či um naší duše je tím primárním umem, který je základem nejen autentického transformačního NASLOUCHÁNÍ, ale i kreativně-destruktivního mentoringu či zcelistvujícího “léčení”.
Nikde jsem ale nenašel, že by právě tato schopnost byla primárně kultivovaná a vůbec otevřeně sdělována v souvislosti s nabídkami “naslouchání” nejrůznějších “mentorů” a má osobní zkušenost ze setkání s několika takovými mentory, kteří také nabízejí různá “hluboká” či “aktivní” naslouchání druhým, mě v tom jenom utvrdilo.
Naslouchat někoho celým svým bytím tak současně a primárně znamená komunikovat své bytí – podstatu toho, kým jsme. Proces není jednosměrný, ale obou-směrný.
Jako naslouchatelé druhým tak současně doslova zvučíme náš základní tichý tón našeho bytí. Tyto základní tóny bytí jsou podobny vnitřním “vlnovým délkám”, po kterých je vůbec umožněna a probíhá veškerá tichá komunikace jako celek, ať už verbální nebo ne-verbální. Právě skrze tyto vlnové délky a jejich tiché naladění pak jako naslouchající nejen přijímáme, ale i vysíláme tiché “zprávy” hovořícímu.
Právě tento základní vnitřní tón našeho bytí, který je vyjádřením toho, jak jsme usazeni ve svém vlastním tichém bytí, je tím, co nastavuje a plně předurčuje nejen naší pozici tělesnou – řeč těla, ale i emoční a intelektuální postoj naslouchání. A právě to je zásadní bod v celém NASLOUCHÁNÍ.
Základ skutečného autentického NASLOUCHÁNÍ spočívá v setrvávání ve vnitřním vyladění ve svém vlastním tichém bytí na jeho vnitřní tichý tón-hlas. Tímto způsobem bytí – meditací současně tiše – ale aktivně podporujeme v projevu hovořícího, aby byl veden svým vnitřním hlasem a současně se neztrácel ve slovech. Hovořícího nepodporujeme otázkami, ale nasloucháním skrze tiché vědomí našeho bytí jako celku, které skrze vyladění podporuje hovořícího v jeho projevu bez ztráty ve slovech.
Cílem naslouchání celým bytím je vyladění se na základní tón bytí hovořícího. NASLOUCHÁNÍ tímto způsobem je současně už přímou odezvou – komunikací našeho bytí bez nutnosti jakékoliv verbální odpovědi. Je aktivní formou ne-vyřčení, ve které modulací tónu našeho bytí komunikujeme-zasíláme vnitřní “zprávu” v tichu beze slov po naladěné “vlnové délce” k hovořícímu.
NASLOUCHAT neznamená tedy jenom někoho vy-slyšet, věnovat pozornost tomu, co říká a nepřerušovat ho. Byť i tento základní krok by zlepšil běžné dialogy mezi lidmi.
Ale jde zejména o to, dát si vnitřně čas naslouchat tomu, co slova druhého říkají – tedy nechat těmto slovům čas mluvit k našemu bytí jejich dozníváním.
To vyžaduje dostatečný čas spočívání v Tichu vlastního bytí nejen před, během a po domluvě mluvícího, ale i před tím, než odpovíme, abychom si byli prvně plně vědomi všech vnitřních impulsů, napětí, reakcí, odezev a odpovědí a současně všech vyvstávajících otázek.
Tím, že neodpovídáme hned na daná slova, můžeme skutečně NASLOUCHAT druhou lidskou bytost a skutečně “vážit” její slova. “Vážit” ve smyslu otevřít se jejich vnitřní řeči jako překladu jejich vlastního bytí, které se nám tak otevře k dalšímu tázání.
Naslouchání nelze nahradit odpovídáním na něčí otázky nebo pokládáním vlastních otázek. NASLOUCHANÍ je vnitřní tiché tázání naším bytím jako celkem, nikoliv verbální tázání nebo odpovídání.
NASLOUCHÁNÍM dotazujeme nikoliv druhé lidi či jejich myšlenky nebo “co si myslí”, ale jejich jazyk – tedy naší navyklou zautomatizovanou řeč-slova, ve které formujeme a verbalizujeme své prožitky, zkušenosti, otázky a odpovědi. Právě tato řeč-slova jsou skutečným předmětem NASLOUCHAJÍCÍHO tázání. Viz Herakleitův výrok: “…neposlouchej mě, ale hlas, který slyšíš”.
Naslouchání něčích slov jako překladu jeho vnitřní řeči – způsobu bytí a nikoliv řečníka, je skutečným autentickým NASLOUCHÁNÍM.
NASLOUCHÁNÍ, které můžeme zvát “bytostné či meditativní naslouchání”, tedy není primárně o určitém poradenství, dnes tak moderním “koučinku” nebo terapií, byť toto vše může být rozvinutím NASLOUCHÁNÍ. Nejde tedy o nějaké naslouchání z určité pozice, a tedy v určitém předem ustanoveném rámci, tedy jako psychoterapeut, kouč nebo dokonce “manažér, ale o schopnost – kapacitu naslouchání celým naším bytím jako celkem. Pokud nasloucháme pouze v určité roli, je cíl našeho dotazování předem určen naší rolí a rámcem a nejde ve skutečnosti v pravdě o NASLOUCHÁNÍ.
Co je tedy podstatou NASLOUCHÁNÍ? Když říkáme, že jde o naslouchání celým naším bytím, jde primárně o meditativní vnitřní naslouchání celým naším tělem jako takovým a nikoliv myslí a ušima.
Naslouchat z určité pozice myslícího či mluvícího já pouze myslí vede pouze k mentalizování slyšeného, rámcování do vlastních mentálních pojmů – často na základě zaujaté role, či na základě přijatých a osvojených si konceptů nejrůznějších “psycho-výcviků”. To je případ většiny tzv. “psychoterapií”, či “koučínků”. V tomto případě nemůžeme vůbec hovořit – z principu o autentickém NASLOUCHÁNÍ v pravém slova smyslu, jak jej míním.
NASLOUCHAJÍCÍ já je naslouchajícím celotělesným vědomím ticha našeho bytí i vnitřních zvuků slyšené řeči druhého – toto naslouchající já skutečně naslouchá to – CO? bylo řečeno, nikoliv jenom slova.
Naslouchat celým naším tělem znamená osvojit si schopnost ztělesnit své spočívání v prvotním tichém bytí – tedy schopnost spočívání v tichu naslouchajícího vědomí celým naším bytím. V nabídkách nejrůznějších “výcviků” či “mentorů” jsem nenašel vůbec zmínku o osvojení si tohoto základního způsobu meditativního bytí s druhými.
NASLOUCHÁNÍ tak není o “vyslyšení druhých”, jako při zpovědi, ani snaha o jejich “pochopení” – naopak NASLOUCHÁNÍ je aktivitou našeho bytí, kterou provádíme i když neslyšíme nic, ani když plně nerozumíme a nechápeme druhé. Naopak snaha druhého pouze “pochopit” naší myslí vede často jenom k předčasnému ukončení skutečného NASLOUCHÁNÍ.
Naučit se schopnosti NASLOUCHAT (druhým) vyžaduje osvojení si schopnosti setrvávat v centru absolutního ticha v nitru našeho bytí. Toto centrum jako tichý silový bod absolutního ticha je pociťovaný na úrovni fyzického těla v oblasti podbříšku. Toto centrum zvané také hara/živa není jenom centrem vnitřního NASLOUCHÁNÍ celým naším bytím, ale i vstupem do vnitřního prostoru-světa tichých zvuků – tónu cítícího vědomí, které tvoří vnitřní muziku naší duše.
Vše projevené, od nejmenší částečky, atomu, molekuly, buňky po orgány a soustavy našich těl jsou projevy – vyjádřením svého (atomárního, molekulového, buňečného, apod.) vědomí, které je současně charakterizováno svým určitým specifickým unikátním vnitřním tichým zvukem – tónem. Tyto vnitřní tóny cítícího vědomí samého tak do slova a do písmene stále zvučí všechny atomy, molekuly, buňky, orgány i celá těla, ať už jakkoliv komplexních bytostí od těch nejjednodušších, po celé galaxie a vesmíry, a tak je stále aktualizují ve svém bytí.
Tyto vnitřní zvuky ovlivňují stav našich těl i celkové zdraví daleko více, než vnější slyšitelné zvuky, včetně jakkoliv tzv. “léčivých zvuků”, jak je módní v “new age duchovnu”.
Pokud tyto vnitřní zvuky našeho bytí jsou ve vzájemné disharmonii nebo různě zastřené, zakoušíme je na úrovní prožívání jako nejrůznější stavy obtíží až po nemoci a choroby.
Současně naše myšlenky, emoce a myšlenkové struktury – obecně řeč je stále transformována v tyto vnitřní zvuky a ovlivňuje naše celkové prožívání. To, jakým způsobem myslíme, cítíme a emočně se projevujeme a nasloucháme přímo ovlivňuje naše fyzické zdraví.
Míním, že naslouchání je neoddělitelné od myšlení a poznávání obecně, je ve skutečnosti jejich základem. Současně k jeho kultivaci je nutné osvojení si základních umů vědomého života, tedy meditativního způsobu bytí a bytí s druhými.
Jak být NASLOUCHAJÍCÍM vědomým bytím?
- Nikdy okamžitě neodpovídej na něčí slova nebo někomu – NAOPAK se během naslouchání stále soustřeď na usa-zen-í v haře/živě, odkud skrze tichý-bod-centrum vědomí naslouchej druhého;
- Dej si potřebný čas k odeznění toho, co bylo řečeno než případně odpovíš;
- Buď vědomím všech pocitů, emocí i myšlenek, které vyvstávají během tohoto procesu bez ztotožňování se s nimi a nutkání a potřeby je vyjádřit řečí;
- Hovoř-mluv pouze tehdy, když cítíš, že to, co chceš říci, přichází z místa hlubšího vnitřního NASLOUCHÁNÍ a je rezonující odpovědí na to, co jsi slyšel v tichu svého nitra skrze slova z prostoru vědomí “mezi” slovy.
- Zůstaň celou dobu tichým NASLOUCHAJÍCÍM vědomím před-během-po řeči druhého, ať už zůstáváš tichý nebo se tážeš či odpovídáš v souladu s rezonující odpovědí skrze své vlastní bytí. Tento způsob bytí a bytí s druhými není nic jiného než to, co zvu meditací.
Ve skutečnosti nepotřebujeme žádné „kauče“, kteří by nás vyslechli a poskytovali vhledy, ale co potřebujeme, je se naučit vlastní vrozené – bohužel pramálo kultivované schopnosti – kapacitě vnitřního tichého naslouchání celým naším bytí skrze celotělesné naslouchající cítící vědomí, nejen našeho vlastního hlasu duše, ale i duše druhého. Tichý silový bod našeho bytí jako celku (hara/živa) je nejen těžištěm našeho života jako celku, ale i prostředek k vnitřnímu naslouchání řeči bytí druhých, ať už se slovy nebo beze slov.
Kultivace vnitřních umů s tím spojených, je tak esenciální podmínkou pro všechny možné podoby aktivního naslouchání, tedy autentického „životního“ kaučinku či poradenství. Jejich skutečné osvojení a ztělesnění na bázi každodenní přirozenosti je základem takové vnitřní práce.